Kolegyně v mém věku už žijí v zajetých kolejích a často mi opakují, že bych měla být vděčná za to, co mám. Jejich řeči mě dlouhou dobu utvrzovaly v tom, že bych to měla vydržet. A tak jsem zůstávala nešťastná ve svém manželství. Můj manžel Martin mě zanedbával a nic jsem pro něj neznamenala, na rozdíl od všech žen tam venku.
Nakonec přišel varovný signál od lékaře. Vysvětlil mi, že pokud nezměním svůj dosavadní způsob života, hrozí mi v dlouhodobém horizontu deprese. A dodal, že na změny není nikdy pozdě.
Musela jsem něco změnit
S nevolí jsem se podívala na předepsané léky a přemýšlela o svém životě. Nezajímala jsem se o svůj byt, práci ani jiné lidi. O manželovi nemluvě. Žili jsme pod jednou střechou, ale vůbec jsme si neměli co říct.
Každý den jsem cítila, jak mi manžel projevuje stále méně pozornosti. Zato se choval galantně k cizím ženám. Doma jsem se cítila jako přítěž. Na veřejnosti jsem se styděla a žárlila, když s takovou sebedůvěrou flirtoval s číšnicemi nebo prodavačkami. Kdykoliv jsem se pokusila mluvit o svých pocitech, rozhovor končil hádkou. Za vše jsem prý mohla já…
Chápu, že dny plné motýlů v břiše jsou dávno pryč, ale neměla by se láska zakládat na vzájemném porozumění a respektu? Místo toho jsem poslouchala litanie o domácích povinnostech nebo různé připomínky a poznámky. Můj manžel se ke mně choval jako ke své osobní asistentce, a já… já v průběhu let úplně zapomněla na sebe.
Někdy jsem snila o tom, že odjedu na dlouhou cestu. Sama. Sbalím si všechny věci a odejdu beze slova. Jak jsem byla šťastná, když jsem se ráno probudila a ještě mi v hlavě dozníval takový sen. Ale pak mě dohnala smutná realita…
Moje kolegyně v kanceláři to viděly jinak. „Věro, ty ses úplně zbláznila. Už nejsi náctiletá. Martin je dobrý chlap. Chceš, aby ti ho přebrala nějaká jiná ženská? Díváš se na moc romantických filmů?“ domlouvala mi Saša.
Nedokázala jsem jí říct, že kdybych se nebála samoty, už dávno bych od manžela odešla.
Nemáme nic společného
Jednoho dne jsme s manželem šli společně na nákupy, což u nás bylo vzácné. Chtěla jsem si pořídit pěkné šaty. Hned v prvním obchodě mě upoutaly jedny s mírným výstřihem. Doufala jsem, že na sebe upoutám Martinovu pozornost, ale nic nemohlo být dál od pravdy. Jen jsem se ztrapnila před ostatními nakupujícími.
„Zbláznila ses? Podívej se na sebe! Táhne ti na čtyřicet a oblékáš se jako teenagerka…“ posmíval se mi.
I když se mi šaty opravdu líbily, v té chvíli mě přešla chuť koupit si je. Prostě jsem odešla z obchodu, nasedla do autobusu a jela domů sama.
Když se Martin objevil doma, už jsem měla sbalené kufry.
„Kam jdeš?“ zeptal se zmateně. Zřejmě mu došlo, jak se choval.
„Odcházím. Zatím zůstanu u kamarádky a pak si najdu něco vlastního. Nechci to už dál rozebírat, prostě mi převeď mé úspory z našeho účtu,“ řekla jsem klidně.
„Hm. Uvidíme, jak dlouho ti to vydrží,“ odvětil a šel se dívat na televizi. Nevěřil, že to myslím vážně. Ani se se mnou nerozloučil, když jsem odešla. Asi si myslel, že zase budu brečet v koupelně a všechno se vrátí do starých kolejí…
Zvládám to sama
Martin se hodně spletl, protože jsem se už nevrátila. Teď žijeme odděleně a vůbec se nevídáme. Rozvod jsem svěřila právníkovi, kterého mi doporučila kamarádka. Své rozhodnutí jsem zatím neolitovala.
Pomalu se mi vrací sebevědomí. Už nemám pocit, že jsem kontrolována a hodnocena na každém kroku. Žiju svůj vlastní život, což se ukázalo jako luxus, který je důležitější než peníze nebo iluze spokojeného manželství, která mě jen ničila. Lituji jen toho, že jsem se k tomu kroku neodhodlala dříve. Samota mi vůbec nevadí, právě naopak. Až teď když jsem sama, volně dýchám.
Před několika měsíci jsem Martina náhodou potkala v nákupním centru. Povídali jsme si jako staří známí, bez výčitek a očekávání. A pak jsme každý šli vlastní cestou. Cítila jsem obrovskou úlevu.
Když se mě kamarádky ptají, jestli bych se dnes rozhodla stejně, odpovídám s jistotou, že ano. Od něj jsem nikdy neslyšela omluvu. Možná si stále myslí, že to všechno bylo jen kvůli té hádce ohledně šatů, ale to už není můj problém.
Zdá se, že můj doktor věděl, o čem mluví. Musím přiznat, že jeho slova odstartovala mou proměnu, za což mu budu vždy vděčná. Nikdy není pozdě…
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
