Vláda sice v červenci soukromé společnosti ČEZ státnicky odklepla stavbu dvou jaderných bloků, ale to hlavní neřekla. Totiž že výběr korejské KHNP byl vynucen pod závažnou hrozbou právních kroků z tendru vyřazeného amerického Westinghousu. O tom, že výběr dodavatele nyní zahrnuje i silné zájmy americké administrativy, také nepadlo ani slovo.
V následujících měsících, roce či dvou lze čekat korejsko‑americkou přetlačovanou, ve které rozhodně nepůjde jen o Česko. Nic na tom nemění ani korejské záruky garantující případné následky licenčních sporů. Celé to jen potvrzuje scénář ze Spojených arabských emirátů, zatím jediného zahraničního projektu Korejců na světě. Tam Korejci po získání kontraktu velmi rádi a ochotně s konkurenčním Westinghousem spolupracovali. Jak moc to bude platit v EU, se teprve uvidí.
Hra o globální jaderný trh bude násobně složitější. Už jen proto, že korejský projekt je v sousedním Polsku u ledu a navrch tam má právě Westinghouse. V dalších měsících se dozvíme, jak bude reagovat na výsledek našeho tendru plně státní francouzská společnost EdF, která se nyní po tamních volbách zmítá v politické nejistotě. EdF v Česku prohrála už podruhé. Pro jediného evropského účastníka v našem tendru a klíčového evropského hráče na poli jaderné energetiky je aktuální české finále velká prohra. Zvláště za situace, kdy je výsledek politicky prezentován jako prohra Francouzů s Korejci 0:10.
Vysoutěžená cena je pohádkou
Při hodnocení výsledku tendru je nutností i komentář k jeho finančnímu nastavení a z toho vyplývající ceny elektřiny pro české domácnosti. Bohužel premiér, ministr financí ani ministr průmyslu evidentně nepochopili, jaká čísla veřejně prezentují. Vysoutěžená cena 400 či 440 miliard je jednak cenou dvou bloků, jako by je šlo postavit přes noc, a ještě horší je to s politickou pohádkou – iluzí, že jaderné bloky zajistí českým spotřebitelům za 12 let cenu elektřiny ve výši 90 eur za MWh. Z úst politiků jde totiž o ryzí nekompetentnost. Ta čísla jsou důležitá – nikoli pro budoucího českého spotřebitele elektřiny, ale pro ČEZ, jeho soukromé vlastníky a představenstvo. Na jedné straně si tím vůči státní kase řeší zajištění nezbytné rentability projektu a na druhou stranu to kryje představenstvo ČEZ, které nese vůči soukromým investorům za tato rozhodnutí veškerou byznysovou i právní odpovědnost.
Spotřebiteli, daňovému poplatníkovi, který bude celý projekt přes státní rozpočty, navýšení státního dluhu a úroky z půjček financovat, garantovat a v budoucnu se o případné zisky s ČEZ dělit, „vyjednala“ vláda úplně jinou cenu elektřiny, než politici prezentují. Včetně nákladů rozpočtu, které spotřebitelé také zaplatí, půjde o násobky této ceny. S tímto vědomím pak není problém pochopit rozdíl mezi reálnou cenou dvou bloků britské jaderné elektrárny Hinkley Point (3200 MW), která je ve výstavbě a vychází na 1,4 bilionu korun, a českým projektem dvou bloků v Dukovanech (maximálně 2400 MW) za 400 miliard.
Britští politici s projektem Hinkley Point nejsou žádní marnotratníci, jen nehráli se svými spotřebiteli elektřiny na schovku jako ti v Česku. Cena elektřiny pro britského spotřebitele začne po uvedení do provozu jaderných bloků někde kolem 200 eur za MWh a pak dalších 35 let poroste o inflaci. Kromě toho v Británii zůstane spor s francouzskou státní společností EdF o zvýšené náklady projektu o desítky miliard liber. To cenu pro spotřebitele v Británii zvedá rovnou ke 300 až 500 eur za MWh.
Oproti Britům se Česko, mimo vše výše uvedené, bude muset v budoucnu navíc srovnat i s velmi komplikovanou a pro nás až nepřátelskou notifikací jaderného zdroje od Evropské komise. Ohrožení maximálního časového vytížení jaderného zdroje už nevratnou dominancí obnovitelných zdrojů na evropském trhu přinese pro rentabilitu projektu značná rizika. Stát bude muset soukromému investorovi elektrárny během 30 let zaplatit, aby pro něj byl projekt ziskový. V Británii je ten časový horizont 60 let.
Nedořešené vlastnictví ČEZ
Právě tady se projevuje fatální pochybení kvůli nedořešené vlastnické struktuře ČEZ. Česko dál tápe, i když je zřejmé, že plnou státní angažovanost potřebujeme pro stávající uhelnou energetiku a budoucí plynovou energetiku. Už dnes Česko dotuje veškeré projekty obnovitelných zdrojů a bude muset přitlačit. Vrcholem však budou jaderné projekty. Řeší se složité modely, zbytečná prodražení ve stovkách miliard až bilionů, a to jen z důvodu, aby se dál vytvářela iluze ziskového ČEZ a rentability jeho projektů a současně byli její soukromí akcionáři daňově poškozováni. Celé je to paradox, protože speciálně v jaderné energetice se ČEZ se soukromými vlastníky vylučuje nejen z jednání o finanční podpoře ze strany plně státních subjektů jako KHNP, EdF nebo i podpory od americké administrativy, ale celkově i zajištění nejlevnější cesty pro domácího spotřebitele elektřiny. I tak bude řešení velmi drahé, což by se mělo přestat zlehčovat.
