Nejsem ten typ chlapa, který by trávil večery v hospodách a stěžoval si unaveným barmanům na ženy. Hněv a zklamání jsou už minulostí a můj život je opět v pořádku. Vyrovnal jsem se s tím, že mě Tereza opustila. To ale neznamená, že jsem na ni zapomněl.
Překvapila mě
Často jsem přemýšlel, co bych Tereze řekl, kdyby se znovu objevila v mém životě. Můj pohled na její zradu se zcela změnil. Co mi zůstalo v hlavě, byly krásné momenty z několika šťastných let našeho manželství, které vytlačily ty špatné. Všechno mě to vedlo k jedinému závěru – chybí mi.
Jednoho nádherného dne jsem se rozhodl, že z práce odejdu dřív a budu jezdit na kole. Bylo by hříchem promarnit sluncem zalitý den sezením v kanceláři. Práci jsem mohl klidně dohnat večer.
Když jsem se blížil k domu, uviděl jsem u brány nějakou ženu. Srdce mi na chvíli přestalo bít. Byla to ona – moje žena. Ano, moje žena, protože i když jsme oficiálně rozvedeni, z pohledu církve jsme stále byli manželé.
Zaparkoval jsem auto a díval se skrz okno na Terezu, jak nervózně přechází sem a tam. Nesla s sebou velkou tašku. Chystá se snad nastěhovat? Po tom všem, co se odehrálo u soudu, si myslí, že jí prostě otevřu dveře? No jasně, to je celá Tereza…
Co mi chce?
Zpočátku jsem cítil radost, ale zároveň mě to svádělo k tomu, abych uskutečnil jeden z těch plánů, které mi už roky běžely hlavou. Možná bych jí měl s ledovým výrazem v obličeji říct, ať jde pryč. Nebo bych měl začít velkou hádku? Ne, to by asi nebyl dobrý nápad. Všechny ty scénáře jsem si už dávno přehrál v hlavě a teď jsem byl připravený na klidnou konfrontaci.
Když si mě Tereza všimla, na tváři se jí objevil výraz nejistoty.
„Ahoj,“ řekl jsem stručně. Nebyli jsme z těch bývalých manželů, kteří po rozvodu zůstali přáteli.
„Ahoj,“ odpověděla a zmlkla, bylo jasné, že ji něco trápí.
„Přišla jsi na návštěvu?“ zeptal jsem se, abych prolomil trapné ticho.
Z jejího výrazu jsem poznal, že tu není jen tak. Chyběla jí odvaha přiznat, proč vlastně přišla. Jen přikývla.
„Tak pojď dál,“ řekl jsem a otevřel dveře dokořán.
„Díky moc,“ odpověděla.
„Měl jsem v plánu projet se na kole. Chceš se přidat?“
Vypadala překvapeně, ale po chvíli přikývla. Měl jsem pocit, že by souhlasila s čímkoli, co bych navrhl.
„Skočím k sousedovi půjčit kolo pro tebe a ty mezitím vezmi z ledničky dvě lahve vody. Dneska je horko, že?“ řekl jsem rychle a vyběhl z domu dřív, než měla šanci cokoliv říct.
Soused mi kolo půjčil, ale varoval mě, že je staré a potřebuje dofouknout. Než jsem se vrátil do domu, přemýšlel, co bych měl udělat. Chtěl jsem ji zpátky, strašně moc mi chyběla! Ale zároveň jsem se nemohl zbavit pocitu, že něco není v pořádku. Odejde, dělá si, co chce, a pak se prostě vrátí, jako by se nic nestalo? Protože jí to nevyšlo a starý dobrý Adam ji vždycky přijme zpátky?
Trochu jsem ji potrápil
Tereza se mezitím převlékla do světlých legín. Vždycky věděla, jak se obléct pro danou příležitost. Kdybych jí řekl, že jdeme na slavnostní večeři, bez váhání by si oblékla šaty a podpatky. Podíval jsem se na ni s obdivem. Vypadala ještě kouzelněji než před chvílí, ale její výraz měl daleko k radosti. Kruhy pod očima, vrásky… Pocítil jsem soucit, ale rychle jsem ho potlačil.
„Tady máš kolo. Potřebuje trochu dofouknout,“ řekl jsem a podal jí pumpičku.
Věděl jsem, že Tereza nemá absolutně žádný talent na technické věci, a tak jsem s velkým zájmem sledoval, jak bere do rukou pumpičku. Kdybych jí tohle navrhl před několika lety, určitě by mi udělala pořádnou scénu. Ale teď tiše splnila pokyny. Když byla hotová, vyrazili jsme na cestu a brzy jsme projížděli otevřenou krajinou za městem.
„Adame, poslouchej mě…“ křičela a snažila se mě dohnat.
Ztěžka oddechovala, protože půjčené kolo je rezavý starý vrak a ona nebyla v nejlepší kondici.
„Kdo bude poslední u lesa, je zbabělec!“ zakřičel jsem a předstíral, že ji neslyším. Šplhal jsem se po strmých svazích, projížděl hluboké jámy a dokonce jsem musel kolo přenést přes bahnitou louži. Po několika hodinách jízdy jsme se vrátili domů. Tereza byla úplně vyřízená. Pozval jsem ji dovnitř a ona se bezvládně svalila na gauč. Rozhodl jsem se, že se nejdřív osprchuju, a potom si snad popovídáme…
Vrátila se ke mně
„To je pomsta?“ ozval se z gauče její unavený hlas, když jsem se vrátil z koupelny.
Nevěděl jsem, co odpovědět. Možná jsem se jí opravdu mstil. Ať tak, či onak, musel jsem přiznat, že jsem měl trochu radost z toho, jak jsem ji vyčerpal.
„Jestli po tom toužíš, tak mě klidně trestej. Zasloužím si to. Tu cenu zaplatím…“ řekla překvapivě klidně.
„Cenu za co?“ zeptal jsem se, i když jsem tušil, kam tím míří.
„Abych tu mohla zůstat aspoň chvíli,“ odpověděla vážně.
„Ne, pomstu neplánuju. Čeká nás jen dlouhá a složitá cesta. Mnohem těžší než tenhle výlet.“
„Dobře, zvládnu to…“ na chvíli se odmlčela a pak pokračovala odhodlaným hlasem. „Snažila jsem se najít štěstí daleko bez tebe. Ale nenašla jsem nikoho, s kým by bylo jednodušší zvládat život. Klid a bezpečí jsem cítila jen s tebou. I když jsem to kdysi nazývala nudou a rutinou. Teď už chápu svůj omyl.“
Přikývl jsem a usmál se. Srdce mi bušilo jako šílené. Vrátila se! Šel jsem do kuchyně a přinesl dvě sklenice džusu. Tereza mezitím usnula od vyčerpání. Přikryl jsem ji dekou a dlouho jsem se díval na její tvář, která mě posledních pět let pronásledovala ve snech. Konečně je zpátky…
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
