Jedna z nejvyspělejších zemí světa, která udržuje z pozice čipové velmoci v chodu světové hospodářství. Demokracie odolávající tlaku mocné komunistické diktatury. Tchaj-wan se může jevit jako takřka vzorový spojenec Západu. Jeho demokratická minulost je ale zhruba jen stejně stará jako polistopadový režim v České republice. A hrůzy, které jí předcházely, tamní společnost ještě zcela nevstřebala.

Od toho dne uplynulo už celých 53 let. Fred Chin Him San, drobný, usměvavý stařík s živýma očima, si přesto 3. březen 1971 pamatuje do mučivých podrobností. Během několika hodin se život bezstarostného studenta změnil v noční můru. 

„Bylo krásně, svítilo slunce a já se těšil na setkání se svou dívkou. Na ulici mě zastavil muž v civilu a řekl mi, že za mnou přijel příbuzný z Malajsie, který by mě rád viděl. Nic zlého jsem netušil. Řekl jsem mu, že bych si rád skočil domů a osprchoval se. Vesele odvětil, že to není třeba, že budeme za chvíli zpátky,“ vypráví nám a ostatním evropským novinářům v Tchaj-peji na setkání s bývalými vězni takzvaného Bílého teroru.

Ta „chvíle“ trvala 12 let. Pan Fred o nich vypráví přímo v místech, kde je strávil, v prostorách bývalého vězení Bílého teroru, nyní Památníku Jing-Mej v hlavním městě Tchaj-wanu.

FLOW: Rozhovor s Michaelou Duffkovou a Danem Svátkem o filmu Zápisník alkoholičky

Když s ním onoho osudného dne dorazilo auto do Tchaj-peje za domnělým příbuzným, bez vysvětlení ho zavřeli do cely. „Další den za mnou přišli tři muži a položili přede mě papír, abych napsal své přiznání. Jenže já vůbec nevěděl, k čemu bych se měl přiznat. A tak začalo bití, stále horší. Nakonec bych napsal cokoli a přiznal bych se k čemukoliv, jen aby mučení přestalo. Vymysleli si, že jsem chtěl přepadnout Taipei City Bank. Chtěli po mně, abych popsal svůj plán, a kam jsem chtěl umístit bombu. Zkoušel jsem si vymýšlet, ale pořád nebyli spokojeni,“ pokračuje ve vyprávění Fred, který pak popisuje hrůzné způsoby mučení a týrání, které zažil a nad kterými nám zůstává rozum stát. Celkem třikrát se pokusil o sebevraždu. „Jednou jsem vypil dezinfekci ze záchodu. Nezabralo to a přežil jsem. Bohužel,“ dodává.

Zamlčená diktatura

Fred je nejmladší známý vězeň takzvaného Bílého teroru, temné epochy dnes demokratického Tchaj-wanu. Přežil – na rozdíl od zhruba tří až čtyř tisíc popravených a umučených. Dalších až 28 tisíc obyvatel Tchaj-wanu zahynulo při brutálních zásazích armády a policie proti demonstrantům a při nemilosrdných raziích. Za mřížemi skončilo nejméně 140 tisíc lidí.

Předehrou k období, které trvalo 37 let, byly závěrečné dny druhé světové války. Japonské okupanty, kteří zemi paradoxně přinesli hospodářský i kulturní rozkvět, vystřídala vláda Čankajškovy strany Kuomintang.

Sám Čankajšek, v začátku titulovaný jako „Rudý generál“, se nechával inspirovat Stalinovým režimem, se kterým pěstoval vřelé styky. Režim, který zavedl v pevninské Číně a později i na Tchaj-wanu, v sobě spojoval diktaturu jedné strany, bezohlednou kleptokracii a neschopnost.

Příchod jeho vlády na Tchaj-wan byl tamními obyvateli ve srovnání s japonskou okupací vnímán jako prudké zhoršení poměrů. Místní elity vystrnadili z úřadů novousedlíci z pevniny dosazení Kuomintangem. Všudypřítomnou korupci navíc provázelo i zadupávání zárodků tchajwanského národního cítění. „Kuomintang prosazoval jednotnou čínskou identitu. Tchajwanci byli například biti, když mluvili ve škole tchajwanštinou, a ne standardní mandarínskou čínštinou,“ vysvětluje sinoložka Simona Fantová z projektu Sinopsis.

Křižovatkou na cestě od útlaku k teroru se stal jeden z drobných příkladů bezpráví: 28. února 1947 agenti státního monopolního úřadu pro obchod s tabákem a alkoholem na ulici zbili vdovu, která chtěla prodávat cigarety. Druhý den rozzuření obyvatelé protestovali v ulicích. Policie zahájila střelbu do davu. Následně bylo vyhlášeno stanné právo, zrušené až v roce 1987. Krátce nato pak dorazila na ostrov trestná expedice Kuomintangu. Ke kratochvílím vojáků patřily hromadné popravy či uřezávání uší.

Jak dokazuje Fredův případ, diktatura se uchylovala k brutálnímu násilí i v následujících dekádách. Terčem byli často studenti a intelektuálové podezřelí ze sympatií ke komunistickým idejím. 

„Často se zavírali studenti i jen tak, stačilo pouhé podezření. Ivkdyž nic nespáchali, poté museli litovat svých domnělých činů a přiznat se k něčemu, co neprovedli. Byla to promyšlená psychologická hra,“ líčí Simona Fantová.

Jizva na tchajwanské minulosti – zahojit, nebo radši neškrábat? 

Byla to až Čankajškova smrt v roce 1975, co otevřelo cestu ke změně. Otěže moci převzal diktátorův syn. A přestože se významně namočil do zločinů svého otce, byl to právě on, kdo na Tchaj-wanu postupně umožnil vznik pluralitní demokracie. Demokratická strana, první povolená konkurence Kuomintangu, byla registrována roku 1986.

Vypořádání s tíživým dědictvím Bílého teroru ale na svou finální podobu teprve čeká. Tchajwanská vláda teprve letos určila 19. květen, den vyhlášení stanného práva, jako státní svátek a upomínku na Bílý teror. Každý rok si tak místní budou hrůzy připomínat a vzpomínat na oběti tohoto období.

„Kuomintang nechtěl tuto kapitolu otevírat. Byly to paradoxně právě jeho elity, kdo řídil postupný přechod k demokracii. Svou roli sehrála i jistá vděčnost části obyvatel za ‚hospodářský zázrak‘, který se sice odehrál v kulisách autoritářského režimu, ale který zároveň katapultoval zaostalý ostrov mezi čelní ekonomiky světa. Koneckonců i opoziční vlády měly jiné priority než bolavé vyrovnávání s minulostí. Politici Kuomintangu (neboli Čínské národní strany, známé též pod zkratkou KMT – pozn. red.) se podle mě této otázce stále spíš vyhýbají. Jediný, kdo se omluvil, byl bývalý prezident Ma Jing-ťiou, ale učinil tak z pozice hlavy státu, ne z pozice předsedy KMT,“ popisuje tchajwanský pohled do temnot vlastní minulosti odbornice na mezinárodní vztahy Jana Sehnálková, která na Karlově univerzitě vyučuje vztahy mezi USA a Čínou a jež na Tchaj-wanu studovala.

Předseda zahraničního a národního obranného výboru parlamentu Wang Ting-yu, popisuje podobné rozpaky, ale také postupný posun v postojích veřejnosti: „Bílý teror je velká jizva na naší historii. Jsou dva způsoby, jak se s tím vyrovnat. Někteří lidé říkají, že by se neměla jizva škrábat, že to nepřinese nic dobrého. Ale většina Tchajwanců si myslí, že musíme této ošklivé minulosti čelit a připomínat si ji, abychom neudělali stejné chyby v budoucnosti,“ uvedl během setkání s novináři.

Svým dílem k tomu přispívá i Fred. Dnes sedmdesátiletý usměvavý muž perfektní angličtinou provází návštěvníky po vězení, ve kterém on sám trpěl a které se změnilo v památník. Přes všechno, co tu prožil, o sobě původně malajsijský občan říká, že se považuje za hrdého Tchajwance. 

Jedno se ale dodnes nedozvěděl: Proč vlastně skončil na 12 let za mřížemi. 

Jedna z nejvyspělejších zemí světa, která udržuje z pozice čipové velmoci v chodu světové hospodářství. Demokracie odolávající tlaku mocné komunistické diktatury. Tchaj-wan se může jevit jako takřka vzorový spojenec Západu. Jeho demokratická minulost je ale zhruba jen stejně stará jako polistopadový režim v České republice. A hrůzy, které jí předcházely, tamní společnost ještě zcela nevstřebala.

Od toho dne uplynulo už celých 53 let. Fred Chin Him San, drobný, usměvavý stařík s živýma očima, si přesto 3. březen 1971 pamatuje do mučivých podrobností. Během několika hodin se život bezstarostného studenta změnil v noční můru. 

„Bylo krásně, svítilo slunce a já se těšil na setkání se svou dívkou. Na ulici mě zastavil muž v civilu a řekl mi, že za mnou přijel příbuzný z Malajsie, který by mě rád viděl. Nic zlého jsem netušil. Řekl jsem mu, že bych si rád skočil domů a osprchoval se. Vesele odvětil, že to není třeba, že budeme za chvíli zpátky,“ vypráví nám a ostatním evropským novinářům v Tchaj-peji na setkání s bývalými vězni takzvaného Bílého teroru.

Ta „chvíle“ trvala 12 let. Pan Fred o nich vypráví přímo v místech, kde je strávil, v prostorách bývalého vězení Bílého teroru, nyní Památníku Jing-Mej v hlavním městě Tchaj-wanu.

FLOW: Rozhovor s Michaelou Duffkovou a Danem Svátkem o filmu Zápisník alkoholičky

Když s ním onoho osudného dne dorazilo auto do Tchaj-peje za domnělým příbuzným, bez vysvětlení ho zavřeli do cely. „Další den za mnou přišli tři muži a položili přede mě papír, abych napsal své přiznání. Jenže já vůbec nevěděl, k čemu bych se měl přiznat. A tak začalo bití, stále horší. Nakonec bych napsal cokoli a přiznal bych se k čemukoliv, jen aby mučení přestalo. Vymysleli si, že jsem chtěl přepadnout Taipei City Bank. Chtěli po mně, abych popsal svůj plán, a kam jsem chtěl umístit bombu. Zkoušel jsem si vymýšlet, ale pořád nebyli spokojeni,“ pokračuje ve vyprávění Fred, který pak popisuje hrůzné způsoby mučení a týrání, které zažil a nad kterými nám zůstává rozum stát. Celkem třikrát se pokusil o sebevraždu. „Jednou jsem vypil dezinfekci ze záchodu. Nezabralo to a přežil jsem. Bohužel,“ dodává.

Zamlčená diktatura

Fred je nejmladší známý vězeň takzvaného Bílého teroru, temné epochy dnes demokratického Tchaj-wanu. Přežil – na rozdíl od zhruba tří až čtyř tisíc popravených a umučených. Dalších až 28 tisíc obyvatel Tchaj-wanu zahynulo při brutálních zásazích armády a policie proti demonstrantům a při nemilosrdných raziích. Za mřížemi skončilo nejméně 140 tisíc lidí.

Předehrou k období, které trvalo 37 let, byly závěrečné dny druhé světové války. Japonské okupanty, kteří zemi paradoxně přinesli hospodářský i kulturní rozkvět, vystřídala vláda Čankajškovy strany Kuomintang.

Sám Čankajšek, v začátku titulovaný jako „Rudý generál“, se nechával inspirovat Stalinovým režimem, se kterým pěstoval vřelé styky. Režim, který zavedl v pevninské Číně a později i na Tchaj-wanu, v sobě spojoval diktaturu jedné strany, bezohlednou kleptokracii a neschopnost.

Příchod jeho vlády na Tchaj-wan byl tamními obyvateli ve srovnání s japonskou okupací vnímán jako prudké zhoršení poměrů. Místní elity vystrnadili z úřadů novousedlíci z pevniny dosazení Kuomintangem. Všudypřítomnou korupci navíc provázelo i zadupávání zárodků tchajwanského národního cítění. „Kuomintang prosazoval jednotnou čínskou identitu. Tchajwanci byli například biti, když mluvili ve škole tchajwanštinou, a ne standardní mandarínskou čínštinou,“ vysvětluje sinoložka Simona Fantová z projektu Sinopsis.

Křižovatkou na cestě od útlaku k teroru se stal jeden z drobných příkladů bezpráví: 28. února 1947 agenti státního monopolního úřadu pro obchod s tabákem a alkoholem na ulici zbili vdovu, která chtěla prodávat cigarety. Druhý den rozzuření obyvatelé protestovali v ulicích. Policie zahájila střelbu do davu. Následně bylo vyhlášeno stanné právo, zrušené až v roce 1987. Krátce nato pak dorazila na ostrov trestná expedice Kuomintangu. Ke kratochvílím vojáků patřily hromadné popravy či uřezávání uší.

Jak dokazuje Fredův případ, diktatura se uchylovala k brutálnímu násilí i v následujících dekádách. Terčem byli často studenti a intelektuálové podezřelí ze sympatií ke komunistickým idejím. 

„Často se zavírali studenti i jen tak, stačilo pouhé podezření. Ivkdyž nic nespáchali, poté museli litovat svých domnělých činů a přiznat se k něčemu, co neprovedli. Byla to promyšlená psychologická hra,“ líčí Simona Fantová.

Jizva na tchajwanské minulosti – zahojit, nebo radši neškrábat? 

Byla to až Čankajškova smrt v roce 1975, co otevřelo cestu ke změně. Otěže moci převzal diktátorův syn. A přestože se významně namočil do zločinů svého otce, byl to právě on, kdo na Tchaj-wanu postupně umožnil vznik pluralitní demokracie. Demokratická strana, první povolená konkurence Kuomintangu, byla registrována roku 1986.

Vypořádání s tíživým dědictvím Bílého teroru ale na svou finální podobu teprve čeká. Tchajwanská vláda teprve letos určila 19. květen, den vyhlášení stanného práva, jako státní svátek a upomínku na Bílý teror. Každý rok si tak místní budou hrůzy připomínat a vzpomínat na oběti tohoto období.

„Kuomintang nechtěl tuto kapitolu otevírat. Byly to paradoxně právě jeho elity, kdo řídil postupný přechod k demokracii. Svou roli sehrála i jistá vděčnost části obyvatel za ‚hospodářský zázrak‘, který se sice odehrál v kulisách autoritářského režimu, ale který zároveň katapultoval zaostalý ostrov mezi čelní ekonomiky světa. Koneckonců i opoziční vlády měly jiné priority než bolavé vyrovnávání s minulostí. Politici Kuomintangu (neboli Čínské národní strany, známé též pod zkratkou KMT – pozn. red.) se podle mě této otázce stále spíš vyhýbají. Jediný, kdo se omluvil, byl bývalý prezident Ma Jing-ťiou, ale učinil tak z pozice hlavy státu, ne z pozice předsedy KMT,“ popisuje tchajwanský pohled do temnot vlastní minulosti odbornice na mezinárodní vztahy Jana Sehnálková, která na Karlově univerzitě vyučuje vztahy mezi USA a Čínou a jež na Tchaj-wanu studovala.

Předseda zahraničního a národního obranného výboru parlamentu Wang Ting-yu, popisuje podobné rozpaky, ale také postupný posun v postojích veřejnosti: „Bílý teror je velká jizva na naší historii. Jsou dva způsoby, jak se s tím vyrovnat. Někteří lidé říkají, že by se neměla jizva škrábat, že to nepřinese nic dobrého. Ale většina Tchajwanců si myslí, že musíme této ošklivé minulosti čelit a připomínat si ji, abychom neudělali stejné chyby v budoucnosti,“ uvedl během setkání s novináři.

Svým dílem k tomu přispívá i Fred. Dnes sedmdesátiletý usměvavý muž perfektní angličtinou provází návštěvníky po vězení, ve kterém on sám trpěl a které se změnilo v památník. Přes všechno, co tu prožil, o sobě původně malajsijský občan říká, že se považuje za hrdého Tchajwance. 

Jedno se ale dodnes nedozvěděl: Proč vlastně skončil na 12 let za mřížemi.