Prezident Volodymyr Zelenskyj přijel minulý týden do Bruselu s prosíkem v podobě „vítězného plánu“ – už jeho označení možná leckoho irituje, obsah však má hlubokou logiku: Ukrajinský lídr v podstatě nabízí, že je ochoten uvažovat i o jiných variantách ukončení války než o úplném vyhnání agresora ze všech ukrajinských území, pokud se mu dostane bezpečnostních a politických záruk, včetně jasného příslibu členství Ukrajiny v Severoatlantické alianci.
Argumentuje, že pokud bude Západ dál váhat s naprostou vojenskou podporou, musí aspoň poskytnout Ukrajincům naději, aby měli proč a za co bojovat.
Zelenskyj dopředu počítal s tím, že svůj plán předloží na schůzi nejvyšších evropských politiků s americkým prezidentem Joem Bidenem v Ramsteinu. Jenomže ta se nakonec neuskutečnila, protože Biden musel zůstat doma kvůli hurikánu Milton. Zelenskyj vzal tedy zavděk pozváním na summit evropské sedmadvacítky a „odskočil si“ na souběžnou schůzi ministrů obrany NATO.
Snažil se, přemlouval, působil až podlézavě. Dokonce se pozdravil s maďarským Viktorem Orbánem a potřásl si rukou s Jordanem Bardellou, předsedou vesměs proruských Patriotů pro Evropu v Evropském parlamentu.
Chtěl být co nejkonstruktivnější: Na tiskové konferenci uvedl, že německý kancléř Olaf Scholz „nikdy neřekl ne“ na ukrajinské požadavky – „Nikdy však ani neřekl ano,“ dodal vzápětí.
Hry se slovy, které svědčí o velké zdráhavosti a dialogu hluchých. V Bruselu se Zelenskyj prostě dočkal – vedle obvyklých frází o podpoře a solidaritě – převážně vyhýbavého mlčení.
Americký prezident přijel do Evropy o týden později, na setkání s ním dorazili do Berlína vedle kancléře Scholze také francouzský prezident Emmanuel Macron a britský premiér Keir Starmer. Polský Donald Tusk pozvání nedostal, což byla – vzhledem ke kontextu – pozoruhodná chyba.
Ale ani od sešlosti těchto vrcholných státníků se Ukrajincům nedostalo nic jiného než opakovaného ujišťování o přátelství a podpoře.
Z této zkušenosti je celkem jasné, že do prezidentských voleb ve Spojených státech už nelze čekat nic zásadního. Západní svět je doslova paralyzován představou, že souboj o Bílý dům vyhraje nevyzpytatelný Donald Trump, který opakovaně kritizoval ukrajinského prezidenta a chválil Vladimira Putina.
Situace bezprostředně po volbách může být dosti nepřehledná, včetně zvratů či excesů – není vyloučeno, že do lednové inaugurace nástupce či nástupkyně Joea Bidena Západ vůči Ukrajině nic zásadního nepodnikne.
„Do voleb 5. listopadu se nestane nic. Pokud vyhraje Donald Trump, jsou všechny sázky liché. Naopak přechod od Bidena ke Kamale Harrisové by mohl být skvělou příležitostí, jak nějaký posun rozjet,“ soudí v listu Financial Times britský historik a publicista Timothy Garton Ash. „V příštím roce by bylo zapotřebí výrazně navýšit vojenskou pomoc, aby se stabilizovala frontová linie a Rusové se dostali do defenzívy. Putin se nezastaví, dokud si bude myslet, že vyhrává.“
Podle Ashe by v tom případě USA i významní evropští spojenci museli učinit dalekosáhlé vojenské závazky, protože ratifikace případného přijetí Ukrajiny do NATO parlamenty 32 zemí by byla velmi zdlouhavá.
Momentálně je tedy EU ve vyčkávacím módu. Celkem dobře to shrnul prezident Macron na závěr čtvrteční schůze Evropské rady: „V Zelenského požadavcích je mnoho oprávněných věcí. Budeme je podrobně zkoumat. Podporujeme odboj, ale bez eskalace. Ukrajina se musí dostat do situace, aby mohla vyjednat spravedlivý a trvalý mír.“ Opět tedy slova, ale žádné činy.
Tento jazyk se pozoruhodně liší od toho, co jsme nedávno od evropských lídrů slýchali – tedy o podpoře Ukrajiny „až do samého konce“ a o nepřijatelnosti jiného výsledku než úplného ukrajinského vítězství. Praxe tento posun potvrzuje.
Spojené státy nebo Německo odmítají Ukrajině dodat dalekonosné rakety; pokud je dají, pak s podmínkou, že nesmí zasahovat cíle v hloubi ruského území. Chybí dodatečné prostředky protivzdušné obrany, schopné ochránit energetickou infrastrukturu.
Znovu a znovu se opakují situace, kdy Kyjev něco žádá, ale Západ to odmítá dát, a když to nakonec poskytne, bývá už pozdě, protože Rusko mezitím postoupilo nebo získalo převahu.
„Válka na Ukrajině byla budíčkem. Nejde však jen o to se probudit, ale chce to také vstát z postele. Svět se možná probudil, ale zdaleka všichni nevstali,“ posteskl si minulý týden končící šéf evropské diplomacie Josep Borrell.
Na obranné konferenci v Bruselu připomněl, jak dlouho trvalo, než se Západ rozhoupal k dodávkám tanků Leopard, střel Patriot, letadel F-16. „Měli jsme být mnohem rychlejší. Tato zpoždění se měří lidskými životy. Kdybychom byli důslednější od počátku a poskytli Ukrajině požadované zbraně, které jsme nakonec stejně dodali později, válka by možná byla jiná.“
Miliardy eur dodatečné pomoci do konce roku
Na tomto pozadí se rozhodnutí poskytnout Kyjevu úvěr 35 miliard eur, které budou splaceny z výnosů z ruských peněz zmrazených v evropských bankách, jeví jako paprsek naděje. Jednání na toto téma – jak v EU, tak mezi sedmi nejbohatšími zeměmi světa (G7) – trvalo více než rok a naráželo na spoustu překážek, zejména v podobě právních dohadů a nejistot.
EU se nakonec rozhoupala navzdory odporu Maďarska; zvolila metodu, která vyžaduje souhlas europarlamentu, nikoli však jednomyslné posvěcení členskými státy.
Debata v plénu EP, která předcházela hlasování, dobře odrážela nálady v zemích EU a jejich posuny. Většina řečníků se radovala, že se konečně povedlo zmobilizovat výnosy z ruských aktiv, takže náklady na obranu a obnovu Ukrajiny ponese agresor, který způsobil škody a ničení.
Poslanci za ultrapravicové kluby Patrioté pro Evropu a Evropa svrchovaných národů však obviňovali autory nařízení, že nabízejí půjčku Ukrajině na úkor občanů EU, že je zbytečné podporovat tamní zkorumpovaný režim a že každou finanční injekcí EU jen prodlužuje smrtící válku, místo aby se ji snažila ukončit.
Krajně pravicová bulharská Rada Laykova přímo obvinila EU, že krade ruské peníze. Také neblaze proslulý slovenský Ľuboš Blaha, místopředseda vládní strany Smer, obvinil unii, že je zloděj ruského majetku. Vychloubal se svou nedávnou návštěvou v Rusku, které podle jeho slov „vzkvétá a zaslouží si dialog a respekt“. „Je třeba skoncovat s nenávistí k ruskému národu,“ podotkl.
Výsledky hlasování byly ovšem jasné – půjčku a systém splácení podpořilo 518 poslanců, proti bylo 56 a 61 se zdrželo. Ukazuje to, že dosavadní proukrajinskou a protiruskou linii EU podporuje pět z každých sedmi evropských zákonodárců, což do budoucna slibuje nadále dosti přesvědčivý odpor proti Putinově agresi.
Ruská finanční aktiva v západních bankách dosahují asi 250 miliard dolarů; většina této sumy se nachází v Evropě. Státy G7 odhadují, že Ukrajina nyní naléhavě potřebuje kolem 50 miliard, přičemž 35 miliard poskytne EU.
Komisař Didier Reynders v EP řekl, že tyto peníze budou investovány přednostně do obrany a také do obnovy energetické infrastruktury, která je na prahu zimy opět hlavním terčem ruských náletů. Ukrajinské úřady samy rozhodnou, jak s prostředky naloží.
Zatím není jisté, zda Spojené státy uvolní svých slíbených deset miliard. Požadují totiž, aby z důvodů právní jistoty prodloužila EU platnost protiruských sankcí na 36 měsíců, tedy 3 roky. Zatím stávající sankce, včetně zmrazení ruských aktiv, prodlužuje každého půl roku.
Američané se domnívají, že taková situace vytváří právní nejistotu, neboť v případě neobnovení sankcí – třeba kvůli odporu jedné členské země EU – nebude možné inkasovat úroky ze zmrazených peněz. Ukrajinskou půjčku by pak musely splatit vlády, které ji nabídly, tedy jejich daňoví poplatníci. Zatímco 26 vlád EU nemá s prodloužením platnosti problém, maďarský premiér Viktor Orbán je rozhodně proti.
