Kromě Číny, kde se myšlenka „sponge city“ ve větším měřítku zavedla do praxe vůbec poprvé, podobnou přeměnou prochází i velká evropská města, jako je Stockholm nebo nizozemský Rotterdam. Ve Vídni vzniká propracovaný systém zelených záhonů, pod kterými se skrývají zásobní komory naplněné štěrkem, jež zachycují přívalové deště. Ty pak nejen pomáhají zadržovat přebytečnou vodu, ale umožňují i lepší zakořenění vysazených stromů.
V Amsterdamu se zase mimořádně daří zeleným střechám, které pomáhají srážky vsakovat. V celém městě už tvoří plochu 45 000 čtverečních metrů. Nasbíranou dešťovou vodu obyvatelé používají třeba i ke splachování. Do městských plánů „zelenání“ střech povinně zahrnují i dvě třetiny německých měst. Například Berlín je v horkých měsících využívá jako „přírodní klimatizaci“. Právě zelené střechy jsou typicky prvním krokem ve snaze docílit větší odolnosti metropolí proti výkyvům počasí. V Česku už se staly součástí stavebních předpisů v Praze, Brně a Ostravě.
Dětská hřiště a parky jako povodňové nádrže
Z evropských metropolí je vůbec nejdál Kodaň, která se na houbové město začala měnit už před deseti lety. S intenzivními srážkami podobnými těm, které v Česku způsobily rozsáhlé povodně v polovině září, má dánské hlavní město bohaté zkušenosti. Tu, která dala věci do pohybu, Kodaň zažila v červenci 2011. Během jediného dne tehdy spadlo víc vody, než kolik tu běžně naprší za dva měsíce. V zaplavených ulicích se záhy objevily mrtvé krysy, které se staly zdrojem šířících se infekcí. Město se tak rychle ocitlo uprostřed chaosu, ze kterého se dlouho vzpamatovávalo. Škody dosáhly až 800 milionů eur.
Krizová situace motivovala vedení Kodaně k hledání razantního a trvalého řešení. Architekt Jan Rasmussen tehdy za pomoci kolegů vytvořil takzvaný Skybrudsplan (česky doslova „plán pro průtrž mračen“), jaký v Evropě do té doby neměl obdoby. Jeho cílem se stala zelená přeměna dánské metropole na houbové město, které se s extrémními srážkami dokáže přirozeně a efektivně vyrovnat.
Co všechno taková transformace zahrnuje? Především rozšiřování zelených ploch ve městě, které jsou schopny přirozeně vsakovat vodu. K tomu slouží například již zmíněné zelené střechy městských budov. Dalším krokem je budování veřejných prostranství, jako jsou parky a dětská hřiště, která se v době povodní dokážou snadno přeměnit na nádrže zadržující přebytkovou vodu. Celý systém doplňují tunely, které pak vodu z města odvádějí.
Realizace takové ambiciózní vize samozřejmě není nic levného – celkem vyjde asi na 1,8 miliard eur. Ekonomické propočty nicméně potvrdily, že se městu vzhledem ke stále častějším povodňovým hrozbám vyplatí. Pokud by totiž žádná opatření nezavedlo, škody by v příštích sto letech mohly tuto částku výrazně přesáhnout. „Projekty financujeme z místních poplatků za odpadní vodu, město na ně také věnuje část prostředků z obecních daní. Zatím jsme nečerpali žádnou podporu z fondů EU,“ řekl e15 autor plánu Jan Rasmussen.
Od roku 2015 město úspěšně provedlo desítky projektů a další jsou v přípravě. „Projekty jsou realizovány ve spolupráci mezi městem Kodaň a společností HOFOR. Magistrát buduje projekty na povrchu, které se soustředí na dešťovou vodu, zatímco HOFOR staví podzemní potrubí a nádrže – zatím dokončil dva velké tunely, další čtyři iniciuje. Zatím jsme dokončili dvacet větších povrchových projektů, dalších 64 je v procesu. Rozvoj plánu bude pokračovat i v následujících letech, abychom udrželi krok s narůstajícími klimatickými změnami,“ shrnuje aktuální situaci Jan Rasmussen.
Zastavěné plochy vs. přirozený cyklus vody
Projekty navíc neslouží jen jako obrana proti velké vodě, kvalitu života ve městě zlepšují po celý rok. Zeleň pomáhá výrazně snižovat pocitovou teplotu, a dělá tak léto mnohem snesitelnějším. A zrenovované veřejné prostory poskytují také možnost volnočasového vyžití.
Podle Rasmussena je klíčová důkladná analýza mapující, jak choulostivé město vůči povodním je a kde jsou jeho nejzranitelnější místa. „Je to mimořádně důležité především ve městech, kde mohou velké objemy vody pocházet z řek, které jimi přímo protékají,“ zdůrazňuje Rasmussen. Takovým městem je i Praha. Ramussen zastává proaktivní přístup, je si ale vědom, že ne všechny problémy může vyřešit město samo. Nezbytná je také spolupráce se sousedícími obcemi a regiony.
Velký problémem nejen v Česku je, že přibývá nepropustných prostranství, z nichž dešťová voda stéká přímo do potoků a řek, aniž by se mohla vsáknout do země. „V České republice denně ubývá jedenáct hektarů zemědělské půdy. Více než polovina končí pod nepropustnými plochami, jako jsou parkoviště, silnice nebo haly, další slouží bytové výstavbě. Jen několik procent se mění v les a další zelené prostory. Nepropustné plochy se neochlazují vypařováním vody, a výrazně tak přispívají i k extrémním letním teplotám,“ upozorňuje klimatolog a hydrolog Jan Pokorný.
Dánský přístup Pokorný schvaluje, v Česku ale zatím vidí jen malý posun: „Ve Skandinávii se snaží ve městech zadržovat vodu v takzvaných dešťových zahradách. Kde to jde, obnovují přirozený rozliv malých toků, vytvářejí tůně, v nichž rostou mokřadní rostliny, kterým nevadí přechodné zatopení. Pokud se u nás něco takového děje, je to v malé míře a význam pro zadržení vody je nepatrný. Přitom nejde jen o klima, ale i o nápor dešťové vody do kanalizace, jejíž obsah se potom vylévá odlehčovacími komorami do vodních toků a znečišťuje je.“
Praha chystá první dva velké projekty
Pro pražské architekty pojem „sponge city“ neboli houbové město není nic neznámého. Že s tímto konceptem metropole pracuje, potvrzuje krajinářská architektka Barbora Lišková z Institutu plánování a rozvoje hlavního města Prahy (IPR). Magistrát ve spolupráci s ČVUT už připravil metodický dokument, který se efektivnějším hospodařením s dešťovou vodou zabývá. V praxi se nejvíce řeší výsadba stromořadí, která napomáhají zachytávání a přirozenému vsakování vody. Kromě těchto základních opatření vznikají ale i komplexnější projekty, které se zaměřují na ochranu městského prostředí před negativními dopady změn klimatu.
„V poslední době čelíme výrazným výkyvům počasí, kdy dlouhá sucha střídají nezvykle intenzivní srážky, tak jak to můžeme vidět v tomto období. Na to je potřeba město přizpůsobovat a počítat i s povodňovými stavy. V současnosti například připravujeme park na Rohanském ostrově, kterému říkáme přímo povodňový park, protože umožní přirozený rozliv Vltavy, čímž ochrání zástavbu i infrastrukturu v okolí,“ popisuje architektka Lišková.
Kromě funkce ochrany proti povodním bude Rohanský ostrov sloužit ve stylu kodaňských projektů i pro relaxaci Pražanů. Návrh počítá s cyklostezkou, plaveckým zařízením nebo místem pro venčení psů.
Podobný projekt se chystá i v Troji kolem Císařského ostrova. Plán se jmenuje příznačně „Divoká Vltava“ a také zde by se řeka v případě zvednuté hladiny mohla volně rozlévat, aniž by ohrozila Pražany a jejich majetek. Právě to je podle architektky Liškové nejefektivnější forma přírodní obrany proti povodním. „V situaci, kdy jsou deště tak intenzivní jako letos v září, řešení typu zasakování srážek v centru města do stromořadí nestačí, i když je to samozřejmě přínosná věc. Tady se ale bavíme o výrazně větší mase vody. Je skvělé, když má město místa, kde se voda může přirozeně rozlít a nenapáchat škody v zastavěných částech. Jen díky komplexním opatřením pro nakládání s dešťovou vodou můžeme v době povodní zamezit velkým pohromám,“ říká Lišková.
Kdy se projekty podaří dokončit, zatím není jasné, všechno závisí na politické podpoře a prioritách města. Lišková připomíná, že velkým zastáncem obou protipovodňových projektů je náměstek primátora architekt Petr Hlaváček, někdejší ředitel IPR. „Pro úspěšné dokončení projektů ale nestačí jeden hlas, musí dojít ke vzájemné politické shodě na několika úrovních,“ podotýká Lišková. „Na rozdíl od Skandinávie je náš systém schvalování a financování hodně složitý a kvůli dlouhým projednáváním a odkladům projekty často stárnou.“
Relax na zelené střeše
Podobné projekty jsou mezioborové – nestačí jen znalosti architekta, krajináře nebo vodohospodáře, je nutné, aby se všichni sešli a řešili to společně. To ale realizaci dál prodlužuje. „V našich podmínkách projekt od návrhu k výstavbě typicky trvá deset až patnáct let. Představte si navrhovat něco, co se bude stavět až za tak dlouhou dobu, to je opravdu komplikované,“ dodává Lišková.
Kromě velkých projektů městských parků ale pomáhají i již zmíněná úspornější řešení, jako jsou zelené střechy, kterých v Praze každým rokem výrazně přibývá. Jejich rozšiřování navíc podporují i metropolitní stavební předpisy (kromě Prahy také v Brně a Ostravě). Poslední verze z letošního července je v určitých případech dokonce přímo nařizuje. Vrstvu vegetace budou muset mít všechny nové střechy v Praze do dvacetistupňového sklonu. Mezi průkopníky zelených střech v Česku patří zejména korporátní budovy a obchodní centra. Podle Liškové první novodobá zelená střecha většího rozsahu vznikla v Praze na obchodním centru Nový Smíchov. Její rozloha je 14,5 tisíce metrů čtverečních, více než třetina celého zastřešení.
Stále oblíbenější jsou také zelené pobytové střechy. Ne všechny budovy jsou na ně ovšem stavěné. „Střechy starších domů nemusí být vždy dimenzované na takovou zátěž substrátu, dešťové vody, případně sněhu, a neunesly by ji. I u starších objektů je ale možné konstrukci zpevnit, je však potřeba počítat s podstatným zvýšením nákladů na projekt,“ upozorňuje architektka z IPR.
U nových kancelářských staveb se zatravněná střecha, kam se zaměstnanci o pauze mohou zajít protáhnout a nadýchat čerstvého vzduchu, pomalu stává standardem. „A i když veřejnost soukromé realitní investory vnímá často negativně, bývají to právě oni, kdo k nám přinášejí inovace ze zahraničí,“ připomíná Lišková.
