Posedlost Andreje Babiše vidinou návratu do funkce českého premiéra nabývá rozměrů, kvůli kterým je ochoten zničit svou ještě jakžtakž neposkvrněnou pověst na evropské scéně. Sázka na členství ve frakci Patriotů pro Evropu ve společnosti Orbánova Fideszu, rakouské FPÖ nebo francouzského Národního sdružení dostala hnutí ANO do izolace, se kterou nejspíš nepočítalo, ačkoli mělo. Lidově řečeno, Babišovi už asi Emmanuel Macron telefon nezvedne, což byla jedna z manter, jimiž nás dlouhé roky oblažoval.
Zatímco my doma v Česku jsme už celkem okoralí a Babišovy obraty bereme jako součást strategie luxování jakýchkoli snadných hlasů tam, kde se zrovna nacházejí, Evropa, a zejména lidé, kteří nejsou úplně babča Tymáková z Horní Dolní, vidí věci poměrně jasněji. Jinak řečeno, zatímco doma mluví Babiš k marketingově ohraničeným masám, v Evropě se k madame Tymaque neobrací, neboť její hlasy nepotřebuje a potřebovat nebude. Ještě lidověji řečeno, jeho řeči o nedemokratické EU mu tam nikdo nebaští.
Chudák Klára Dostálová se dva roky intenzivně vzdělávala v angličtině, aby po volbách mohla usednout do křesla místopředsedkyně europarlamentu a nepůsobila tam jako neblahé paměti Miloš Kužvart s jeho „I am very optimistic“. Místo toho se stala jen místopředsedkyní frakce Patriotů pro Evropu, což je zhruba na úrovni toho, když náčelník Dlouhé bidlo zvolil Štětináče svým pobočníkem. Praktický dopad nula nula mínus, zklamání pak vyvažuje směšná úpornost, s jakou lídryně ANO svou roli přijímá.
„Nepokrytě se chovají nedemokraticky,“ řekla Dostálová po demokratickém hlasování demokraticky zvolených europoslanců, kteří jí prostě a jednoduše dali jen 214 hlasů v prvním a pak jen 116 ve druhém kole hlasování. Svůj hněv obrací špatným směrem, nebyli to zástupci parlamentní většiny lidovců, socialistů a liberálů, ale Andrej Babiš a jeho notičky, které ANO z většinového proudu vytrhly.
Představa sedmi vyslanců hnutí ANO, že si pět let budou užívat svobodnou práci v Evropském parlamentu bez vodítka z Průhonic, podobně jako jejich předchůdci, vzala za své velmi rychle. Musí se smířit s novou realitou, která podřizuje evropskou politiku tomu jedinému cíli, který teď Andrej Babiš má. Vyhrát domácí sněmovní volby tak, aby nakráčel středem do Strakovy akademie a šel si pro dekret k Petru Pavlovi. Jakékoli jiné zájmy ve světle této představy blednou, a to včetně těch českých národních a bezpečnostních. Co je proti tomu osobní kariéra sedmi poslanců, které Babiš vnímá jen jako vazaly své urputné touhy zase vládnout Česku.
Líto nám jich být nemusí, věděli, do čeho jdou, už když do hnutí vstupovali nebo se nechali na kandidátky napsat. Pro nás doma je v tom ovšem důležitá zpráva: Babiš udělá cokoli, klidně nahraje Kremlu, když si pustí v Parlamentních listech ústa na špacír prohlášením, že se Fiala chystá na válku s Ruskem. Jeho permanentní kampaň do sněmovních voleb v roce 2025 začala nejpozději ve chvíli, kdy prohrál loňskou volbu prezidenta. Letošní eurovolby byly jen epizodou, v níž do pole rozestavěl svých sedm pěšáků. O nic víc nejde.
Autor je spolupracovník redakce
