Česká republika je stát, kde je typické velké množství malých obcí, ve kterých bydlí nepatrný počet lidí. Máme 6254 obcí, více než polovinu z nich ale obývá méně než 500 lidí. Více než polovina obecních úřadů funguje pro méně než osm procent českých občanů. Taková čísla jsou v Evropě zcela unikátní. Podobně pesimisticky pro Česko vyznívá i podíl výdajů vládního sektoru na místní samosprávu, který se blíží 30 procentům. Tím značně převyšuje průměr EU. Víc je to už jen ve Skandinávii, kde ale municipality mají rozsáhlejší kompetence, především v oblasti sociální politiky.
Asi nejzásadnějším problémem malých obcí je fakt, že velká část jejich výdajů směřuje primárně na samotný provoz obecních úřadů. Oproti větším obcím jsou výdaje na samosprávu a politické zastoupení téměř dvojnásobné. Většinu úkonů přenesené působnosti, například činnosti stavebních, živnostenských či matričních úřadů, agendy občanských a řidičských průkazů, přitom provádí obce s rozšířenou působností, kterých je v ČR 206. V nich žije více než šest milionů obyvatel. Zároveň fungují jako centrum společenského dění pro okolní vesnice, lidé sem cestují za prací, na úřady, k lékaři. Je tedy nezbytné zachovat obecní úřady i tam, kde tento faktor chybí?
Takto rozsáhlá obecní struktura je nejen drahá a neefektivní, ale také výrazně omezuje schopnost rozvoje a spolupráce při velkých investicích veřejného zájmu. Jde například o dopravní stavby či high- -tech investice. Často narážíme na to, že žádný starosta nechce na svém katastru povolit stavbu, ačkoli ta v dlouhodobém horizontu může přinést nové pracovní příležitosti nebo příliv financí do regionu.
Rychlejšímu rozvoji regionů brání také zadržování finančních prostředků. Za posledních deset let, kdy samosprávy hospodařily vždy s přebytkem, vygenerovaly kumulativní „zisk“ ve výši 316 miliard korun. Za stejnou dobu narostly úspory na jejich bankovních účtech o 294 miliard. To znamená, že jen sedm procent těchto zdrojů bylo nějakým způsobem použito. Drtivá většina však ležela na účtech, kde byla ponechána napospas inflaci. Skoro po celý loňský rok, kdy reposazba ČNB dosahovala sedmi procent, obce – vyjma Prahy – dokázaly své úspory úročit efektivní sazbou 2,5 procenta. Z toho ale obce s méně než 500 obyvateli, kterých je v Česku většina, dosáhly na úročení pouhých 0,9 procenta. Ve stejném roce nabízel termínovaný účet ČNB, tedy ten nejbezpečnější typ bankovního účtu v zemi, úročení celých pět procent. Na takové zhodnocení ale dosáhlo pouhých 172 obcí, tedy necelá tři procenta z nich. Naprosté většině obcí tak inflace úspory znehodnotila více, než kdyby je převedly na tento účet u ČNB.
Chceme-li rozvoj regionů nakopnout a zároveň ušetřit, jedinou smysluplnou cestou je obecní úřady, respektive obce, sloučit. To ale neznamená ani jejich stěhování, či dokonce bourání obcí stávajících, ani přesouvání jejich obyvatel. Jde o to, že úkony prováděné úředníky v jedné obci budou vykonávané v obci sousední i ve prospěch obce stávající. Sloučení alespoň části obecních úřadů umožní realizovat úspory z rozsahu a výkon veřejné správy zjednoduší a zefektivní. Jen sloučením obcí s méně než tisíci obyvateli by rozpočty ušetřily až 10 miliard korun ročně. Další miliardy by se ušetřily zefektivněním služeb pro obyvatele. I přes zdánlivou nepopularitu tohoto kroku se jedná o jednu z možností, jak odlehčit státní kase a přinést svěží vítr do fungování státu jako celku.
Autor je ekonomický analytik Národní rozpočtové rady.
