V těchto dnech začíná schůze Poslanecké sněmovny, která má na programu i vládní novelu zákoníku práce. Jejím cílem je mimo jiné zpružnit ustanovení týkající se měny, v níž je možné vyplácet mzdu. Dosavadní znění příslušného paragrafu povoluje výhradně „zákonné peníze“, čímž se rozumějí české koruny. V cizích měnách tedy v Česku vyplácet mzdy nelze. A otázka je, jak daleko chceme v uvolnění této rigidity zajít.
Z pohledu zaměstnavatelů by samozřejmě bylo ideální, aby byla veškerá omezení na měnu při vyplácení mezd odstraněna. Mnohé zejména na vývoz zaměřené firmy mají velkou část svých příjmů v cizích měnách, a tak se jako logické jeví, aby měly v těchto cizích měnách i co nejvíc svých výdajů. Takovéto „párování“ příjmů a výdajů podle měn je tím nejlepším (protože bezplatným) zajištěním firemního hospodaření před dopady případných nečekaných pohybů ve směnných kurzech.
Vypuštění vět omezujících volbu měny pro výplatu mzdy se může jevit jako vítané i z pohledu ekonomiky jako celku. Každý liberální ekonom vám potvrdí, že čím méně spoutáte ekonomiku podobnými omezeními, tím efektivněji bude fungovat a tím větší prosperitu přinese.
Je tu ale jeden háček. Domácnost, která má příjmy v eurech, může mít tendenci peníze si ukládat v bance na cizoměnovém účtu a čerpat úvěry v cizí měně. Na straně aktiv i pasiv se taková domácnost přesune ze sféry vlivu České národní banky, která svou měnovou politikou ovlivňuje úrokové sazby na vkladech a úvěrech v korunách, do sféry vlivu centrální banky určující úrokové sazby u příslušné cizí měny.
Námitky ČNB byly nejspíš hlavním důvodem, proč nakonec z vlády do parlamentu přišla verze, kde je možnost vyplácení mzdy v cizích měnách omezena jen na zaměstnance se silným vztahem k zahraničí. Omezení měny při vyplácení mezd tak zůstává příkladem nákladů, které česká ekonomika platí za to, aby ji zdejší centrální banka byla schopna stabilizovat.
Autor je ekonom České spořitelny
