Surovinová soběstačnost je pro Evropu stále naléhavější výzvou. Kontinent se snaží snížit svou závislost na dovozu kritických surovin, které jsou nezbytné pro moderní průmysl – od elektromobilů po čipy. Tomáš Kazda, odborník na bateriové technologie z Vysokého učení technického v Brně, v rozhovoru pro Business Club e15 upozorňuje, že cesta k soběstačnosti bude dlouhá a plná překážek. Evropa se sice probudila ze svého zpoždění, ale klíčovou slabinou zůstává zpracovatelský průmysl.

Lithium, kobalt, nikl, grafit a mnoho dalších. EU si uvědomuje, že bez spolehlivého přístupu ke strategickým surovinám nemůže udržet svoji průmyslovou konkurenceschopnost. Na globálním poli však čelí tvrdé konkurenci. Čína si přístup k těmto surovinám zajišťuje dlouhodobě, investovala do těžebních projektů v Africe a Jižní Americe a má dominantní postavení ve zpracování těchto materiálů.

„Když se člověk podívá na to, kde se ty materiály těží, zjistí, že jen část těchto surovin pochází přímo z Číny, ale velká část je právě v Číně rafinována. Lithium se přibližně z více než 80 procent těží v Austrálii, Argentině a Chile. V Číně se těží pouze kolem 10 procent, ale 70 procent celosvětově vytěženého lithia se tam zpracovává. Závislost tedy často není ani tak na primárních těžařích, ale spíš na zpracovatelských kapacitách,“ říká Kazda.

Letos v květnu vstoupil v platnost Akt o kritických surovinách (CRMA), ve kterém si Evropská unie stanovila ambiciózní cíl: dosáhnout toho, aby těžba na území EU pokrývala alespoň 10 procent její roční spotřeby těchto materiálů a zpracovatelské kapacity zajistily 40 procent potřeb. Další prioritou je recyklace, která by měla pokrývat 25 procent spotřeby surovin z druhotných zdrojů. EU zároveň plánuje omezit závislost na jediné třetí zemi, aby žádná strategická surovina nebyla z více než 65 procent dovážena z jednoho zdroje, což by mělo posílit stabilitu a bezpečnost dodávek. To všechno do konce dekády.

Podle Kazdy jde nicméně o běh na dlouhou trať a záležet bude na tom, jak rychle se podaří zahájit těžbu v evropských ložiskách. „Nejsem si jistý, v jaké fázi je například projekt v Srbsku (plánovaný důl na těžbu lithia ve městě Jadar, pozn. red.), ale v České republice bude ještě nějakou dobu trvat, než se těžba a následné zpracování lithia spustí. Nejsem si jistý, zda se to podaří stihnout do roku 2030. Pokud by se to stalo, dokážu si představit, že by české nebo srbské zdroje mohly pokrýt vyšší procento evropské spotřeby tohoto kovu.“

U materiálů, jako je nikl a kobalt, očekává Kazda jednodušší situaci díky dobře rozběhnutým projektům v evropských zemích. Otázkou ale podle něj zůstává, jak to bude například s grafitem nebo manganem.

Jak může recyklace pomoci Evropě snížit závislost na dovozu strategických surovin? Dokáže Evropa konkurovat Číně, pokud bude dodržovat vysoké ekologické standardy při těžbě a zpracování surovin? Poslechněte si celý rozhovor, který najdete v úvodu tohoto textu.

Surovinová soběstačnost je pro Evropu stále naléhavější výzvou. Kontinent se snaží snížit svou závislost na dovozu kritických surovin, které jsou nezbytné pro moderní průmysl – od elektromobilů po čipy. Tomáš Kazda, odborník na bateriové technologie z Vysokého učení technického v Brně, v rozhovoru pro Business Club e15 upozorňuje, že cesta k soběstačnosti bude dlouhá a plná překážek. Evropa se sice probudila ze svého zpoždění, ale klíčovou slabinou zůstává zpracovatelský průmysl.

Lithium, kobalt, nikl, grafit a mnoho dalších. EU si uvědomuje, že bez spolehlivého přístupu ke strategickým surovinám nemůže udržet svoji průmyslovou konkurenceschopnost. Na globálním poli však čelí tvrdé konkurenci. Čína si přístup k těmto surovinám zajišťuje dlouhodobě, investovala do těžebních projektů v Africe a Jižní Americe a má dominantní postavení ve zpracování těchto materiálů.

„Když se člověk podívá na to, kde se ty materiály těží, zjistí, že jen část těchto surovin pochází přímo z Číny, ale velká část je právě v Číně rafinována. Lithium se přibližně z více než 80 procent těží v Austrálii, Argentině a Chile. V Číně se těží pouze kolem 10 procent, ale 70 procent celosvětově vytěženého lithia se tam zpracovává. Závislost tedy často není ani tak na primárních těžařích, ale spíš na zpracovatelských kapacitách,“ říká Kazda.

Letos v květnu vstoupil v platnost Akt o kritických surovinách (CRMA), ve kterém si Evropská unie stanovila ambiciózní cíl: dosáhnout toho, aby těžba na území EU pokrývala alespoň 10 procent její roční spotřeby těchto materiálů a zpracovatelské kapacity zajistily 40 procent potřeb. Další prioritou je recyklace, která by měla pokrývat 25 procent spotřeby surovin z druhotných zdrojů. EU zároveň plánuje omezit závislost na jediné třetí zemi, aby žádná strategická surovina nebyla z více než 65 procent dovážena z jednoho zdroje, což by mělo posílit stabilitu a bezpečnost dodávek. To všechno do konce dekády.

Podle Kazdy jde nicméně o běh na dlouhou trať a záležet bude na tom, jak rychle se podaří zahájit těžbu v evropských ložiskách. „Nejsem si jistý, v jaké fázi je například projekt v Srbsku (plánovaný důl na těžbu lithia ve městě Jadar, pozn. red.), ale v České republice bude ještě nějakou dobu trvat, než se těžba a následné zpracování lithia spustí. Nejsem si jistý, zda se to podaří stihnout do roku 2030. Pokud by se to stalo, dokážu si představit, že by české nebo srbské zdroje mohly pokrýt vyšší procento evropské spotřeby tohoto kovu.“

U materiálů, jako je nikl a kobalt, očekává Kazda jednodušší situaci díky dobře rozběhnutým projektům v evropských zemích. Otázkou ale podle něj zůstává, jak to bude například s grafitem nebo manganem.

Jak může recyklace pomoci Evropě snížit závislost na dovozu strategických surovin? Dokáže Evropa konkurovat Číně, pokud bude dodržovat vysoké ekologické standardy při těžbě a zpracování surovin? Poslechněte si celý rozhovor, který najdete v úvodu tohoto textu.