Otočit kormidlem molochu Evropské unie není jednoduché. Mohlo by se zdát, že zprávy, jako je ta nedávno vydaná, věnovaná „budoucnosti evropské konkurenceschopnosti“, jsou jenom celkem bezvýznamným cvičením, které zapadne. Ale historie nás učí, že tomu tak být nemusí.

Dokumenty, jako je čtyřsetstránkový elaborát, jehož autorem je někdejší italský premiér a bývalý šéf Evropské centrální banky Mario Draghi, měly totiž v minulosti docela zásadní vliv na to, jak se unie nadále rozvíjela, a často po nich následoval nějaký institucionální pokrok. Spaakova zpráva, pojmenovaná po belgickém ministru zahraničí Paulu-Henrim Spaakovi, z roku 1956 vedla nakonec k podepsání římských smluv, které byly základem evropského jednotného vnitřního trhu. Davignonova zpráva z roku 1970, za níž stál belgický politik Étienne Davignon, odstartovala evropskou politickou spolupráci nad rámec ekonomické a vyústila ve vytvoření společné zahraniční a bezpečnostní politiky. Delorsova zpráva – Jacques Delors byl v letech 1985–1995 předsedou Evropské komise – představila cestu ke společné měnové unii, což nakonec vedlo k přijetí eura většinou evropských států.

Regulace bez zpětné vazby

Co považuje „Super Mario“, jak se bývalému nejvyššímu centrálnímu bankéři přezdívá, za největší problém EU? Draghi je přesvědčen, že Evropa čelí „existenciální výzvě“, aby zvýšila produktivitu. Poměrně jednoduchou matematikou dochází k tomu, že rozdíl je především v technologickém sektoru: pokud se odečtou od americké i evropské ekonomiky technologické firmy, EU a USA by rostly od devadesátých let v podstatě stejně. Hlavní nemocí evropské ekonomiky je tak chybějící digitalizace a neschopnost využít technologie pro zvýšení produktivity.

Zpráva je osvěžující v tom, že nepoužívá zrovna diplomatický jazyk, a také proto, že poměrně konkrétně, na datech, a místy nemilosrdně kritizuje evropskou regulaci. „Zásadní bude také snížit regulační zátěž podniků. Více než 60 procent společností v EU považuje regulaci za překážku investic, přičemž 55 procent malých a středních podniků označuje regulační překážky a administrativní zátěž za největší problém,“ píše se ve zprávě. Draghi kritizuje rostoucí objem regulace. Pro srovnání: za posledních pět let přijal americký kongres asi 3500 právních předpisů a na federální úrovni bylo schváleno přibližně 2000 rezolucí. EU ve stejném období přijala přibližně 13 000 právních aktů. Exšéfovi ECB se také nelíbí, že prakticky nikdo neanalyzuje náklady a přínosy všech těch nových nařízení a směrnic. Evropská komise sice má jakousi metodiku, ale Evropský parlament a Rada se při návrzích jakýchkoli změn nemusejí ohlížet na nic a členské státy vyhodnocují dopady regulací nejednotně a – jak Draghi upozorňuje – špatně.

Pokud jde o evropské předpisy, zpráva tepe i takzvaný gold plating: že si je členské státy vykládají extenzivně, tedy že rozšiřují dosah jejich účinnosti, nebo si k nim přidávají vlastní specifické povinnosti (to je dost častý neduh i v Česku). Zvláštní pifku má Draghi na nařízení o ochraně údajů, GDPR, které zmiňuje v analýze čtyřiadvacetkrát jako zdroj právních nejistot a pekelných nároků na plnění povinností z nařízení vyplývajících. Navíc kritizuje, že jde o nařízení s množstvím výjimek. Zpráva cituje analýzu amerického Národního úřadu pro ekonomický výzkum, která odhaduje, že pro datově náročná odvětví znamená soulad s GDPR zvýšení nákladů téměř o čtvrtinu.

Zpráva nenechává nit suchou ani na takzvaném nefinančním reportingu, novinky, jež měla evropským podnikům pomoci lépe uchopit zelenou agendu, ale která je nakonec také celkem šílenou byrokratickou zátěží.

Půlroční inventura

Jak z toho ven? Draghi navrhuje jmenovat v nové komisi speciálního „místopředsedu pro zjednodušení“ a to, aby si nová komise na začátku svého mandátu vyčlenila minimálně šestiměsíční lhůtu, ve které by vyhodnotila již existující regulace a navrhla odstranění těch ustanovení, která jsou duplicitní, zbytečná, nevyhovující nebo nekonzistentní napříč členskými státy. Dále pak na základě jednotné metodiky jasně stanovit, jaké náklady jakákoli nová pravidla přinesou, minimalizovat možnosti členských států přidávat si vlastní pravidla, a především zmírnit zátěž pro malé a střední podniky. To je mimochodem mantra, kterou opakuje komise vždy, ale nikdy se nic nestane. Draghi chce, aby se povinnosti pro menší firmy zásadně omezily.

Bude z toho něco? Podle bývalého šéfa evropské banky se Evropa buď zásadně změní, nebo bude pomalu zahnívat. Jistě, problém má i řada dalších oblastí, nejen regulace (roztříštěné financování, nejednotnost politiky znemožňující nějaký koordinovaný přístup k nižšímu počtu priorit atd.), které Draghi řeší. A šetřivé státy už se ozvaly proti návrhu financovat investice do evropského růstu společnými dluhopisy.

Hlavně ale bude záležet na tom, co si z této zprávy vezme nová komise, která právě vzniká. Pokud se bude naznačenou agendou šéfka komise Ursula von der Leyenová aspoň zčásti řídit a parlament nebo členské státy to podpoří, šance na změnu je poměrně slušná. Draghiho report by se pak mohl zařadit mezi na začátku připomínané velké milníky.

Otočit kormidlem molochu Evropské unie není jednoduché. Mohlo by se zdát, že zprávy, jako je ta nedávno vydaná, věnovaná „budoucnosti evropské konkurenceschopnosti“, jsou jenom celkem bezvýznamným cvičením, které zapadne. Ale historie nás učí, že tomu tak být nemusí.

Dokumenty, jako je čtyřsetstránkový elaborát, jehož autorem je někdejší italský premiér a bývalý šéf Evropské centrální banky Mario Draghi, měly totiž v minulosti docela zásadní vliv na to, jak se unie nadále rozvíjela, a často po nich následoval nějaký institucionální pokrok. Spaakova zpráva, pojmenovaná po belgickém ministru zahraničí Paulu-Henrim Spaakovi, z roku 1956 vedla nakonec k podepsání římských smluv, které byly základem evropského jednotného vnitřního trhu. Davignonova zpráva z roku 1970, za níž stál belgický politik Étienne Davignon, odstartovala evropskou politickou spolupráci nad rámec ekonomické a vyústila ve vytvoření společné zahraniční a bezpečnostní politiky. Delorsova zpráva – Jacques Delors byl v letech 1985–1995 předsedou Evropské komise – představila cestu ke společné měnové unii, což nakonec vedlo k přijetí eura většinou evropských států.

Regulace bez zpětné vazby

Co považuje „Super Mario“, jak se bývalému nejvyššímu centrálnímu bankéři přezdívá, za největší problém EU? Draghi je přesvědčen, že Evropa čelí „existenciální výzvě“, aby zvýšila produktivitu. Poměrně jednoduchou matematikou dochází k tomu, že rozdíl je především v technologickém sektoru: pokud se odečtou od americké i evropské ekonomiky technologické firmy, EU a USA by rostly od devadesátých let v podstatě stejně. Hlavní nemocí evropské ekonomiky je tak chybějící digitalizace a neschopnost využít technologie pro zvýšení produktivity.

Zpráva je osvěžující v tom, že nepoužívá zrovna diplomatický jazyk, a také proto, že poměrně konkrétně, na datech, a místy nemilosrdně kritizuje evropskou regulaci. „Zásadní bude také snížit regulační zátěž podniků. Více než 60 procent společností v EU považuje regulaci za překážku investic, přičemž 55 procent malých a středních podniků označuje regulační překážky a administrativní zátěž za největší problém,“ píše se ve zprávě. Draghi kritizuje rostoucí objem regulace. Pro srovnání: za posledních pět let přijal americký kongres asi 3500 právních předpisů a na federální úrovni bylo schváleno přibližně 2000 rezolucí. EU ve stejném období přijala přibližně 13 000 právních aktů. Exšéfovi ECB se také nelíbí, že prakticky nikdo neanalyzuje náklady a přínosy všech těch nových nařízení a směrnic. Evropská komise sice má jakousi metodiku, ale Evropský parlament a Rada se při návrzích jakýchkoli změn nemusejí ohlížet na nic a členské státy vyhodnocují dopady regulací nejednotně a – jak Draghi upozorňuje – špatně.

Pokud jde o evropské předpisy, zpráva tepe i takzvaný gold plating: že si je členské státy vykládají extenzivně, tedy že rozšiřují dosah jejich účinnosti, nebo si k nim přidávají vlastní specifické povinnosti (to je dost častý neduh i v Česku). Zvláštní pifku má Draghi na nařízení o ochraně údajů, GDPR, které zmiňuje v analýze čtyřiadvacetkrát jako zdroj právních nejistot a pekelných nároků na plnění povinností z nařízení vyplývajících. Navíc kritizuje, že jde o nařízení s množstvím výjimek. Zpráva cituje analýzu amerického Národního úřadu pro ekonomický výzkum, která odhaduje, že pro datově náročná odvětví znamená soulad s GDPR zvýšení nákladů téměř o čtvrtinu.

Zpráva nenechává nit suchou ani na takzvaném nefinančním reportingu, novinky, jež měla evropským podnikům pomoci lépe uchopit zelenou agendu, ale která je nakonec také celkem šílenou byrokratickou zátěží.

Půlroční inventura

Jak z toho ven? Draghi navrhuje jmenovat v nové komisi speciálního „místopředsedu pro zjednodušení“ a to, aby si nová komise na začátku svého mandátu vyčlenila minimálně šestiměsíční lhůtu, ve které by vyhodnotila již existující regulace a navrhla odstranění těch ustanovení, která jsou duplicitní, zbytečná, nevyhovující nebo nekonzistentní napříč členskými státy. Dále pak na základě jednotné metodiky jasně stanovit, jaké náklady jakákoli nová pravidla přinesou, minimalizovat možnosti členských států přidávat si vlastní pravidla, a především zmírnit zátěž pro malé a střední podniky. To je mimochodem mantra, kterou opakuje komise vždy, ale nikdy se nic nestane. Draghi chce, aby se povinnosti pro menší firmy zásadně omezily.

Bude z toho něco? Podle bývalého šéfa evropské banky se Evropa buď zásadně změní, nebo bude pomalu zahnívat. Jistě, problém má i řada dalších oblastí, nejen regulace (roztříštěné financování, nejednotnost politiky znemožňující nějaký koordinovaný přístup k nižšímu počtu priorit atd.), které Draghi řeší. A šetřivé státy už se ozvaly proti návrhu financovat investice do evropského růstu společnými dluhopisy.

Hlavně ale bude záležet na tom, co si z této zprávy vezme nová komise, která právě vzniká. Pokud se bude naznačenou agendou šéfka komise Ursula von der Leyenová aspoň zčásti řídit a parlament nebo členské státy to podpoří, šance na změnu je poměrně slušná. Draghiho report by se pak mohl zařadit mezi na začátku připomínané velké milníky.