Adéla pochopila, že hypotéku na byt ve městě už s manželem nezískají, a tak souhlasila se stěhováním na venkov. Myslela si, že to tam bude romantické. Zjistila ovšem, že život mimo město ji ubíjí.
Finančně jsme si mohli
dovolit jen hypotéku na domeček za městem. Těšila jsem se na
nový život na venkově. Brzy jsem ale zjistila, že to není pro mě.
Nuda a nedostupnost všeho mě ubíjí a představa mateřské v
„zapadákově“ děsí. Manžel mi za moji změnu názoru vynadal.
S manželem jsme se snažili
dlouho najít dostupně bydlení ve městě, ale marně. Neměli jsme
našetřenou závratnou částku a ani v rodině nás neměl kdo
založit. Nezbývalo tedy než
slevit ze svých požadavků. Shodli jsme se na tom, že koupíme
domek za městem. Viděla jsem to růžově. Budu mít
zahrádku, krásnou verandu na posezení u knížky a louky i lesy
hned za domem.
Sehnali jsme domek ve slušném
stavu, abychom se vešli do svých možností, bylo to nakonec
poměrně daleko. Dojíždění do práce hodinu denně jsme vzali
jako nutné zlo. Za vlastní bydlení nám to stálo a já osobně si myslela, že cestování bude jediný problém. To jsem se
šeredně mýlila, cesta autem je ještě zábava.
Po počáteční euforii, kdy
jsme dům rekonstruovali, zvelebovali a zařizovalo, přišlo
prozření. Jakmile bylo doma všechno hotové, nastala nuda. Nikdo z
kamarádů mě často nenavštěvoval. Každý přijel na kolaudaci a
pak jednou za půl roku, když už jsem hodně otravovala. Není
divu, v husté dopravě se k nám jede i hodinu a půl. Případně
vlakem a pak ještě autobusem.
Příroda je krásná, ale
chybí mi město
Chodím
denně na procházky a není pochyb o tom, že to má pozitivní vliv
na psychiku. Když je ale té zeleně, ticha a ptačího zpěvu moc,
také to není ideální. Uvědomila jsem si, jak moc mi chybí
kavárny a obchody. Možnost kdykoliv se sejít s
kámoškou, skočit do kina nebo na cokoliv k snědku.
Všechny
srazy musím přizpůsobit cestě domů. Když si chci dát skleničku
vína, jedu pak v noci vlakem, který má často zpoždění.
Zpočátku jsem po práci courala po městě, pak jsem ale doma
nestihla vůbec nic. V naší vesnici dávají
lišky dobrou noc, po osmé si můžu leda tak sednout k televizi nebo s chlápky do ošuntělého výčepu.
Zajet
si v sobotu na ledovou kávu znamená jet autem deset kilometrů do
další vesničky a o chuti kávy se nebudu ani vyjadřovat. Většinu
času jsem zavřená doma a dochází mi, jak moc
jsem byla společenská. Nejhorší je, když si večer během vaření
uvědomím, že došel třeba česnek. Ve městě jsem jen seběhla
dvě patra a na rohu ulice skočila do večerky. Tady abych startovala auto a jela kamsi mezi poli.
Postěžovala jsem si
manželovi a ten mi akorát vynadal
Nemám se už ani komu vyplakat na rameni. Všichni si myslí, že jsme v
novém domě konečně spokojení a už bychom si měli pořídit
miminko. Já se bojím další zimy, kdy budu v depresi. Manžel
jezdí z práce až v osm večer a já se tam můžu ukousat nudou.
Svěřila jsem se mu proto se svými pocity.
Málem
vylétl z kůže. Řekl mi, že kvůli vybavení domu jsme šíleně
zadlužení a všechno jsem to chtěla já. Že jsem rozmazlená a
nemám vlastní zájmy. Jestli jsem chtěla sedět v kavárnách,
mohli jsme zůstat v podnájmu a pak na stáří rovnou odejít do
domova důchodců, na který stejně nebudeme mít. Zdá se, že si
asi na venkov budu muset zvyknout.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
