Praha je městem, které je založené na změně. Stovky let se proměňovala a vrstvila. Nešlo však většinou o změny revoluční, ale spíše evoluční. I proto je Praha dnes tak pestrá – a je to právě její stavební rozmanitost, kterou celý svět obdivuje. Jenže v určitém okamžiku, zejména v posledních deseti letech vznikl dojem, že Praha dosáhla jakéhosi vrcholu dějin, už je hotová a pokud možno by se nemělo na nic sahat. To je z historického hlediska mimořádně „nepražské“ řešení, které doslova škodí a samozvaní hybatelé dějin se rozhodli z hlavního města udělat skanzen.
Nejeden příklad nám přitom ukazuje, že stačí často jen osobní zvůle nebo neochota jednotlivců, ať už politika, nebo úředníka, aby se zastavily i zcela strategické projekty. A to jak v oblasti developmentu, který nejenže může do lokality přilákat nový byznys a dát jí zcela nový impulz, tak i infrastruktury, bez níž se Praha jednoduše nemůže zdravě rozvíjet. Už tak složitou situaci pak komplikuje zastaralý územní plán a stále složitý stavební zákon.
Město není schopno v rámci svých legálních kompetencí takovou situaci efektivně řešit nebo jí předejít. To se musí změnit. Řešením je systémová úprava, která by narovnala pravidla hry. Stejně jako již zmiňovaní jednotlivci i město a soukromí investoři by měli mít právo efektivně prosazovat svůj zájem. Zvláště pak za předpokladu, že je opodstatněný a ve prospěch města jako celku a jeho občanů.
Ukázkovým příkladem je aktuální proměna a rozvoj území u stanice metra Nádraží Holešovice. Ačkoli všichni dotčení partneři souhlasí s tím, že se musí co nejrychleji začít stavět, část vedení města si to evidentně nemyslí. Už několik let existuje společný projekt developerů a pražského dopravního podniku, teprve nyní se ho ale někteří politici snaží zpochybňovat. Jako záminka slouží nutnost spolupráce s dalšími vlastníky pozemků v okolí, tedy Českými drahami a Správou železnic. Společný podnik developerů a dopravního podniku přitom s těmito vlastníky vyjednává už od svého založení v roce 2021. Jeho rušení tedy z mého pohledu nedává smysl.
Problémem podobných excesů je nejen samotný fakt, že se rozvoj dané lokality často i na roky zastaví. Pro Prahu jde zároveň o reputační katastrofu, protože o sobě dává celému světu vědět, že je nespolehlivým partnerem. A to se jí může velmi brzy vymstít. Přešlapování na místě každým dnem způsobuje větší škodu na reputaci města. Navzdory jasnému zájmu města i vůli většiny politické reprezentace, která vnímá benefity projektu i potřebu toho, aby se co nejdříve rozhýbal. Bez spolupráce se soukromým sektorem k rozvoji v této zanedbané lokalitě jednoduše dojít nemůže a nedojde.
Pokud máme být jako město – a v konečném důsledku i jako země – lákavým přístavem pro investice zahraničních, ale nakonec i domácích firem, musíme nastavit podmínky, které reagují na rychlost doby. Nejde totiž jen o jeden, výše uvedený příklad. Jen úsměvným dokreslením toho, jak moc zavedený systém nefunguje a jak velký odpor u některých lidí pokrok a změna vyvolávají, je například projekt lanovky z Dejvic do Bohnic – shozený letos ze stolu kvůli ochraně panoramatu s bohnickými paneláky.
Přístup k výstavbě projektů, zvláště pak těch, které mohou pomoci město propojit zevnitř a nastartovat jeho strategický rozvoj, je proto potřeba racionalizovat. Bez toho zůstaneme pro naši neakceschopnost ostrůvkem stagnace v srdci Evropy. A v samém důsledku nejen architektonickým, ale i ekonomickým skanzenem
