Nad českou mediální scénou se rozlil smutek. Skončily papírové Lidové noviny, založené v roce 1893. Řada novinářů, včetně autora tohoto textu, zavzpomínala, jak důležité pro jejich kariéru bylo v těchto novinách pracovat. A jak jsme psali pod stejnou značkou jako Karel Čapek a další velikáni. Všechny tyhle hlasy ale zní především z početného tábora novinářů a spolupracovníků. U čtenářů je ticho.

Když se podíváme na čísla, není divu. Prostě to papírové vydání už téměř nikdo nečte a náklad po odečtení digitálního předplatného nedosahuje ani patnácti tisíc výtisků. Za rok podle informací e15 prodělala tištěná verze desítky milionů korun. Tohle není výsledek, který si noviny v tržním prostředí mohou dovolit.

Čelíme neúprosným změnám

Dotovat pomník historii na drsném a rychle se měnícím mediálním trhu nedává smysl a značka Lidových novin se po právu začala vytrácet, protože nedokázala obájit důvod své existence. Obrázek člověka s roztaženými novinami u ranní kávy patří do muzea jako výjev z doby dávno minulé a jiné výjevy svého konzumenta Lidové noviny nedodaly.

Značka samozřejmě nemusí žít jen prostřednictvím vytištění loga na papír a rozhodně její osud není svázán pouze s deníkem. Média dnes tvoří bohatý prstenec podcastů, videí, eventů a konferencí. Nic výrazného v tomto segmentu Lidové noviny nenabídly a web těžil hlavně z obří návševnosti potrfolia mediálního domu Mafra, které mezi sebou propojuje jednotlivé tituly. Třeba iDnes a Lidovky.cz.

Že je s klesající trajektorií prodaného nákladu nutné něco udělat, se říkalo už předtím, než Mafru, která Lidové noviny vlastní, v roce 2013 koupil Andrej Babiš. Mluvilo se třeba o přerodu v týdeník. Autor tohoto textu byl u toho, protože v Lidových novinách pracoval jako juniorní redaktor. K žádnému zásadnímu kroku ale za víc než deset let nedošlo a prostě se čekalo. Možná ani nikdo nevěděl na co, ale zázrak nepřišel.

Mezitím tu vyrostl obří trh tvůrců na HeroHero a YouTube. Přišel TikTok. Instagram, X a Facebook se staly zásadními kanály pro konzumaci informací. Svět se nezastavil. Lidové noviny ano. Influencer Martin Mikyska (Mikýř) za jeden měsíc nasbíral víc předplatitelů, než mají Lidové noviny v současné době, a to jeho tým nedosahoval ani velikosti redakce slavného deníku.

Poté, co Lidové noviny koupil Andrej Babiš, se titul zakonzervoval, dotovaný oligarchou s politickými ambicemi neměl důvod se chovat tržně. Ztratil instinkt přežít. Z Lidových novin se postupně stal jen atomový kufřík, který mohl Andrej Babiš využít k obraně i útoku.

V únoru dokončila převzetí Mafry skupina Kaprain podnikatele Karla Pražáka, která se netají tím, že médiím nerozumí a není si tak úplně jistá, že je chce vlastnit. To co vidíme zvenku – a naznačuje to i přístup k Lidovým novinám –, je příprava celého vydavatelství na možný prodej jinému majiteli.

Čištění portfolia

O tradiční deník se sice ucházelo několik zájemců, jeden z nich za něj nabízel dokonce 100 milionů korun, což se jeví jako vítaná jednorázová injekce pro snížení ztráty celého vydavatelského domu. Jenže pokud chce Kaprain Mafru skutečně prodat, je v jeho zájmu dostat finanční motor opět do kondice. Web Lidovky.cz ještě vydělává a prodat značku Lidových novin by bez něj ani nedávalo smysl. Zrušením papíru alespoň jedna červená položka v portfoliu Mafry přestane svítit tak velikým záporným číslem.

Velké mediální domy navíc sdílí inzerci mezi svými tituly, a zbavit se Lidových novin s velmi vzdělanou a specifickou klientelou by mohlo s těmito příjmy zahýbat. Nehledě na to, že by se pro Kaprain jednalo o poměrně složitou a nejistou operaci na delší časové období. Třeba tak dlouho čekat nechtěl.

I kdyby Lidové noviny někdo z avizovaných zájemců skutečně koupil, titul by se radikálním změnám stejně nevyhnul. A s největší pravděpodobností by dřív nebo později přišel i o podobu papírového deníku. Možná by to dokonce byla první věc, kterou by nový majitel provedl. Tištěné deníky už dlouho nejsou a nebudou ekonomickým tahounem redakcí. I kdyby zažily drobnou renesanci jako vinyly v hudebním průmyslu, stejně by taková skupina nadšenců byla v českém prostředí příliš malá na to, aby projekt dával smysl.

Je načase se podívat realitě zpříma do očí. Mediální trh je extrémně dynamický a kdo se nechce hýbat, nemá právo přežít ani kvůli historickému dědictví a nostalgii. Jakkoli je to smutné.

Nad českou mediální scénou se rozlil smutek. Skončily papírové Lidové noviny, založené v roce 1893. Řada novinářů, včetně autora tohoto textu, zavzpomínala, jak důležité pro jejich kariéru bylo v těchto novinách pracovat. A jak jsme psali pod stejnou značkou jako Karel Čapek a další velikáni. Všechny tyhle hlasy ale zní především z početného tábora novinářů a spolupracovníků. U čtenářů je ticho.

Když se podíváme na čísla, není divu. Prostě to papírové vydání už téměř nikdo nečte a náklad po odečtení digitálního předplatného nedosahuje ani patnácti tisíc výtisků. Za rok podle informací e15 prodělala tištěná verze desítky milionů korun. Tohle není výsledek, který si noviny v tržním prostředí mohou dovolit.

Čelíme neúprosným změnám

Dotovat pomník historii na drsném a rychle se měnícím mediálním trhu nedává smysl a značka Lidových novin se po právu začala vytrácet, protože nedokázala obájit důvod své existence. Obrázek člověka s roztaženými novinami u ranní kávy patří do muzea jako výjev z doby dávno minulé a jiné výjevy svého konzumenta Lidové noviny nedodaly.

Značka samozřejmě nemusí žít jen prostřednictvím vytištění loga na papír a rozhodně její osud není svázán pouze s deníkem. Média dnes tvoří bohatý prstenec podcastů, videí, eventů a konferencí. Nic výrazného v tomto segmentu Lidové noviny nenabídly a web těžil hlavně z obří návševnosti potrfolia mediálního domu Mafra, které mezi sebou propojuje jednotlivé tituly. Třeba iDnes a Lidovky.cz.

Že je s klesající trajektorií prodaného nákladu nutné něco udělat, se říkalo už předtím, než Mafru, která Lidové noviny vlastní, v roce 2013 koupil Andrej Babiš. Mluvilo se třeba o přerodu v týdeník. Autor tohoto textu byl u toho, protože v Lidových novinách pracoval jako juniorní redaktor. K žádnému zásadnímu kroku ale za víc než deset let nedošlo a prostě se čekalo. Možná ani nikdo nevěděl na co, ale zázrak nepřišel.

Mezitím tu vyrostl obří trh tvůrců na HeroHero a YouTube. Přišel TikTok. Instagram, X a Facebook se staly zásadními kanály pro konzumaci informací. Svět se nezastavil. Lidové noviny ano. Influencer Martin Mikyska (Mikýř) za jeden měsíc nasbíral víc předplatitelů, než mají Lidové noviny v současné době, a to jeho tým nedosahoval ani velikosti redakce slavného deníku.

Poté, co Lidové noviny koupil Andrej Babiš, se titul zakonzervoval, dotovaný oligarchou s politickými ambicemi neměl důvod se chovat tržně. Ztratil instinkt přežít. Z Lidových novin se postupně stal jen atomový kufřík, který mohl Andrej Babiš využít k obraně i útoku.

V únoru dokončila převzetí Mafry skupina Kaprain podnikatele Karla Pražáka, která se netají tím, že médiím nerozumí a není si tak úplně jistá, že je chce vlastnit. To co vidíme zvenku – a naznačuje to i přístup k Lidovým novinám –, je příprava celého vydavatelství na možný prodej jinému majiteli.

Čištění portfolia

O tradiční deník se sice ucházelo několik zájemců, jeden z nich za něj nabízel dokonce 100 milionů korun, což se jeví jako vítaná jednorázová injekce pro snížení ztráty celého vydavatelského domu. Jenže pokud chce Kaprain Mafru skutečně prodat, je v jeho zájmu dostat finanční motor opět do kondice. Web Lidovky.cz ještě vydělává a prodat značku Lidových novin by bez něj ani nedávalo smysl. Zrušením papíru alespoň jedna červená položka v portfoliu Mafry přestane svítit tak velikým záporným číslem.

Velké mediální domy navíc sdílí inzerci mezi svými tituly, a zbavit se Lidových novin s velmi vzdělanou a specifickou klientelou by mohlo s těmito příjmy zahýbat. Nehledě na to, že by se pro Kaprain jednalo o poměrně složitou a nejistou operaci na delší časové období. Třeba tak dlouho čekat nechtěl.

I kdyby Lidové noviny někdo z avizovaných zájemců skutečně koupil, titul by se radikálním změnám stejně nevyhnul. A s největší pravděpodobností by dřív nebo později přišel i o podobu papírového deníku. Možná by to dokonce byla první věc, kterou by nový majitel provedl. Tištěné deníky už dlouho nejsou a nebudou ekonomickým tahounem redakcí. I kdyby zažily drobnou renesanci jako vinyly v hudebním průmyslu, stejně by taková skupina nadšenců byla v českém prostředí příliš malá na to, aby projekt dával smysl.

Je načase se podívat realitě zpříma do očí. Mediální trh je extrémně dynamický a kdo se nechce hýbat, nemá právo přežít ani kvůli historickému dědictví a nostalgii. Jakkoli je to smutné.