V posledních týdnech rezonuje domácí ekonomickou diskuzí též polemika na téma, k čemu vlastně jsou strategické ekonomické dokumenty. Tuto rezonanci vyvolalo zveřejnění dvou dokumentů: na tuzemské úrovni Hospodářské strategie České republiky, na té evropské pak Draghiho Strategie konkurenceschopnosti pro Evropu. Jak již bývá obvyklé, kritici se ukázali být hlasitější a slyšitelnější než stoupenci. K podmíněné obhajobě smyslu ekonomických strategií budiž poslouží následující řádky.
Prvním důvodem obhajujícím jejich existenci je fakt, že přestože o stavu určitého systému leccos intuitivně tušíme, není-li tento doložen datovou analýzou, může být tato intuice nepřesvědčivá a skutečné pravdě vzdálená. A máme-li zavést účinnou podpůrnou i nápravnou terapii, je diagnóza výchozího stavu nejen potřebná, ale i nezbytná.
Umožní nám identifikovat silné a slabé stránky fungování ekonomického systému a podchytit možné příležitosti a rizika do budoucnosti. Pečlivější a vnímavější čtenář mezi řádky již v této diagnostické pasáži rozpozná naznačení kroků, kam se ubírat dál (a oba výše zmíněné dokumenty jsou v tomto ohledu velmi kvalitním vodítkem).
Říci si, kde jsme, však samozřejmě nestačí. Nosnou součástí strategického dokumentu by měla být terapie: co udělat, aby naše přednosti ještě posílily a slabiny byly v maximálně možné míře odstraňovány. Právě v této fázi je zásadní, že strategie se stane praktickým vodítkem, chceme-li kuchařkou, nikoliv další odloženou zátěží šuplíku. Vodítkem se stane tehdy, pokud jasně formuluje cíle, kroky a stav, v němž by se ekonomický systém měl ocitnout, řekněme, za deset či dvacet let.
A nestačí tyto cíle a kroky pouze formulovat; je nutné jim přiřadit nedělitelnou zodpovědnost jim příslušných rezortů a v jejich rámci i konkrétních pracovních pozic, které jsou po určitém stanoveném čase „hnány“ k odpovědnosti za vyřešení a splnění jim delegovaného úkolu. Strategie též musí definovat indikativní finanční rámec (tedy odpovědět na otázku, kolik to všechno bude stát a co to přinese).
Zvláště v našich podmínkách musí být strategie koncipována horizontálně, a překonávat tak extrémní míru rezortismu. A konečně, strategie je dokumentem zaměřeným na priority, nikoliv na „pěnu dní“, byť se z jistého parciálního pohledu může zdát sebevýznamnější. A priorit, jak definice praví, nemůže být mnoho. Pokud toto všechno bude ekonomická strategie obsahovat, netřeba se jí bát, hanět ji ani ji zpochybňovat. Je prospěšná pro všechny.
Autor je ekonom České spořitelny
