Tomio Okamura je beze vší pochybnosti environmentální guru české politiky, i když by to možná neslyšel rád. Založil Společnost pro trvale udržitelný rozvoj svých příjmů, ať už se zvala Úsvit nebo SPD. Jenže stroječek na korunky se zadrhnul a milý Tomio teď těžce hledá, jak z toho ven. Následky musíme ke své nelibosti nést všichni.
Nejnovější Okamurova eskapáda s obřími billboardy na Václavském náměstí v Praze, které zamaskoval jako techniku pro natáčení klipu, je jen zástupnou ukázkou praktik, které podrážděná strana činí ve stresu z klesajících preferencí a volebních výsledků. Zástupnou proto, že vůbec nejde o směšných dvacet tisíc, které SPD za zábor zaplatila, aby mohla provokovat přímo v centru metropole.
Neměli bychom svůj badatelský klid nechat prolomit ani mediální pozorností, která se nabízela a byla také po zásluze využita. „Způsob vedení kampaně Tomia Okamury není jen rasistický, ale i podvodný,“ citují média pražského radního Jiřího Pospíšila. Ten vysvětluje, že ve chvíli, kdy Okamurovu reklamu s motivem zakrváceného muže tmavé pleti, na kterou už bylo podáno několik trestních oznámení, odmítly vyvěsit billboardové společnosti, rozhodl se, že veřejnost a Prahu podvede. Obelhal nejenom odbory magistrátu, ale i celou veřejnost a Prahu, tvrdí Pospíšil.
Ne že by neměl pravdu. Jen je to zhruba na úrovni sdělení typu „Stěrače stírají.“ „Ale to nám nemusíte hlásit, to přece vidíme!“ Můžeme se sice začít zabývat deliktem kolem onoho slavného záboru, tři měsíce vyčkávat, co na to orgány, sem tam napsat nějakou pidiaktualizaci a celou dobu dopřávat Okamurovi, po čem baží: pozornost.
Velice podobné je to s trestními oznámeními, která kvůi rasistickým a k rasismu podněcujícím plakátům padla. A zde již míříme blíže k podstatě okamurovských nemravností. Představa, jak je Okamura vyšetřován, obviněn a vláčen po soudech za některý z paragrafů ze skupiny zločinů proti svobodě a lidské důstojnosti, potěší nejedno progresivistické srdce, ale také především Okamuru a jeho marketingové oddělení. Mohli bychom se takto provyšetřovat třeba až do příštích sněmovních voleb, za to by prozíravý populista snad rád i zaplatil.
Aby bylo jasno, neříkám, že se verbální trestné činy nebo jejich obrazová obdoba nemají stíhat. Orgány mají povinnost konat z úřední povinnosti, nechť samy posoudí, zda mají stíhání zahajovat, rozumu mají dost a oči taky. Jen abychom se ve svém rozhořčení, jakkoli oprávněném, nepodali kopy trestních oznámení, nenapsali stohy článků, a pak se nedivili.
Přetlak na populistické části spektra je už dnes takový, že se zdejší zavedené partaje i jejich obskurní napodobitelé budou předhánět, aby měli svá voličská stádečka v kondici nejpozději za rok, kdy půjde opravdu tlusté do tenkých. Místa není mnoho a je jen na nás, abychom jednomu aktérovi soupeřícímu o politické přežití neposkytovali nezaslouženou výhodu. Každá zmínka o Okamurovi je jen další zmínkou, kdy v roli oběti cenzury – ano, takto to bude v příslušných kruzích podáváno a oslavováno – bude on, a ne třeba Rajchl, Zítko, Peterková a další.
Máme dvě možnosti. Můžeme se věnovat podstatným věcem. Nebo krmit hydru kliků a negativních emocí. Vítěz je ve druhém případě znám předem. Pořád platí, že s politiky, kteří si provokaci zvolili jako volební program, je nejlepší vypořádat se ve volbách. Což je přesně to, čeho se Okamura bojí nejvíc. Nechme ho při tom.
