Už pár let chodí ne zrovna optimistické zprávy o kondici české ekonomiky. Na úroveň před pandemií covidu v roce 2019 jsme se zvládli vrátit jako vůbec poslední z celé Evropské unie. Máme za sebou největší pád reálných mezd. Jednu z nejvyšších inflací. Ani poslední předběžný odhad výkonu ekonomiky za druhé čtvrtletí letošního roku nevypadá na obrat trendu. Meziroční vzestup o 0,4 procenta je opět v rámci Evropské unie podprůměrný. A připomíná spíš stagnaci. Za stav hodně vzdálený prosperitě platí vláda Petra Fialy rekordně nízkou důvěrou. Lidé si přirozeně pád životní úrovně volně přecházející ve stagnaci spojují s tím, kdo je právě u moci.

Čtyři zlomy ekonomiky

Z většího odstupu jsou často věci vidět jasněji. A právě takový odstup nabídla v pátek zveřejněná analýza České národní banky o měnové politice, která sleduje právě ty dlouhodobé trendy. Dívá se na vývoj ekonomiky za posledních pětadvacet let. Dívá se na všechny zlomy, kterými ekonomika za tu dobu prošla. Analytici centrální banky vidí čtyři. Prvním je vstup do Evropské unie v roce 2004. Druhým finanční krize v roce 2008. Třetí čistě domácí bez zjevné vnější ekonomické či politické události přichází v roce 2016. Dalším je v roce 2020 s pandemií covidu a všem, co po ní následovalo. Putinův útok na Ukrajinu, velká inflace, energetická krize.

Tím klíčovým obratem, kdy česká ekonomika začíná ztrácet potenciál, je paradoxně rok 2016. Tehdy začínáme najíždět na šikmou plochu klesajícího ekonomického potenciálu. Jestli dosud odhadovala Česká národní banka, že ekonomika může se svou aktuální strukturou růst dlouhodobě o tři procenta ročně, teď svůj odhad o 0,5 procenta snižuje. Se současnou podobou ekonomiky nemáme založeno na rychlejší dlouhodobý vzestup. A nedá se vymlouvat na žádné vnější okolnosti. Ani na Putinovu válku, ani na evropský Green deal. Ten problém začal roky před Green dealem, který Andrej Babiš nechal projít v prosinci 2019.

VIDEO: Nepřijímáme žádnou tvrdší verzi Green Dealu, tvrdí Petr Fiala

Na šikmé ploše od roku 2016

Už titulky jednotlivých kapitol, které použili analytici České národní banky, přesně ukazují šikmou plochu. Růst české průmyslové produkce táhne jen odvětví automobilů. Konvergence české ekonomiky k průměru Evropské unie po roce 2016 zvolnila. Dlouhodobý trend zpomaloval i přes expanzivní fázi hospodářského cyklu. Dlouhodobě uvadající růstový potenciál a produktivita. Růst produktivity v české ekonomice dlouhodobě zpomaluje. Podmínky pro zakládání podniků se v předpandemickém období zhoršovaly. Příznivě nevyznívá ani stagnace výdajů na vědu a výzkum k HDP. Výrazně ochladla i soukromá investiční aktivita v oblasti základního a aplikovaného výzkumu.

Ty titulky celkem jasně ukazují příčiny a grafy o vývoji potenciálu ukazují setrvalý pokles už od roku 2016. Takže ani covid, ani Putin za náš pád nemůžou. Krize vždy oslabují slabé. Analýza ČNB dost precizně ukazuje, že v roce 2016 se zjevně vyčerpal model, který do té doby táhl naši prosperitu. Což byl model průmyslové země, která víc než finální značkové výrobky pro koncové zákazníky funguje jako subdodavatel součástí pro jiné země, především pro Německo. To samo o sobě prožívá úpadek svého hospodářského modelu, takže jsme se přirozeně svezli po šikmé ploše s ním. V subdodavatelské ekonomice se ale obtížně zvedá produktivita a přidaná hodnota.

Posledním oborem, kde jsme se zvládli jakž takž držet, byl automobilový průmysl. Dojížděli jsme starý model, ale vůbec jsme neinvestovali do nového. Do budoucnosti. Ani v tom, že bychom se stávali ekonomikou víc otočenou na vývoj, znalosti a na služby, ani tím, že bychom byli výkonnější a produktivnější. Naopak. Produktivita práce upadala. Je to vidět i z dat o zaměstnanosti. V Česku pracuje nejvíc lidí v historii, nepřinášejí ale výrazně vyšší výkon. Takže v přepočtu na zaměstnaného člověka je produktivita nižší. Velkou roli v tom jistě hraje i rozrůstající se počet zaměstnanců státu. Ti ale zároveň nevytvářejí lepší a jednodušší prostředí pro podnikání. Soudě třeba jen podle toho jednoho ukazatele o jednoduchosti zakládání firem bobtnající byrokracie naopak prostředí pro podnikání zhoršuje.

Diagnóza stagnace je zjevná. Analytici ČNB ji popsali precizně. Ekonomika nemá šanci se v této podobě rozjet k vyššímu výkonu. K novému modelu prosperity jsou potřeba politické zásahy, které jsou z té analýzy zjevné. V programu žádné politické strany se ale takový recept na prosperitu neobjevuje. Nepotřebujeme Stranu rozpočtové zodpovědnosti, to je jen podmínka nutná, nikoliv však dostačující. Potřebujeme Stranu prosperity. Bez ní se potenciál země nezvedne. Zůstane nevyužitý a bude pokračovat pád po šikmé ploše. Za který si můžeme sami.

Už pár let chodí ne zrovna optimistické zprávy o kondici české ekonomiky. Na úroveň před pandemií covidu v roce 2019 jsme se zvládli vrátit jako vůbec poslední z celé Evropské unie. Máme za sebou největší pád reálných mezd. Jednu z nejvyšších inflací. Ani poslední předběžný odhad výkonu ekonomiky za druhé čtvrtletí letošního roku nevypadá na obrat trendu. Meziroční vzestup o 0,4 procenta je opět v rámci Evropské unie podprůměrný. A připomíná spíš stagnaci. Za stav hodně vzdálený prosperitě platí vláda Petra Fialy rekordně nízkou důvěrou. Lidé si přirozeně pád životní úrovně volně přecházející ve stagnaci spojují s tím, kdo je právě u moci.

Čtyři zlomy ekonomiky

Z většího odstupu jsou často věci vidět jasněji. A právě takový odstup nabídla v pátek zveřejněná analýza České národní banky o měnové politice, která sleduje právě ty dlouhodobé trendy. Dívá se na vývoj ekonomiky za posledních pětadvacet let. Dívá se na všechny zlomy, kterými ekonomika za tu dobu prošla. Analytici centrální banky vidí čtyři. Prvním je vstup do Evropské unie v roce 2004. Druhým finanční krize v roce 2008. Třetí čistě domácí bez zjevné vnější ekonomické či politické události přichází v roce 2016. Dalším je v roce 2020 s pandemií covidu a všem, co po ní následovalo. Putinův útok na Ukrajinu, velká inflace, energetická krize.

Tím klíčovým obratem, kdy česká ekonomika začíná ztrácet potenciál, je paradoxně rok 2016. Tehdy začínáme najíždět na šikmou plochu klesajícího ekonomického potenciálu. Jestli dosud odhadovala Česká národní banka, že ekonomika může se svou aktuální strukturou růst dlouhodobě o tři procenta ročně, teď svůj odhad o 0,5 procenta snižuje. Se současnou podobou ekonomiky nemáme založeno na rychlejší dlouhodobý vzestup. A nedá se vymlouvat na žádné vnější okolnosti. Ani na Putinovu válku, ani na evropský Green deal. Ten problém začal roky před Green dealem, který Andrej Babiš nechal projít v prosinci 2019.

VIDEO: Nepřijímáme žádnou tvrdší verzi Green Dealu, tvrdí Petr Fiala

Na šikmé ploše od roku 2016

Už titulky jednotlivých kapitol, které použili analytici České národní banky, přesně ukazují šikmou plochu. Růst české průmyslové produkce táhne jen odvětví automobilů. Konvergence české ekonomiky k průměru Evropské unie po roce 2016 zvolnila. Dlouhodobý trend zpomaloval i přes expanzivní fázi hospodářského cyklu. Dlouhodobě uvadající růstový potenciál a produktivita. Růst produktivity v české ekonomice dlouhodobě zpomaluje. Podmínky pro zakládání podniků se v předpandemickém období zhoršovaly. Příznivě nevyznívá ani stagnace výdajů na vědu a výzkum k HDP. Výrazně ochladla i soukromá investiční aktivita v oblasti základního a aplikovaného výzkumu.

Ty titulky celkem jasně ukazují příčiny a grafy o vývoji potenciálu ukazují setrvalý pokles už od roku 2016. Takže ani covid, ani Putin za náš pád nemůžou. Krize vždy oslabují slabé. Analýza ČNB dost precizně ukazuje, že v roce 2016 se zjevně vyčerpal model, který do té doby táhl naši prosperitu. Což byl model průmyslové země, která víc než finální značkové výrobky pro koncové zákazníky funguje jako subdodavatel součástí pro jiné země, především pro Německo. To samo o sobě prožívá úpadek svého hospodářského modelu, takže jsme se přirozeně svezli po šikmé ploše s ním. V subdodavatelské ekonomice se ale obtížně zvedá produktivita a přidaná hodnota.

Posledním oborem, kde jsme se zvládli jakž takž držet, byl automobilový průmysl. Dojížděli jsme starý model, ale vůbec jsme neinvestovali do nového. Do budoucnosti. Ani v tom, že bychom se stávali ekonomikou víc otočenou na vývoj, znalosti a na služby, ani tím, že bychom byli výkonnější a produktivnější. Naopak. Produktivita práce upadala. Je to vidět i z dat o zaměstnanosti. V Česku pracuje nejvíc lidí v historii, nepřinášejí ale výrazně vyšší výkon. Takže v přepočtu na zaměstnaného člověka je produktivita nižší. Velkou roli v tom jistě hraje i rozrůstající se počet zaměstnanců státu. Ti ale zároveň nevytvářejí lepší a jednodušší prostředí pro podnikání. Soudě třeba jen podle toho jednoho ukazatele o jednoduchosti zakládání firem bobtnající byrokracie naopak prostředí pro podnikání zhoršuje.

Diagnóza stagnace je zjevná. Analytici ČNB ji popsali precizně. Ekonomika nemá šanci se v této podobě rozjet k vyššímu výkonu. K novému modelu prosperity jsou potřeba politické zásahy, které jsou z té analýzy zjevné. V programu žádné politické strany se ale takový recept na prosperitu neobjevuje. Nepotřebujeme Stranu rozpočtové zodpovědnosti, to je jen podmínka nutná, nikoliv však dostačující. Potřebujeme Stranu prosperity. Bez ní se potenciál země nezvedne. Zůstane nevyužitý a bude pokračovat pád po šikmé ploše. Za který si můžeme sami.