Alena podpořila finančně svou dobrou kamarádku, když byla v těžké situaci. I po půl roce se jí však peníze nevrátily. Simonu to ale nijak netrápí. Pořád se vymlouvá a slibuje. Když se Alena dozvěděla, jak na tom její kamarádka ve skutečnosti je, pořádně ji to rozčílilo.
Říká se, že opravdové přátelství poznáte v nouzi. Už jsem v ní bohužel také byla a jsem moc ráda, že kolem sebe mám pár báječných přátel, které mě nezradily. A jsem ochotná kdykoli pomoci i jim. Bohužel mě ale potkalo jedno drsné vystřízlivění.
Simona je má dobrá kamarádka z dětství. Každá jsme pak sice chodily na jinou střední školu, ale naše přátelství jsme se snažily stále udržovat. Tak třikrát, čtyřikrát do roka jsme se potkaly a probraly život. Při naší poslední schůzce jsem si všimla, že je Simona nezvykle smutná. Dokonce nebyla ani namalovaná, což mě asi trklo nejvíce. Na upraveném vzhledu si vždy zakládala. Bylo mi jasné, že ji určitě něco trápí. Hned jak jsme usedly, spustila svou story. O šíleném šéfovi, který si na ni zasedl, a nakonec ji nečekaně vyhodil. Kvůli špatné smlouvě prý nemá ani nárok na odstupné. Má sice něco málo našetřeno, ale dlouho s tím vyjde.
„Alčo, jsem v úzkých. Je mi to blbé, ale ty bys mi nemohla něco půjčit? Než se vzpamatuju a něco nového si najdu…Nemám nikoho jiného, kdo by mi pomohl,“ řekla mi skoro s brekem. Bylo mi ji opravdu líto. A jelikož jsem měla větší úspory, které jsme momentálně nepotřebovala, souhlasila jsem. Ani na chvilku mě nenapadlo, že bych půjčené peníze nedostala zpátky. Měla mojí maximální důvěru. Tvrdila, že hned, jak to bude možné, vrátí mi je. Nechtěla jsem na ni tlačit, přece jen je to kamarádka, a tak jsem jí dala čas.
Simona si našla po dvou měsících práci a vypadala spokojeně. Bylo mi ale trapné se na naši dohodu ptát. Doufala jsem, že nezapomněla a sama se ozve. Jenže ani po dalším měsíci se nic nedělo. A tak jsem ji napsala zprávu a slušně se připomněla. Omlouvala se, že se ještě finančně nevzpamatovala a že měla nějaké důležité výdaje. Prý jestli můžu ještě počkat. Souhlasila jsem. Ale bohužel doteď jsem nic ze svých patnácti tisíc neviděla. Pořád má nějaký důvod, proč to nejde.
Naposledy na mě dokonce vyjela: “Proč jsi tak urputná, vždyť jsi tvrdila, že ti to nebude chybět! ” Nevěřila jsem svým uším. Ona si snad myslela, že jí to nakonec odpustím. Nebylo jí to vůbec trapné. A ještě já jsem byla ta zlá, co po ní něco chce. “Simono, byla to naše dohoda a tohle si přeci kamarádky nedělají!” Uraženě mi odpověděla, že to tedy nějak udělá a peníze pošle. Jenže zas jen plané sliby.
Netušila jsem, že je taková potvora
Na další moje zprávy o splacení ale už neodpověděla. Nezvedala mi ani telefon. Prostě mě začala ignorovat. Byla jsem naštvaná, zklamaná a zrazená. Myslela jsem, že jí pomáhám v těžké chvíli, a místo toho jsem jen podporovala někoho, kdo si mě přestal vážit a nakonec mě zneužil. Dorazila mě totiž naše společná kamarádka, kterou jsem náhodou potkala. V průběhu našeho rozhovoru se zmínila, že potkala Simonu na wellness víkendu v luxusním hotelu. Udělalo se mi úplně zle. Největší vztek jsem měla sama na sebe, že jsem byla tak hloupá a důvěřivá.
Napsala jsem ji drsnou zprávu o tom, jak jsem s ní skončila. A pokud mi peníze, co nejdříve nepošle, budu to už řešit jinou cestou. Místo nějaké omluvy a vysvětlení mi ale přišla strohá odpověď: „Mám teď spoustu starostí, ozvu se, až budu mít čas.“ Neuvěřitelné. Takhle se zachovala holka, kterou jsem považovala dlouho za kamarádku. Nebere moje slova vážně a nejspíš věří, že nakonec ji na žádných policajtech nenahlásím. Asi to opravdu nedokážu. Bojím se ale, že svoje peníze už nikdy neuvidím.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
