O téměř všech volbách v každé zemi se v poslední době hovoří jako o zlomových. V případě sobotního hlasování o složení gruzínského parlamentu to však do velké míry i platilo. Proevropské strany doufaly, že v nich porazí Gruzínský sen, který v zemi zavádí poněkud ruské praktiky. Téměř kompletní oficiální výsledky, zveřejněné volební komisí, mu ale přičítají zisk zhruba 54 procent hlasů. Opozice se však se situací nehodlá smířit, tvrdí, že klání bylo zfalšované a odmítá vítězství vládnoucí partaje uznat. Otázka je, co může činit a jestli se dočká nějaké výraznější pomoci Západu.

Země, která se na počátku tisíciletí proslavila takzvanou Růžovou revolucí a kde měl svého času po přistání v Tbilisi člověk pocit, že se ocitl v Evropské unii, se v posledních letech vydala dost opačným směrem. Gruzínský sen miliardáře Bidziny Ivanišviliho se k Moskvě více přiklání od začátku války na Ukrajině a často jednal v rozporu s postojem veřejnosti, která po něm žádala jasnou podporu Kyjeva. Zvlášť, když má země sama v paměti zkušenost s krátkým bojem proti Rusku v roce 2008. Situace eskalovala letos na jaře, kdy vláda prosadila zákon o zahraničním vlivu, který nápadně připomíná normu, již Kreml používá k potlačování opozice, občanské společnosti a médií.

Nespokojení Gruzínci protestovali v ulicích a Západ přispěchal s postihy. Evropská unie společně se Spojenými státy zemi zmrazila desítky milionů dolarů finanční pomoci. A především s ní pozastavila přístupový proces pouhých pár měsíců poté, co získala status kandidáta na členství v EU. Brusel nejspíš sázel na to, že tak vyburcuje její obyvatele k hlasování pro opozici, jelikož drtivá většina si jich přeje unijní budoucnost. Integrace do EU i NATO je od roku 2018 zakotvena i v ústavě. Z aktuálních voleb se tak stalo nevyřčené referendum o budoucím směřování Gruzie. Jenže Gruzínský sen nemá sebemenší chuť nechat se jím odstavit od moci, zato má nástroje, jak si ji udržet.

Pozorovatelé různých nevládních organizací už vládu obvinili ze složitého schématu volebního podvodu a požadují zrušení výsledků, které podle nich neodrážejí vůli lidu země. Krátce po skončení hlasování zveřejnila opozice vlastní odhady na základě sběru dat před volebními místnostmi, které pro ni byly příznivé. Připisovaly Gruzínskému snu něco přes čtyřicet procent hlasů. V následujících dnech nejspíš uvidíme, jaké odhodlání sympatizanti opozice mají. I kdyby však v zemi vypukly masové protesty, není příliš pravděpodobné, že vládní odpůrci prosadí zrušení voleb.

Západ si část svých nábojů vystřílel už na jaře a vládu to nechalo zcela chladnou. Stále může odříznout zemi od dalších zdrojů, což by ji nejspíš bolelo. Jen Spojené státy jí za poslední zhruba tři dekády poskytly podle magazínu Foreign Policy přes šest miliard dolarů rozvojové pomoci. Tvrdý západní postoj ale nejspíš bude vhánět Gruzii přesně tam, kam nechce, tedy do ruské náruče a nejen do ní. Moskva sice v současnosti není v hospodářské kondici, která by jí umožnila snadno si koupit gruzínskou loajalitu, ale vláda v Tbilisi v poslední době čile rozvíjí i vztahy s Čínou.

Je dost možné, že Západ svou velkou příležitost v Gruzii už propásl. Výhled na členství v EU stále kdesi na horizontu jí nemůže vyřešit problémy, plynoucí ze sousedství s Ruskem a existence jím podporovaných dvou odštěpeneckých regionů na svém území. Gruzínský sen se zprvu snažil lavírovat mezi Západem a Ruskem, ale poté se možná zalekl vývoje na Ukrajině, zvlášť když z Moskvy zaznívají pohrůžky o možné anexi Abcházie a Jižní Osetie.

O vstupu Gruzie do NATO se přitom prakticky už ani nehovoří. Aliance již v roce 2008 prohlásila, že by kavkazská země společně s Ukrajinou mohly někdy v budoucnu rozšířit její řady. Jenže ani jednomu státu to nepřineslo žádné konkrétní termíny a už vůbec ne bezpečnostní záruky. Moskvě to naopak umožnilo šermovat svým údajným ohrožením a vágní příslib propagandisticky využít jako záminku pro útok na Ukrajinu. Gruzínci, kteří se účastnili i mise v Afghánistánu, se cítí zklamaní a unavení neustálým čekáním.

Zatímco Západ už dekády láká postsovětské země na bonbony, pokud budou hodné a provedou řadu reforem, Kreml ve sféře svého zájmu systematicky pěstuje separatismus, jenž jejich začlenění do západních struktur značně komplikuje až znemožňuje. Nedávné referendum o budoucnosti Moldavska v Evropské unii jasně ukázalo, že je i v době vytížení na Ukrajině stále schopný účinně zasahovat do dění i jinde na svém dvorku. A pokud po amerických volbách západní podpora Kyjeva vyvane, pošle to zemím na ruské periferii další signál, aby místo snění o evropské budoucnosti raději příliš neprovokovaly Rusko.

O téměř všech volbách v každé zemi se v poslední době hovoří jako o zlomových. V případě sobotního hlasování o složení gruzínského parlamentu to však do velké míry i platilo. Proevropské strany doufaly, že v nich porazí Gruzínský sen, který v zemi zavádí poněkud ruské praktiky. Téměř kompletní oficiální výsledky, zveřejněné volební komisí, mu ale přičítají zisk zhruba 54 procent hlasů. Opozice se však se situací nehodlá smířit, tvrdí, že klání bylo zfalšované a odmítá vítězství vládnoucí partaje uznat. Otázka je, co může činit a jestli se dočká nějaké výraznější pomoci Západu.

Země, která se na počátku tisíciletí proslavila takzvanou Růžovou revolucí a kde měl svého času po přistání v Tbilisi člověk pocit, že se ocitl v Evropské unii, se v posledních letech vydala dost opačným směrem. Gruzínský sen miliardáře Bidziny Ivanišviliho se k Moskvě více přiklání od začátku války na Ukrajině a často jednal v rozporu s postojem veřejnosti, která po něm žádala jasnou podporu Kyjeva. Zvlášť, když má země sama v paměti zkušenost s krátkým bojem proti Rusku v roce 2008. Situace eskalovala letos na jaře, kdy vláda prosadila zákon o zahraničním vlivu, který nápadně připomíná normu, již Kreml používá k potlačování opozice, občanské společnosti a médií.

Nespokojení Gruzínci protestovali v ulicích a Západ přispěchal s postihy. Evropská unie společně se Spojenými státy zemi zmrazila desítky milionů dolarů finanční pomoci. A především s ní pozastavila přístupový proces pouhých pár měsíců poté, co získala status kandidáta na členství v EU. Brusel nejspíš sázel na to, že tak vyburcuje její obyvatele k hlasování pro opozici, jelikož drtivá většina si jich přeje unijní budoucnost. Integrace do EU i NATO je od roku 2018 zakotvena i v ústavě. Z aktuálních voleb se tak stalo nevyřčené referendum o budoucím směřování Gruzie. Jenže Gruzínský sen nemá sebemenší chuť nechat se jím odstavit od moci, zato má nástroje, jak si ji udržet.

Pozorovatelé různých nevládních organizací už vládu obvinili ze složitého schématu volebního podvodu a požadují zrušení výsledků, které podle nich neodrážejí vůli lidu země. Krátce po skončení hlasování zveřejnila opozice vlastní odhady na základě sběru dat před volebními místnostmi, které pro ni byly příznivé. Připisovaly Gruzínskému snu něco přes čtyřicet procent hlasů. V následujících dnech nejspíš uvidíme, jaké odhodlání sympatizanti opozice mají. I kdyby však v zemi vypukly masové protesty, není příliš pravděpodobné, že vládní odpůrci prosadí zrušení voleb.

Západ si část svých nábojů vystřílel už na jaře a vládu to nechalo zcela chladnou. Stále může odříznout zemi od dalších zdrojů, což by ji nejspíš bolelo. Jen Spojené státy jí za poslední zhruba tři dekády poskytly podle magazínu Foreign Policy přes šest miliard dolarů rozvojové pomoci. Tvrdý západní postoj ale nejspíš bude vhánět Gruzii přesně tam, kam nechce, tedy do ruské náruče a nejen do ní. Moskva sice v současnosti není v hospodářské kondici, která by jí umožnila snadno si koupit gruzínskou loajalitu, ale vláda v Tbilisi v poslední době čile rozvíjí i vztahy s Čínou.

Je dost možné, že Západ svou velkou příležitost v Gruzii už propásl. Výhled na členství v EU stále kdesi na horizontu jí nemůže vyřešit problémy, plynoucí ze sousedství s Ruskem a existence jím podporovaných dvou odštěpeneckých regionů na svém území. Gruzínský sen se zprvu snažil lavírovat mezi Západem a Ruskem, ale poté se možná zalekl vývoje na Ukrajině, zvlášť když z Moskvy zaznívají pohrůžky o možné anexi Abcházie a Jižní Osetie.

O vstupu Gruzie do NATO se přitom prakticky už ani nehovoří. Aliance již v roce 2008 prohlásila, že by kavkazská země společně s Ukrajinou mohly někdy v budoucnu rozšířit její řady. Jenže ani jednomu státu to nepřineslo žádné konkrétní termíny a už vůbec ne bezpečnostní záruky. Moskvě to naopak umožnilo šermovat svým údajným ohrožením a vágní příslib propagandisticky využít jako záminku pro útok na Ukrajinu. Gruzínci, kteří se účastnili i mise v Afghánistánu, se cítí zklamaní a unavení neustálým čekáním.

Zatímco Západ už dekády láká postsovětské země na bonbony, pokud budou hodné a provedou řadu reforem, Kreml ve sféře svého zájmu systematicky pěstuje separatismus, jenž jejich začlenění do západních struktur značně komplikuje až znemožňuje. Nedávné referendum o budoucnosti Moldavska v Evropské unii jasně ukázalo, že je i v době vytížení na Ukrajině stále schopný účinně zasahovat do dění i jinde na svém dvorku. A pokud po amerických volbách západní podpora Kyjeva vyvane, pošle to zemím na ruské periferii další signál, aby místo snění o evropské budoucnosti raději příliš neprovokovaly Rusko.