Donald Trump ve víru předvolebního boje nazval svou soupeřku Kamalu Harrisovou komunistkou. V době, kdy se šermuje s termíny jako fašismus a nacismus k označení kohokoli, s kým nesouhlasíme, by nálepka komunistky neměla nikoho příliš překvapit. Proč takovému předvolebnímu výkřiku vůbec dávat nějakou váhu? Nositel Nobelovy ceny za ekonomii a hrdý volič Demokratů Paul Krugman ve svém posledním sloupku v New York Times ukazuje, že je to potřeba, protože i řada nevyhraněných komentátorů začala Trumpovu rétoriku přebírat.
Jaká je tedy kamalonomika, jak ekonomický program Harrisové v článku Paul Krugman označuje? Podle něj je to solidní středo‑levicový program. Není se co divit, že fanoušek Demokratů považuje jejich program za dobrý, nicméně Krugman se nebojí ani kritizovat.
Daňové zvýhodnění na vyživované dítě lze jen stěží označit za komunismus, přitom je to první bod jejího plánu na snižování daní. Harrisová nechce snižovat plošně, ale pro střední třídu, chudší domácnosti a rodiny s dětmi. Je to levicové? Těžko říct, o snižování daní mluví oba kandidáti stejně hlasitě, i když Donald Trump víc zdůrazňuje nižší daně u firem, na což Harrisová útočí a považuje to za obyčejný dáreček k vyšším ziskům. Komunismus z toho ale nevykouzlíme, i když samozřejmě dobře víme, že jedna věc je předvolební kampaň a druhá je následná politická realita vládnutí. Co zbyde ze slibů o snižování daní, známe i od nás, to nemusíme chodit moc daleko.
Kde na to snížení daní Kamala vezme? Nebo to bude na dluh už tak silně zadlužené země, která s pravidelností naráží na svůj vlastní dluhový strop, jen aby ho vždy posunula o kousek výš? Před volbami se nikomu nechce říkat, kdo všechny ty sliby zaplatí. Upřímně přiznat, že se tím zadluží budoucí generace, se nehodí, natož ukazovat na zvyšování daní anebo osekávání některých služeb státu.
Druhým bodem je nepřekvapivě bydlení, které stejně jako nás trápí i Američany. Harrisová se svými poradci do něj zamíchala z větší části rozumné snahy o zvýšení nabídky bydlení spolu s drahými dotačními podporami kupujících a celé to okořenila útokem na velké investory, kteří nemovitosti nakupují. Podporu v jejím programu si získal i návrh „zákona o prevenci algoritmického usnadňování kartelů v oblasti nájemního bydlení“. Existují totiž nástroje, které radí pronajímatelům, jaký nastavit nájem v dané oblasti. Úmyslné zhoršování informační asymetrie je přinejmenším fascinující opatření.
Třetí bod programu se týká léků a zdravotnictví, což je nejen ve Spojených státech velké téma. „Došlápnu si na big pharma,“ dalo by se pár návrhů z této části programu Harrisové shrnout do krátké věty. Je to mix opatření zleva doprava, od posílení konkurence až po cenové stropy na inzulin. Zrovna u něj to nikoho příliš nepřekvapuje, cenové stropy se ale obecně staly nepříjemným symbolem kamalonomiky. Mimo 65 dolarů za inzulin ale žádný konkrétní v programu nenajdete.
Najdete tam ale kapitolu o tom, jak se Harrisová chce vypořádat s vysokými cenami potravin. Přináší návrh na „vůbec první federální zákaz nadměrného zdražování potravin“. Do češtiny se to špatně překládá, protože „price gouging“ je spíše cenové ždímání až cenové vydírání, prudké zdražování v kritických situacích. A tomu chce demokratická kandidátka učinit přítrž.
Nejsou to přímo cenové stropy, kvůli kterým ji Donald Trump označil za komunistku, ale populistická snaha svalovat vinu za inflaci na chamtivé obchodníky. Že je to populismus, ostatně tvrdí i sám Paul Krugman.
Autor je ekonom z Metropolitní univerzity Praha
