Český statistický úřad zveřejnil data o deficitu a dluhu tuzemského sektoru vládních institucí za první tři měsíce letošního roku. Zatímco schodek v porovnání s předchozím prvním kvartálem klesl takřka na polovinu, absolutní i relativní výše veřejného dluhu se meziročně zvýšila. Máme se tím znepokojovat? I o tom pojednává nový materiál, který vydala Národní rozpočtová rada.
Dluh sektoru vládních institucí (lidově řečeno veřejný dluh) dosáhl ke konci prvního letošního kvartálu 3 332,3 miliardy korun, respektive 43,4 procenta hrubého domácího produktu. Absolutně se veřejný dluh meziročně zvýšil o necelých 233 miliard, relativně pak o půl procentního bodu.
Čerstvé údaje o výši zadlužení už jen málokoho zvednou ze židle, což značí, že česká veřejnost si na ně fakticky zvykla. Špatnou zprávou je, že se zvyšování veřejného dluhu nedaří v absolutních číslech zastavit, což bude příznačné po dalších několik let. Dobrou zprávou je, že relativní výši zadlužení se podařilo stabilizovat, nebo alespoň výrazně zpomalit jeho nárůst.
Stabilizaci relativního zadlužení solidně pomáhá růst HDP
O něco méně optimistický je fakt, že nám v tom solidně pomáhá růst nominálního hrubého domácího produktu (v posledních dvou letech i díky nezvykle vysoké inflaci) namísto rychlejšího snižování každoročních deficitů veřejných financí. Právě deficitní hospodaření vládních institucí je hlavním tahounem rostoucí absolutní výše veřejného dluhu.
Má nás však velikost veřejného zadlužení zneklidňovat? Jak se pozná, zda Česko dluží příliš, nebo je jeho veřejný dluh na ještě bezpečné hladině? A co argument, že vládní instituce ekonomicky mnohem vyspělejších zemí dluží ještě více než ty české? Vždyť například veřejný dluh srovnatelně velké Belgie přesahuje 100 procent HDP.
Na hraně bankrotu se mohou ocitnout i země s nižším dluhem
Čtenář předchozích řádků již nejspíš pochopil, že při posuzování velikosti veřejného dluhu je zásadní jeho poměr k ekonomice jako celku, tedy k HDP, a nikoli absolutní dlužná částka. Zároveň je třeba zdůraznit, že neexistuje žádná univerzálně platná hranice ještě bezpečného veřejného zadlužení. Z historie (i poměrně nedávné) známe případy zemí, které se ocitly na hraně státního bankrotu při daleko nižším veřejném dluhu v poměru k HDP, než jaký dnes vykazuje Česko.
Jedním z nejvíce varovných příkladů je Lotyšsko, které v roce 2009 muselo požádat o pomoc Evropskou unii a Mezinárodní měnový fond, protože nebylo schopno dostát svým závazkům. A to vše při veřejném zadlužení jen kolem 37 procent HDP. Problém totiž spočíval v rychlosti, jakou veřejný dluh v této malé pobaltské zemi rostl: z velmi nízkých 8,4 procenta HDP v roce 2007 na zmiňovaných 37 procent o dva roky později. Na podobně nebezpečné dráze se ocitlo i Česko po roce 2019. Během pouhých tří let se relativní výše veřejného dluhu zvýšila skoro o polovinu.
Ačkoli jsme řekli, že žádná ještě bezpečná hranice pro veřejné zadlužení neexistuje, v Evropské unii platí dluhové pravidlo. To říká, že veřejný dluh členské země EU (i té, která není členem eurozóny) by neměl vzrůst nad 60 procent HDP. Česká dluhová brzda je ještě o pět procentních bodů přísnější.
Dá se říci, že obě meze představují referenční limit pro finanční trhy, kde vlády nabízejí věřitelům své dluhopisy. Jejich překročení může znamenat, že za dluh budeme platit věřitelům rizikovou prémii v podobě vyšších úroků. Obsluha dluhu se tak začne zvětšovat na úkor jiných veřejných výdajů, k nevoli všech voličů a daňových poplatníků. Koneckonců řada zemí již dávno zjistila, že bez kontroly nad společnou kasou neexistuje jakákoli suverenita země a vlastní vládnutí je jen iluzorní. Je lepší učit se z chyb jiných než je dělat sami.
Autor je člen Národní rozpočtové rady
