Adéla má dlouhodobé problémy ve vztahu se svým manželem. Musela překonat i jeho nevěru. Jejich manželství není ideální a Adéla zoufale touží po návštěvě poradny, aby zachránili, co ještě jde. Jenže její manžel se prý nikde nebude ponižovat.
Když jsem se poprvé rozhodla vyhledat odbornou pomoc, věděla jsem, že je to nutný krok. Po letech napětí v našem manželství, a hlavně po tom, co se manžel přiznal k nevěře, jsem si uvědomila, že něco musím udělat.
Byla to pro mě obrovská rána, ale kvůli dětem a minulosti jsem se rozhodla nevěru skousnout. Honza se vlastně omluvil jen obrovským pugétem a poukazem na společný víkend ze slevového portálu. Jasně, bylo to fajn, dokonce se ještě několik týdnů snažil kolem mě skákat, jako tehdy na začátku, ale tím se má ztráta důvěry a pochybnosti nad naším vztahem nijak nevytratily. Honza měl zkrátka jednorázový úlet, který si takto vyžehlil a jako by se nic nestalo, pokračoval vesele dál.
Nejdřív jsem si myslela, že to nějak zvládnu sama, ale doháněly mě úzkosti, které se podepisovaly na mém zdraví. Rozhodla jsem se tedy jednat. Začala jsem docházet k terapeutce. Probrali jsme všechno možné, včetně mého dětství. Ale nejvíc jsme se věnovali problémům v manželství. A ona mi jasně řekla, že bez párové terapie se to nikam neposune. Že bez zapojení nás obou to nikdy nemůže dopadnout dobře.
Celou cestu domů jsem o tom přemýšlela a cítila jsem, že je to naše velká a možná poslední šance. Jenže jsem měla velké obavy, co na to Honza řekne. Znám jeho názory na nejrůznější terapie, kouče a motivační knihy. Všechny tyhle vvěci odsuzuje. A rozčiluje ho, jak na tom může někdo tolik vydělávat. Probrala jsem to ještě se svou dobrou kamarádkou. Ta mi dokonce dala tip na skvělou párovou terapii. Prý jim to s manželem velmi pomohlo, a tak se mám určitě snažit Honzu přesvědčit.
Když pak o víkendu byly děti na dětské oslavě, řekla jsem si, že je vhodný čas si promluvit. “Honzo, potřebuju s tebou o něčem mluvit. I když to možná vypadá, že je vše za námi, tak není. Máme spoustu problému, které bychom neměli v sobě dusit. Co zkusit párovou terapii? Věřím, že by nám to mohlo pomoc,“ řekla jsem ještě bez nátlaku. „Kamarádce to s manželem zachránilo manželství,“ dodala jsem s nadějí.
Jenže manžel se jen ironicky usmál. „Ty si vážně myslíš, že půjdu za někým cizím a budu mu tam svěřovat svoje pocity, probírat náš intimní život a ponižovat se?“ odsekl. „Ty už seš z těch přiblbých knížek a návodů na život úplně pomatená,“ pokračoval se zřejmým opovržením. Snažila jsem se mu vysvětlit, že to není o svěřování, ale o práci na našem vztahu. Ale on odmítal poslouchat. „Myslíš, že to tím vyřešíš? Tím, že se v tom budeš pořád dokola rejpat? Nech to už konečně být, vždyť nám to nějak funguje,“ zakončil rozhovor.
Nemohla jsem uvěřit, jak odlišně jsme to vnímali. Pro mě to „nějak funguje“ nebylo řešení. Jen jsme přežívali vedle sebe, a já jsem potřebovala něco víc. Chtěla jsem, aby to mezi námi bylo zase dobré, abychom k sobě našli cestu. Abychom se jen tak objali, dali si pusu a fungovali nejen jako rodiče, ale také partneři. Je mi samozřejmě jasné, že to nikdy nebude jako na začátku. Ale společnými silami bychom mohli mít mnohem lepší vztah. Ale on má svou hrdost a není ochoten se otevřít před někým cizím.
Život plyne dál a já se cítím čím dál zoufalejší. Terapeutlka mi jasně řekla, že manžela samozřejmě nemůžu nutit. Že kdyby tam pod nátlakem nakonec šel, stejně by to k ničemu nevedlo. Ale mě ta jeho lhostejnost a odmítání cokoli řešit vytáčí. Nevím, jak dlouho ještě dokážu žít v téhle neustálé nejistotě a napětí. Chtěla bych náš vztah zachránit, ale cítím, že bez jiné pomoci to nepůjde. A otázkou zůstává, kolik toho jsem ještě chotná obětovat. Jediné, co mě ještě drží nad vodou, jsou naše děti, které jsou ještě malé. Nechci jsem jim vzít domov a rodinu.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
