V českém systému péče o zdraví je dlouhodobě nejméně nestátních peněz v EU a máme čtvrté nejvíce zpolitizované zdravotnictví v EU. V tak citlivé oblasti jako zdraví je to veliké riziko být odkázáni na výsledek politického boje. Více dobrovolných peněz by znamenalo bezpečnější systém, který by nijak nezhoršil stávající péči pro ty, kteří dobrovolně přispívat nechtějí.

Současná pře o peníze pro druha či družku hlavy státu je symbolická pro spoustu dalších veřejných debat, kterých navíc bude přibývat. K radosti mnohých poblouzněnců krvežíznivé ideologie nerůstu, česká ekonomika skutečně ne a ne růst. Bez růstu ale nebudou přibývat peníze ve státní pokladně. Představa, že prostě stačí mávnout magickým proutkem a zvednout daně, aniž by se pak ekonomika ještě více smrskla, je jednoduše pomýlená. Problémy to ve skutečnosti ještě prohloubí, ale od jistých částí voličstva se na tom nesmyslu volby vyhrát dají. Jednoduše se voliči vysvětlí, že zdaníme ty ostatní, a až se pak ta ekonomika po volbách ještě více zpomalí, hodí se to na něco či někoho jiného. 

U otázky peněz pro prezidentskou reprezentaci vznikla všelidová panika, že bychom mu každý museli přispět zhruba osmi halíři ročně, nebo že by se tím „ukradlo“ každému důchodci 30 haléřů ročně. Ve skutečnosti přitom prezidentská kancelář nežádá ani o halíř navíc, jen chce zavést protikorupční a transparentní pravidlo o rozdělení účelu už existujících peněz. Aby na budoucí prezidenty neušil někdo nějakou boudu. Právě nestátní peníze na šaty pro „první dámu“ byly prvním velkým skandálem britského premiéra letos v létě. 

Bude nutné do zdravotnictví dostat více peněz

Nyní nás ale čeká (obzvláště kvůli zmíněnému nerůstu) mnohem složitější debata: Jak dostat více peněz do zdravotnictví. Zatím jsme v něm žili z přebytků vytvořených během předcovidové konjunktury, kdy tehdy rostoucí ekonomika přinášela automaticky na zdravotnické účty více peněz, než bylo tehdy potřeba. Tyto peníze však letos již v podstatě dojdou, a bude nejen záhodno, ale i skutečně nutno do zdravotnictví dostat více peněz. 

A když vidíme tu dramatickou reakci byť jen na fámu, že bychom museli dávat více, měli bychom být přímo na prášky z představy, že na zdravotnictví je přitom potřeba naprosto nesrovnatelně více peněz, a že to musí být skutečně peníze navíc. Naštěstí tady se vlk může nažrat a koza přitom zůstat celá. Do zdravotnictví můžeme dostat více peněz, aniž bychom zvyšovali povinné platby od jednoho každého z nás. V současnosti jsou to hlavně povinné odvody na zdravotní „pojištění“, ale ze státního rozpočtu jdou do zdravotnictví také peníze z našich „daní“ – pokud někomu ty dvě kategorie přijdou nějak odlišné.

Na první pohled by v mezinárodním srovnání právě u nás mělo platit, že zvýšení peněz ve zdravotnictví bude znamenat zvýšení povinných odvodů. Máme čtvrté nejvíce zpolitizované zdravotnictví v EU a jsme jen těsně za třetím místem. Přesně 85,3 procenta českých výdajů na péči o zdraví je placeno státem. To je o deset procentních bodů více, než je běžné. A nestátních peněz je ve zdravotnictví celkově jen 1,3 procenta HDP, což je dlouhodobě vůbec nejméně z celé EU. Jen v posledních třech letech nás „podběhlo“ Chorvatsko.

Tím pádem jsme do budoucna odkázáni s naším zdravím na politiky, kteří budou rozhodovat, „kolik pustí“. A zdravotnictví se zpolitizuje stejně nedůstojně, jak se v posledních letech zpolitizovaly důchody. Ale naštěstí se se zdravotnictvím něco dělat dá. A to, že jsme v něm v Evropě tak „divní“, znamená, že by se něco dělat i mělo. 

Zbude i na ty, kteří více platit nechtějí

V Česku ale převládá strach, že více nestátních, tedy soukromých peněz ve zdravotnictví by znamenalo, že by každý musel povinně doplácet za zdravotnictví ještě více než nyní. Tak je proti soukromým penězům odpor – tak jako byl odpor proti domnělým penězům pro prezidentskou kancelář. Ale více soukromých peněz může znamenat i více dobrovolných peněz od těch, kteří si za něco připlatit chtějí. A péče v rámci veřejného zdravotního pojištění pro ty, kteří nic navíc platit nechtějí, bude zachována v plné výši. Dokonce se může zlepšit, pokud bude ve zdravotnictví obecně více dobrovolných peněz: Něco z těch přidaných peněz „zbude“ i na ty, kteří více platit nechtějí. 

Vlastně je těžké vymyslet, kdo by vůbec mohl být proti takovým penězům navíc. Veškerý odpor je založen na mylné představě, že by se tím něco zpoplatnilo povinně pro všechny, nebo že by o to méně prostoru v nemocnicích „zbylo“ pro ty, kteří dobrovolně platit nechtějí či nemohou. Ani jedno z toho ale není pravda. Naopak, namísto (samozřejmě údajných) úplatků některým lékařům by byl příjem zformalizován a řádně zdaněn. České lékařstvo by se naučilo lépe pracovat s lepšími, ale dražšími materiály, které teď často ani nemohou nabízet, čímž by se v budoucnu zlevnilo i jejich použití pro klienty bez doplatku, tedy pro celý systém.

Takové je tedy celkem jednoduché řešení. Na prezidentskou kancelář peníze navíc nikdo nežádá; na zdravotnictví ano, ale je tu způsob, jak je tam dostat, aniž by se musely zvýšit naše povinné odvody. 

Autor je datový ekonom Datarunu.

V českém systému péče o zdraví je dlouhodobě nejméně nestátních peněz v EU a máme čtvrté nejvíce zpolitizované zdravotnictví v EU. V tak citlivé oblasti jako zdraví je to veliké riziko být odkázáni na výsledek politického boje. Více dobrovolných peněz by znamenalo bezpečnější systém, který by nijak nezhoršil stávající péči pro ty, kteří dobrovolně přispívat nechtějí.

Současná pře o peníze pro druha či družku hlavy státu je symbolická pro spoustu dalších veřejných debat, kterých navíc bude přibývat. K radosti mnohých poblouzněnců krvežíznivé ideologie nerůstu, česká ekonomika skutečně ne a ne růst. Bez růstu ale nebudou přibývat peníze ve státní pokladně. Představa, že prostě stačí mávnout magickým proutkem a zvednout daně, aniž by se pak ekonomika ještě více smrskla, je jednoduše pomýlená. Problémy to ve skutečnosti ještě prohloubí, ale od jistých částí voličstva se na tom nesmyslu volby vyhrát dají. Jednoduše se voliči vysvětlí, že zdaníme ty ostatní, a až se pak ta ekonomika po volbách ještě více zpomalí, hodí se to na něco či někoho jiného. 

U otázky peněz pro prezidentskou reprezentaci vznikla všelidová panika, že bychom mu každý museli přispět zhruba osmi halíři ročně, nebo že by se tím „ukradlo“ každému důchodci 30 haléřů ročně. Ve skutečnosti přitom prezidentská kancelář nežádá ani o halíř navíc, jen chce zavést protikorupční a transparentní pravidlo o rozdělení účelu už existujících peněz. Aby na budoucí prezidenty neušil někdo nějakou boudu. Právě nestátní peníze na šaty pro „první dámu“ byly prvním velkým skandálem britského premiéra letos v létě. 

Bude nutné do zdravotnictví dostat více peněz

Nyní nás ale čeká (obzvláště kvůli zmíněnému nerůstu) mnohem složitější debata: Jak dostat více peněz do zdravotnictví. Zatím jsme v něm žili z přebytků vytvořených během předcovidové konjunktury, kdy tehdy rostoucí ekonomika přinášela automaticky na zdravotnické účty více peněz, než bylo tehdy potřeba. Tyto peníze však letos již v podstatě dojdou, a bude nejen záhodno, ale i skutečně nutno do zdravotnictví dostat více peněz. 

A když vidíme tu dramatickou reakci byť jen na fámu, že bychom museli dávat více, měli bychom být přímo na prášky z představy, že na zdravotnictví je přitom potřeba naprosto nesrovnatelně více peněz, a že to musí být skutečně peníze navíc. Naštěstí tady se vlk může nažrat a koza přitom zůstat celá. Do zdravotnictví můžeme dostat více peněz, aniž bychom zvyšovali povinné platby od jednoho každého z nás. V současnosti jsou to hlavně povinné odvody na zdravotní „pojištění“, ale ze státního rozpočtu jdou do zdravotnictví také peníze z našich „daní“ – pokud někomu ty dvě kategorie přijdou nějak odlišné.

Na první pohled by v mezinárodním srovnání právě u nás mělo platit, že zvýšení peněz ve zdravotnictví bude znamenat zvýšení povinných odvodů. Máme čtvrté nejvíce zpolitizované zdravotnictví v EU a jsme jen těsně za třetím místem. Přesně 85,3 procenta českých výdajů na péči o zdraví je placeno státem. To je o deset procentních bodů více, než je běžné. A nestátních peněz je ve zdravotnictví celkově jen 1,3 procenta HDP, což je dlouhodobě vůbec nejméně z celé EU. Jen v posledních třech letech nás „podběhlo“ Chorvatsko.

Tím pádem jsme do budoucna odkázáni s naším zdravím na politiky, kteří budou rozhodovat, „kolik pustí“. A zdravotnictví se zpolitizuje stejně nedůstojně, jak se v posledních letech zpolitizovaly důchody. Ale naštěstí se se zdravotnictvím něco dělat dá. A to, že jsme v něm v Evropě tak „divní“, znamená, že by se něco dělat i mělo. 

Zbude i na ty, kteří více platit nechtějí

V Česku ale převládá strach, že více nestátních, tedy soukromých peněz ve zdravotnictví by znamenalo, že by každý musel povinně doplácet za zdravotnictví ještě více než nyní. Tak je proti soukromým penězům odpor – tak jako byl odpor proti domnělým penězům pro prezidentskou kancelář. Ale více soukromých peněz může znamenat i více dobrovolných peněz od těch, kteří si za něco připlatit chtějí. A péče v rámci veřejného zdravotního pojištění pro ty, kteří nic navíc platit nechtějí, bude zachována v plné výši. Dokonce se může zlepšit, pokud bude ve zdravotnictví obecně více dobrovolných peněz: Něco z těch přidaných peněz „zbude“ i na ty, kteří více platit nechtějí. 

Vlastně je těžké vymyslet, kdo by vůbec mohl být proti takovým penězům navíc. Veškerý odpor je založen na mylné představě, že by se tím něco zpoplatnilo povinně pro všechny, nebo že by o to méně prostoru v nemocnicích „zbylo“ pro ty, kteří dobrovolně platit nechtějí či nemohou. Ani jedno z toho ale není pravda. Naopak, namísto (samozřejmě údajných) úplatků některým lékařům by byl příjem zformalizován a řádně zdaněn. České lékařstvo by se naučilo lépe pracovat s lepšími, ale dražšími materiály, které teď často ani nemohou nabízet, čímž by se v budoucnu zlevnilo i jejich použití pro klienty bez doplatku, tedy pro celý systém.

Takové je tedy celkem jednoduché řešení. Na prezidentskou kancelář peníze navíc nikdo nežádá; na zdravotnictví ano, ale je tu způsob, jak je tam dostat, aniž by se musely zvýšit naše povinné odvody. 

Autor je datový ekonom Datarunu.