Ministr průmyslu a  presumptivní český eurokomisař s ambicí na výrazné ekonomické portfolio Jozef Síkela zjevně pochopil a využil atmosféru doby. Před necelým rokem přesvědčil vládu, aby si stát se vším všudy zhruba za 38  miliard korun pořídil zadluženého přepravce plynu Net4Gas. Toho se chtělo zbavit konsorcium v čele s německou pojišťovnou Allianz, když zjistilo, že po odříznutí od ruského plynu výrazně poklesnou zakázky. Síkela nežádal žádný odpis dluhů, které jsou z největší části splatné mezi lety 2025 až 2028, tedy po příštích volbách. Bral se vším všudy. Takový únik z pasti poklesu zakázek a potenciálního rizika se investorovi podaří zcela vzácně. Ve vládě nebyl nikdo proti. Nikdo se neptal. Stačilo říct energetická bezpečnost. Nikdo už se neptal, proč nepřišel ani pokus o  odpis dluhů, proč se nakupovalo tak draze, proč o tolik přeplatil nabídku soukromého investora Daniela Křetínského.

Účet přišel už letos, když se o  ceny za provoz plynovodů museli kvůli nedostatku zahraničních zakázek na tranzit podělit čeští zákazníci vyššími účty za plyn. Minulý týden se ukázalo, že na příští rok Net4Gas zakázky na přepravu téměř nemá. Takže účty za plyn budou kvůli vyšším poplatkům přirozeně ještě vyšší.

Proč vláda tak nekriticky přijala, co Síkela přinesl? Podle dostupných informací se ve vládě ostatní málokdy postaví proti návrhu některého ministra, pokud návrh nemá přímé a na první pohled viditelné dopady na voliče. To jsou třeba daně, sociální dávky, důchody, dotace. Tady ten přímý dopad v podobě rizika podstatně vyšších cen plyn pro české rodiny a firmy kvůli nedostatku zahraničních zákazníků na přepravu nikdo neviděl. Velkou roli ale sehrála všeobecná atmosféra ohrožení energetické bezpečnosti. A v ní myšlenka, že tu energetickou bezpečnost může zajistit jen státem vlastněná firma. Nikdo se už nezabýval tím, že přeprava a skladování plynu jsou tak silně regulované, že stát je schopen soukromého investora donutit v  podstatě k  čemukoli a nepotřebuje vůbec firmy vlastnit. Dost natvrdo to předvedl v roce 2022, kdy vyvlastnil část zásobníku Moravia Gas Storage, kterou spoluvlastnil ruský Gazprom.

Síkela ale využil atmosféry výrazně širšího apetitu po státním vlastnictví a silné roli státu, která se šíří celým západním světem. Mnohem častěji než o privatizaci dnes čtete o  zestátňování. „Velký stát je zpět. Jako vlastník, zakladatel, investor a vrchní kapitalista ve všech možných významech,“ píše Adrian Woodridge, komentátor agentury Bloomberg v recenzi na novou knihu The Specter of State Capitalism. Vyšla 25. července. Autory jsou profesoři ekonomie Ilias Alami a Adam Dixon. Alami se zabývá rozvojovou ekonomií na univerzitě v Cambridge. Dixon zkoumá udržitelný kapitalismus na Edinburgh Business School. Dávají dohromady spoustu velmi přesvědčivých dat, jak moc od roku 2000 role státu v ekonomice ve srovnání s předchozími dekádami sílí. Státní suverénní fondy kontrolují majetek za 11,8 bilionů dolarů. To je víc, než kolik dohromady spravují hedgeové fondy a správci privátních majetků. V roce 2000 to byl pouhý jeden bilion dolarů. Za necelé čtvrtstoletí jsme skoro na dvanáctinásobku.

Státem vlastněné firmy držely už v roce 2020, tedy v  éře před pandemií covidu, od níž sílí éra zestátňování a  deglobalizace, majetek v  hodnotě 45  bilionů dolarů. Organizace pro hospodářskou spolupráci a  rozvoj (OECD) spočítala, že polovina z první desítky největších světových firem a 132 z top 500 jsou státní firmy. To je obrovský zásah a změna podoby kapitalismu.

Autoři se důkladně věnují rozdílům mezi státními firmami. Některé země se je snaží řídit efektivně. Držet je dál od byrokratů, dosazovat do jejich vedení nikoli politické trafikanty, ale úspěšné manažery se zkušenostmi ze soukromých firem. Tím je drží dál od státu. Pak jsou fakticky schopné fungovat efektivně.

To ale zdaleka není případ všech. Některé firmy si stát drží čistě proto, že je to výhodné nikoli pro prosperitu, ale pro politiky a byrokraty. To je klasické dobývání politické renty. Politický kapitalismus, kdy se privatizují zisky a  socializují ztráty je výrazným rysem státních firem. A  mnoho z  nich jsou fakticky hybridy, které je nemožné efektivně řídit, protože efektivní fungování brzdí parciální politické zájmy nejen byrokratů a politiků, ale i na ně navázaných lobbistů, právníků a poradců. Inspirativní čtení pro pochopení, v jaké době žijeme. Jozef Síkela zjevně atmosféru velmi dobře pochopil a využil. Stejně jako ministr financí Zbyněk Stanjura při nákupu Robin Oil. Státní kapitalismus si žádá nejvyšší míru ostražitosti.

Daniel Křetínský je spolumajitel společnosti Czech News Center, do které patří e15.

Ministr průmyslu a  presumptivní český eurokomisař s ambicí na výrazné ekonomické portfolio Jozef Síkela zjevně pochopil a využil atmosféru doby. Před necelým rokem přesvědčil vládu, aby si stát se vším všudy zhruba za 38  miliard korun pořídil zadluženého přepravce plynu Net4Gas. Toho se chtělo zbavit konsorcium v čele s německou pojišťovnou Allianz, když zjistilo, že po odříznutí od ruského plynu výrazně poklesnou zakázky. Síkela nežádal žádný odpis dluhů, které jsou z největší části splatné mezi lety 2025 až 2028, tedy po příštích volbách. Bral se vším všudy. Takový únik z pasti poklesu zakázek a potenciálního rizika se investorovi podaří zcela vzácně. Ve vládě nebyl nikdo proti. Nikdo se neptal. Stačilo říct energetická bezpečnost. Nikdo už se neptal, proč nepřišel ani pokus o  odpis dluhů, proč se nakupovalo tak draze, proč o tolik přeplatil nabídku soukromého investora Daniela Křetínského.

Účet přišel už letos, když se o  ceny za provoz plynovodů museli kvůli nedostatku zahraničních zakázek na tranzit podělit čeští zákazníci vyššími účty za plyn. Minulý týden se ukázalo, že na příští rok Net4Gas zakázky na přepravu téměř nemá. Takže účty za plyn budou kvůli vyšším poplatkům přirozeně ještě vyšší.

Proč vláda tak nekriticky přijala, co Síkela přinesl? Podle dostupných informací se ve vládě ostatní málokdy postaví proti návrhu některého ministra, pokud návrh nemá přímé a na první pohled viditelné dopady na voliče. To jsou třeba daně, sociální dávky, důchody, dotace. Tady ten přímý dopad v podobě rizika podstatně vyšších cen plyn pro české rodiny a firmy kvůli nedostatku zahraničních zákazníků na přepravu nikdo neviděl. Velkou roli ale sehrála všeobecná atmosféra ohrožení energetické bezpečnosti. A v ní myšlenka, že tu energetickou bezpečnost může zajistit jen státem vlastněná firma. Nikdo se už nezabýval tím, že přeprava a skladování plynu jsou tak silně regulované, že stát je schopen soukromého investora donutit v  podstatě k  čemukoli a nepotřebuje vůbec firmy vlastnit. Dost natvrdo to předvedl v roce 2022, kdy vyvlastnil část zásobníku Moravia Gas Storage, kterou spoluvlastnil ruský Gazprom.

Síkela ale využil atmosféry výrazně širšího apetitu po státním vlastnictví a silné roli státu, která se šíří celým západním světem. Mnohem častěji než o privatizaci dnes čtete o  zestátňování. „Velký stát je zpět. Jako vlastník, zakladatel, investor a vrchní kapitalista ve všech možných významech,“ píše Adrian Woodridge, komentátor agentury Bloomberg v recenzi na novou knihu The Specter of State Capitalism. Vyšla 25. července. Autory jsou profesoři ekonomie Ilias Alami a Adam Dixon. Alami se zabývá rozvojovou ekonomií na univerzitě v Cambridge. Dixon zkoumá udržitelný kapitalismus na Edinburgh Business School. Dávají dohromady spoustu velmi přesvědčivých dat, jak moc od roku 2000 role státu v ekonomice ve srovnání s předchozími dekádami sílí. Státní suverénní fondy kontrolují majetek za 11,8 bilionů dolarů. To je víc, než kolik dohromady spravují hedgeové fondy a správci privátních majetků. V roce 2000 to byl pouhý jeden bilion dolarů. Za necelé čtvrtstoletí jsme skoro na dvanáctinásobku.

Státem vlastněné firmy držely už v roce 2020, tedy v  éře před pandemií covidu, od níž sílí éra zestátňování a  deglobalizace, majetek v  hodnotě 45  bilionů dolarů. Organizace pro hospodářskou spolupráci a  rozvoj (OECD) spočítala, že polovina z první desítky největších světových firem a 132 z top 500 jsou státní firmy. To je obrovský zásah a změna podoby kapitalismu.

Autoři se důkladně věnují rozdílům mezi státními firmami. Některé země se je snaží řídit efektivně. Držet je dál od byrokratů, dosazovat do jejich vedení nikoli politické trafikanty, ale úspěšné manažery se zkušenostmi ze soukromých firem. Tím je drží dál od státu. Pak jsou fakticky schopné fungovat efektivně.

To ale zdaleka není případ všech. Některé firmy si stát drží čistě proto, že je to výhodné nikoli pro prosperitu, ale pro politiky a byrokraty. To je klasické dobývání politické renty. Politický kapitalismus, kdy se privatizují zisky a  socializují ztráty je výrazným rysem státních firem. A  mnoho z  nich jsou fakticky hybridy, které je nemožné efektivně řídit, protože efektivní fungování brzdí parciální politické zájmy nejen byrokratů a politiků, ale i na ně navázaných lobbistů, právníků a poradců. Inspirativní čtení pro pochopení, v jaké době žijeme. Jozef Síkela zjevně atmosféru velmi dobře pochopil a využil. Stejně jako ministr financí Zbyněk Stanjura při nákupu Robin Oil. Státní kapitalismus si žádá nejvyšší míru ostražitosti.

Daniel Křetínský je spolumajitel společnosti Czech News Center, do které patří e15.