Zdroj: Freepik

Adéla se obává budoucnosti, jelikož ji tchyně zesměšňuje a ponižuje. Vadí jí, že je Adéla vyšší než její syn. A protože tchyně bydlí na vesnici, trpí syndromem „co tomu řeknou lidi“.

Jsem povahou klidná a usměvavá holka. Vždycky jsem chtěla mít velkou rodinu a hezké vztahy. Nevím, zda se někdy mé přání naplní. Snad. Čas prý léčí rány.

Lásce neporučíš. Vždy jsem chtěla vysokého partnera, ale zamilovala jsem se do kluka o pět centimetrů menšího, než jsem byla já. Přiznám se, že jsem to ze začátku trochu v sobě řešila, ale po pár dnech jsem to už vůbec nevnímala. Přestala jsem nosit podpatky, a když jsem se na nás potají dívala do zrcadla, nebylo to na první pohled zřejmé. A opravdu platí, že v posteli se vše srovná. Tam to nebylo znát vůbec.

Moji rodiče si toho ani nevšimli. A když jsem to mezi řečí zmínila, zakroutili hlavou, že řeším nepodstatné věci. Že Ondra je super kluk. Bohužel jsem se nesetkala se stejnou reakcí v Ondrově rodině. Byla to rodina skřítků. Ondra byl nejvyšší, o dvacet centimetrů větší než jeho rodiče se sestrou. Když jsem vedle nich stála, připadala jsem si jako obryně. A oni si o mně mysleli totéž.

První návštěvu se maminka a Ondrova sestra jen dívaly, ale jinak byly slušné. Společně jsme seděli v pergole a povídali si o plánech na léto. Při dalších návštěvách jsem pocítila, jak moc jim náš výškový nepoměr vadil. Vstoupila jsem do místnosti a hned po pozdravu maminka pronesla: „Honem si sedni, ať nám ještě nevyrosteš.“ S úsměvem jsem odpověděla, že už několik let nerostu, ale její hláška mi nesedla. Když jsem si například vzala koláč, přítelova sestra mi řekla, abych brzdila.

Nemohu si prý dovolit přibrat ani kilo, abych nebyla jako hroch vedle jejího bratra. Nebo když jsme s Ondrou vedle sebe stáli, obě ženy na sebe koukaly se zvednutým obočím. Tak, abych to viděla. Svěřila jsem se Ondrovi. Ten mi potvrdil, že maminka špatně nese náš výškový nepoměr. Stydí se, co tomu řeknou lidi, až nás uvidí. Prý jí důrazně řekl, aby přestala být při návštěvách nepříjemná a byla ráda, že je spokojený. A protože byl Ondra čistá duše, věřil, že matka pochopí, že by se měla chovat tak, aby nezasazovala klíny do našeho vztahu.

Nestalo se. K obědu jsem dostávala malé porce se slovy, abych si udržela linii. Když jsem přijela s vyčesaným drdolem, maminka spráskla ruce a teatrálně poznamenala: „Ježiš, tohle nenos, vypadáš o dost vyšší“. A vrcholem bylo, když jsme jeli s potenciální švagrovou a jejími dětmi do zoologické, že se smíchem pronesla: „Žirafy dnes vynecháme, jednu máme v rodině.“ Poprvé v životě jsem měla chuť dát někomu facku. Ostře jsem ji usadila.

Tyto začátky dost ovlivnily naše vztahy. Na návštěvu jsem jezdila minimálně. Z povinnosti pouze na oslavy a Vánoce. Mrzelo mě to, nejsem konfliktní typ. V den svatby maminku nejvíce zajímalo, zda mám boty bez podpatku a účes je dostatečně uplácnutý u hlavy. Trochu se uklidnila až v momentě, kdy jí sousedé začali říkat, jak hezký pár jsme. Před týdnem jsem zjistila, že budeme mít miminko. Jsem rozhodnutá, že na návštěvu pojedu v těhotenství jen jednou. A to, když jim radostnou novinu oznámíme. Potom mě už neuvidí. Druhou poznámku o hrochovi bych už nevydržela.

Další příběhy ze života →

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.

Zdroj: Freepik

Adéla se obává budoucnosti, jelikož ji tchyně zesměšňuje a ponižuje. Vadí jí, že je Adéla vyšší než její syn. A protože tchyně bydlí na vesnici, trpí syndromem „co tomu řeknou lidi“.

Jsem povahou klidná a usměvavá holka. Vždycky jsem chtěla mít velkou rodinu a hezké vztahy. Nevím, zda se někdy mé přání naplní. Snad. Čas prý léčí rány.

Lásce neporučíš. Vždy jsem chtěla vysokého partnera, ale zamilovala jsem se do kluka o pět centimetrů menšího, než jsem byla já. Přiznám se, že jsem to ze začátku trochu v sobě řešila, ale po pár dnech jsem to už vůbec nevnímala. Přestala jsem nosit podpatky, a když jsem se na nás potají dívala do zrcadla, nebylo to na první pohled zřejmé. A opravdu platí, že v posteli se vše srovná. Tam to nebylo znát vůbec.

Moji rodiče si toho ani nevšimli. A když jsem to mezi řečí zmínila, zakroutili hlavou, že řeším nepodstatné věci. Že Ondra je super kluk. Bohužel jsem se nesetkala se stejnou reakcí v Ondrově rodině. Byla to rodina skřítků. Ondra byl nejvyšší, o dvacet centimetrů větší než jeho rodiče se sestrou. Když jsem vedle nich stála, připadala jsem si jako obryně. A oni si o mně mysleli totéž.

První návštěvu se maminka a Ondrova sestra jen dívaly, ale jinak byly slušné. Společně jsme seděli v pergole a povídali si o plánech na léto. Při dalších návštěvách jsem pocítila, jak moc jim náš výškový nepoměr vadil. Vstoupila jsem do místnosti a hned po pozdravu maminka pronesla: „Honem si sedni, ať nám ještě nevyrosteš.“ S úsměvem jsem odpověděla, že už několik let nerostu, ale její hláška mi nesedla. Když jsem si například vzala koláč, přítelova sestra mi řekla, abych brzdila.

Nemohu si prý dovolit přibrat ani kilo, abych nebyla jako hroch vedle jejího bratra. Nebo když jsme s Ondrou vedle sebe stáli, obě ženy na sebe koukaly se zvednutým obočím. Tak, abych to viděla. Svěřila jsem se Ondrovi. Ten mi potvrdil, že maminka špatně nese náš výškový nepoměr. Stydí se, co tomu řeknou lidi, až nás uvidí. Prý jí důrazně řekl, aby přestala být při návštěvách nepříjemná a byla ráda, že je spokojený. A protože byl Ondra čistá duše, věřil, že matka pochopí, že by se měla chovat tak, aby nezasazovala klíny do našeho vztahu.

Nestalo se. K obědu jsem dostávala malé porce se slovy, abych si udržela linii. Když jsem přijela s vyčesaným drdolem, maminka spráskla ruce a teatrálně poznamenala: „Ježiš, tohle nenos, vypadáš o dost vyšší“. A vrcholem bylo, když jsme jeli s potenciální švagrovou a jejími dětmi do zoologické, že se smíchem pronesla: „Žirafy dnes vynecháme, jednu máme v rodině.“ Poprvé v životě jsem měla chuť dát někomu facku. Ostře jsem ji usadila.

Tyto začátky dost ovlivnily naše vztahy. Na návštěvu jsem jezdila minimálně. Z povinnosti pouze na oslavy a Vánoce. Mrzelo mě to, nejsem konfliktní typ. V den svatby maminku nejvíce zajímalo, zda mám boty bez podpatku a účes je dostatečně uplácnutý u hlavy. Trochu se uklidnila až v momentě, kdy jí sousedé začali říkat, jak hezký pár jsme. Před týdnem jsem zjistila, že budeme mít miminko. Jsem rozhodnutá, že na návštěvu pojedu v těhotenství jen jednou. A to, když jim radostnou novinu oznámíme. Potom mě už neuvidí. Druhou poznámku o hrochovi bych už nevydržela.

Další příběhy ze života →

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.