Jste-li snad nejslavnějším shortařem světa a narodili jste se v roce 1962, je jasné, že své 62. narozeniny musíte přijet oslavit 10. října do hotelu Clarion na konferenci Shifts pořádanou e15. Do města, které přesně v té době, v roce 1962, „shortovalo“ Stalinův pomník a „shiftnulo“ celou „frontu na maso“ do Vltavy.

Asi není moc lidí z finančního světa, kteří by neviděli americký filmový trhák Sázka na nejistotu (The Big Short) z roku 2015, který získal Oscara za scénář. Film o dění na finančních trzích během poslední finanční bouře zobrazuje mnoho postav s různými motivacemi a finančními strategiemi. Ale pokud jde o ty, kteří tehdy skutečně „shortovali“, jak název filmu napovídá, ony slavné zajištěné dluhové obligace (CDO), Steve Eisman byl jedním z nejslavnějších. Jakkoli jej tehdejší shortování a následný film proslavily, nepatří mezi „shortaře za každou cenu“.

Neživí se tím, že by cíleně vyhledával sázky na oblasti, ve kterých se trh nejvíce „mýlí“, a lze tam tedy čekat pokles. Na světových finančních trzích se pohybuje přes třicet let a dvacet let spravuje portfolia zvučných investičních fondů, posledních deset let pro Neuberger Berman. Během finanční bouře spravoval portfolio pro FrontPoint Partners, spadající pod Morgan Stanley.

Životaschopná strategie

Než přišel do svého současného působiště, proslavil se prohlášením (již po finanční bouři v roce 2014), že „investiční rozhodování čistě na základě fundamentální analýzy jednotlivých společností už nepovažuje za životaschopnou investiční strategii“. Je pravda, že v posledních letech se spíše vyjadřuje k budoucnosti celých sektorů či různých finančních instrumentů. Ale bude jistě zajímavé se jej v Praze na Shifts zeptat, nakolik si za tím původním prohlášením stále stojí. Zvláště v nové době, kdy je mnoho takových „jednotlivých společností“ schopno vytvářet celé nové ekonomické sektory.

K Eismanovým investičním začátkům se váže jedna zajímavá historka, která skvěle ilustruje rozdíl mezi kulturou v amerických a českých, potažmo evropských investičních společnostech. Eismanovi rodiče pracovali jako brokeři u Oppenheimera. Po promoci na Pennsylvánské univerzitě šel mladý Eisman na Harvard studovat právo. V rozumných ekonomikách musíte nejdřív vystudovat něco jiného, než se vyučíte právníkem. Abyste případně měli na co to právo aplikovat. Právní absolutorium ho ale moc neuspokojovalo, chtěl pokračovat v rodinné tradici a být aktivním finančníkem, ne finančním právníkem. Pozice u Oppenheimera se pro absolventa Harvardu samozřejmě přímo nabízela.

Steve Eisman|e15

Ale ouha. Někdo by mohl namítnout, že tam byl přijat, protože tam pracovali jeho rodiče. Na druhou stranu – proč „trestat“ syna tím, že by se mu zaměstnavatel rodičů uzavřel? Firmy jako Oppenheimer tak nalezly užitečný kompromis, jak nepřijít o schopné kandidáty, a přitom se vyhnout podezření z nepotismu. „Klidně u nás můžeš nastoupit. Ale první rok budou tvou standardní mzdu platit tvoji rodiče. A pak se uvidí,“ řekli mu nadřízení u Oppenheimera. Půvabné řešení. V jiných ekonomických systémech by jistě někdo začal mít poznámky o „vykořisťování člověka člověkem“.

Prostě jedeme dál

„Jednou už se mi podařilo předpovědět konec světa a výsledek byl dost smutný pro všechny. Nemám žádný zájem na tom takovou predikci opakovat. Navíc neexistují žádná data, která by něco takového říkala, takže prostě jedeme dál,“ vyjádřil se Eisman před měsícem.

Pro někoho možná přílišný optimismus, ale o tom je samotná podstata investičního světa. Obchodují mezi sebou lidé s odlišnými názory na budoucnost a cena vlastně vždy odráží jen výsledek takového „hlasování“ pomocí obchodů. V každém momentě nám investiční svět reportuje, jestli je zrovna víc optimistů, nebo pesimistů. Ale ve světle paniky na trzích přede dvěma týdny, spuštěné údajně negativními daty o americké ekonomice (která ale vůbec nebyla nějak zásadně negativní), je Eismanův důraz na naslouchání datům osvěžující.

Až do Prahy přijede, budeme mít asi už konečně za sebou ono již téměř rok očekávané první snížení amerických úrokových sazeb tamní centrální bankou, tak uvidíme, jak se bude dívat na data potom. Eisman se optimisticky dívá dokonce i na americký sektor komerčních nemovitostí. Alespoň co se týče možnosti, že by případné problémy sektoru spustily další vlnu nákazy do ostatních sektorů. Všímá si, že jen 40 procent dluhu sektoru drží banky, a z toho je ještě méně u velkých, systémově důležitých bank.

Jsou shortaři na vymření?

Překlad názvu filmu The Big Short je vlastně špatně. Shortování není sázka na nejistotu, ale sázka na pokles. Každá investice je sázka na nejistotu, ať už investor věří na růst, či na pokles. Problémem finančního světa je, že je mnohem jednodušší sázet na růst než na pokles. V tom prvním stačí nakoupit něco za hotové a držet. To druhé znamená, že nejdřív zobchodujete slib, a k vlastnímu nákupu něčeho má dojít až v budoucnosti (až vyjde ta sázka na pokles). A takové „obchodování se sliby“ regulátoři většinou nevidí rádi. Mají strach, že utečete bez splnění slibu, nebo že slib nebudete schopni splnit – a oni vás k tomu nebudou mít jak přimět.

Tato asymetrie sázek na růst a na pokles je na burze už od samotného zrození první světové burzy v Amsterdamu kolem roku 1600. Britové i Nizozemci měli své vlastní Východoindické společnosti, jejichž riziko, například od pirátů, chtěli rozložit mezi více akcionářů. Ale malé Nizozemsko nesehnalo tolik „kamarádů, co se znají“, jako sehnala Velká Británie. Ti pak podepsali petici k Alžbětě I., aby jim dovolila rozepsat si akcie mezi sebe. Nizozemci museli upisovat doslova „na ulici“ – až po letech k tomu upisování a obchodování sehnali obestavěný dvůr. A od začátku to byl boj mezi optimisty a pesimisty – kteří chtěli shortovat. Tomu tehdejší vladaři neboli regulátoři říkali „obchodování s větrem“ (vypuštěným z úst). Shortování sice oficiálně povoleno nebylo, ale budiž tehdejším regulátorům přičteno k věčné slávě, že aspoň řekli: „Ale nezatěžujte se shortováním naše soudy“. Shortování tedy mohlo vzniknout, protože zákaz nebyl vynucován.

Dnešní shortování je velice regulované. Všude. Ale je potřebné. Burzy, které smějí sázet pouze na růst, nikoli na pokles, končí ve spekulačních bublinách. Namydlené. A to je potom pro všechny o to bolestivější. Tak ať už jste optimisty, či pesimisty, přijďte si v říjnu poslechnout a vyzpovídat jednoho z nejslavnějších pesimistů, dnes optimistického.

Jste-li snad nejslavnějším shortařem světa a narodili jste se v roce 1962, je jasné, že své 62. narozeniny musíte přijet oslavit 10. října do hotelu Clarion na konferenci Shifts pořádanou e15. Do města, které přesně v té době, v roce 1962, „shortovalo“ Stalinův pomník a „shiftnulo“ celou „frontu na maso“ do Vltavy.

Asi není moc lidí z finančního světa, kteří by neviděli americký filmový trhák Sázka na nejistotu (The Big Short) z roku 2015, který získal Oscara za scénář. Film o dění na finančních trzích během poslední finanční bouře zobrazuje mnoho postav s různými motivacemi a finančními strategiemi. Ale pokud jde o ty, kteří tehdy skutečně „shortovali“, jak název filmu napovídá, ony slavné zajištěné dluhové obligace (CDO), Steve Eisman byl jedním z nejslavnějších. Jakkoli jej tehdejší shortování a následný film proslavily, nepatří mezi „shortaře za každou cenu“.

Neživí se tím, že by cíleně vyhledával sázky na oblasti, ve kterých se trh nejvíce „mýlí“, a lze tam tedy čekat pokles. Na světových finančních trzích se pohybuje přes třicet let a dvacet let spravuje portfolia zvučných investičních fondů, posledních deset let pro Neuberger Berman. Během finanční bouře spravoval portfolio pro FrontPoint Partners, spadající pod Morgan Stanley.

Životaschopná strategie

Než přišel do svého současného působiště, proslavil se prohlášením (již po finanční bouři v roce 2014), že „investiční rozhodování čistě na základě fundamentální analýzy jednotlivých společností už nepovažuje za životaschopnou investiční strategii“. Je pravda, že v posledních letech se spíše vyjadřuje k budoucnosti celých sektorů či různých finančních instrumentů. Ale bude jistě zajímavé se jej v Praze na Shifts zeptat, nakolik si za tím původním prohlášením stále stojí. Zvláště v nové době, kdy je mnoho takových „jednotlivých společností“ schopno vytvářet celé nové ekonomické sektory.

K Eismanovým investičním začátkům se váže jedna zajímavá historka, která skvěle ilustruje rozdíl mezi kulturou v amerických a českých, potažmo evropských investičních společnostech. Eismanovi rodiče pracovali jako brokeři u Oppenheimera. Po promoci na Pennsylvánské univerzitě šel mladý Eisman na Harvard studovat právo. V rozumných ekonomikách musíte nejdřív vystudovat něco jiného, než se vyučíte právníkem. Abyste případně měli na co to právo aplikovat. Právní absolutorium ho ale moc neuspokojovalo, chtěl pokračovat v rodinné tradici a být aktivním finančníkem, ne finančním právníkem. Pozice u Oppenheimera se pro absolventa Harvardu samozřejmě přímo nabízela.

Steve Eisman|e15

Ale ouha. Někdo by mohl namítnout, že tam byl přijat, protože tam pracovali jeho rodiče. Na druhou stranu – proč „trestat“ syna tím, že by se mu zaměstnavatel rodičů uzavřel? Firmy jako Oppenheimer tak nalezly užitečný kompromis, jak nepřijít o schopné kandidáty, a přitom se vyhnout podezření z nepotismu. „Klidně u nás můžeš nastoupit. Ale první rok budou tvou standardní mzdu platit tvoji rodiče. A pak se uvidí,“ řekli mu nadřízení u Oppenheimera. Půvabné řešení. V jiných ekonomických systémech by jistě někdo začal mít poznámky o „vykořisťování člověka člověkem“.

Prostě jedeme dál

„Jednou už se mi podařilo předpovědět konec světa a výsledek byl dost smutný pro všechny. Nemám žádný zájem na tom takovou predikci opakovat. Navíc neexistují žádná data, která by něco takového říkala, takže prostě jedeme dál,“ vyjádřil se Eisman před měsícem.

Pro někoho možná přílišný optimismus, ale o tom je samotná podstata investičního světa. Obchodují mezi sebou lidé s odlišnými názory na budoucnost a cena vlastně vždy odráží jen výsledek takového „hlasování“ pomocí obchodů. V každém momentě nám investiční svět reportuje, jestli je zrovna víc optimistů, nebo pesimistů. Ale ve světle paniky na trzích přede dvěma týdny, spuštěné údajně negativními daty o americké ekonomice (která ale vůbec nebyla nějak zásadně negativní), je Eismanův důraz na naslouchání datům osvěžující.

Až do Prahy přijede, budeme mít asi už konečně za sebou ono již téměř rok očekávané první snížení amerických úrokových sazeb tamní centrální bankou, tak uvidíme, jak se bude dívat na data potom. Eisman se optimisticky dívá dokonce i na americký sektor komerčních nemovitostí. Alespoň co se týče možnosti, že by případné problémy sektoru spustily další vlnu nákazy do ostatních sektorů. Všímá si, že jen 40 procent dluhu sektoru drží banky, a z toho je ještě méně u velkých, systémově důležitých bank.

Jsou shortaři na vymření?

Překlad názvu filmu The Big Short je vlastně špatně. Shortování není sázka na nejistotu, ale sázka na pokles. Každá investice je sázka na nejistotu, ať už investor věří na růst, či na pokles. Problémem finančního světa je, že je mnohem jednodušší sázet na růst než na pokles. V tom prvním stačí nakoupit něco za hotové a držet. To druhé znamená, že nejdřív zobchodujete slib, a k vlastnímu nákupu něčeho má dojít až v budoucnosti (až vyjde ta sázka na pokles). A takové „obchodování se sliby“ regulátoři většinou nevidí rádi. Mají strach, že utečete bez splnění slibu, nebo že slib nebudete schopni splnit – a oni vás k tomu nebudou mít jak přimět.

Tato asymetrie sázek na růst a na pokles je na burze už od samotného zrození první světové burzy v Amsterdamu kolem roku 1600. Britové i Nizozemci měli své vlastní Východoindické společnosti, jejichž riziko, například od pirátů, chtěli rozložit mezi více akcionářů. Ale malé Nizozemsko nesehnalo tolik „kamarádů, co se znají“, jako sehnala Velká Británie. Ti pak podepsali petici k Alžbětě I., aby jim dovolila rozepsat si akcie mezi sebe. Nizozemci museli upisovat doslova „na ulici“ – až po letech k tomu upisování a obchodování sehnali obestavěný dvůr. A od začátku to byl boj mezi optimisty a pesimisty – kteří chtěli shortovat. Tomu tehdejší vladaři neboli regulátoři říkali „obchodování s větrem“ (vypuštěným z úst). Shortování sice oficiálně povoleno nebylo, ale budiž tehdejším regulátorům přičteno k věčné slávě, že aspoň řekli: „Ale nezatěžujte se shortováním naše soudy“. Shortování tedy mohlo vzniknout, protože zákaz nebyl vynucován.

Dnešní shortování je velice regulované. Všude. Ale je potřebné. Burzy, které smějí sázet pouze na růst, nikoli na pokles, končí ve spekulačních bublinách. Namydlené. A to je potom pro všechny o to bolestivější. Tak ať už jste optimisty, či pesimisty, přijďte si v říjnu poslechnout a vyzpovídat jednoho z nejslavnějších pesimistů, dnes optimistického.