V rakouských parlamentních volbách podle předpokladů zvítězila Svobodná strana Rakouska (FPÖ), účast ve vládě jí to ale nezaručuje. Ostatní partaje spolupráci s jejím lídrem Herbertem Kicklem dopředu vylučovaly. Lidovci by se socialními demokraty dali dohromady těsnou většinu, navíc mají možnost utvořit i širší koalici. Francouzský příklad však jasně ukazuje, jak složité začíná být udržet pravicové radikály mimo moc. Zatímco mainstreamové strany nesou zodpovědnost v nevděčných časech, extremisté v opozici jen dále posilují.

Rakouští Svobodní uspěli se směsicí protiimigrační rétoriky, odporu vůči pomoci Ukrajině i protiruským sankcím a šíření konspiračních teorií. V hlasování získali 29,2 procenta, což je jejich nejlepší výsledek v historii a také další důkaz o vítězném tažení pravicového populismu Evropou. FPÖ se tak vrací na výsluní po „Aféře Ibiza“, kdy s ní v roce 2019 kvůli zjevné chuti jít na ruku ruským oligarchům tehdejší lidovecký kancléř Sebastian Kurz ukončil koaliční spolupráci.

Zatímco voliči partaji odpustili rychle, politici zůstávají ostražití. Do hry se navíc nejpíš chystá výrazně zaáhnout prezident Alexander Van der Bellen, který vzešel ze Zelených a zjevně nemá nejmenší chuť Kicklovi dopomoci k postu kancléře. Prezident si ale nejspíš uvědomuje, že snaha obejít Svobodné se nemusí dlouhodobě vyplatit.

Kickl by z opozice voličům ustavičně připomínal, že nebyla vyslyšena jejich vůle a vládnou jim poražení. Z příštích voleb by tak mohl vzejít ještě silnější. A letní politická krize ve Francii dokazuje, že snaha izolovat radikály těmto politickým proudům jen prospívá. Národní sdružení (RN) Marine Le Penové začínalo s pár křesly v Národním shromáždění, nyní jich už má 142. Jen velká mobilizace před druhým kolem a sjednocení levice zabránily jejímu triumfu.

To, že se nakonec lídr RN Jordan Bardella nestal premiérem, se navíc nejspíš projevuje v posilování prezidentských šancí Le Penové, která aktuálně v některých průzkumech atakuje čtyřicetiprocentní hranici. Centristický blok prezidenta Emmanuela Macrona a tradiční pravice se mezitím snaží horko těžko zajistit podporu pro kabinet Michela Barniera, který stejně musí jít Národnímu sdružení na ruku.

Otázkou také je, jak se v celoněmeckém měřítku projeví blokace vítězné Alternativy pro Německo (AfD) v Durynsku, kde se proti ní spojily zbývající strany.

Pravicové populistické partaje jednoznačně těžily z hospodářských potíží unijních zemí a vysoké inflace, odborníci však vesměs nevěří, že by zrovna ony na tyto potíže měly recept. Ve Francii byly trhy z výhledu úspěchu Le Penové v mrákotách. V Německu proti AfD brojí byznys včetně firem jako BMW a BASF.

To však není případ Svobodných, jejichž ekonomický program je překvapivě liberální. Zlé jazyky tvrdí, že ho okopírovali od lidovců ve snaze přetáhnout jejich zklamané voliče. Je tak otázkou, jestli by nebylo lepší dát jim šanci všechny ty sliby o daňových škrtech a snižování byrokratické zátěže realizovat. V otázce podpory Ukrajiny se od Rakouska stejně mnoho nečeká, a tak by alpská země byla bezpečnější laboratoří pro otestování schopnosti pravicových radikálů převzít zodpovědnost než Francie a Německo.

V rakouských parlamentních volbách podle předpokladů zvítězila Svobodná strana Rakouska (FPÖ), účast ve vládě jí to ale nezaručuje. Ostatní partaje spolupráci s jejím lídrem Herbertem Kicklem dopředu vylučovaly. Lidovci by se socialními demokraty dali dohromady těsnou většinu, navíc mají možnost utvořit i širší koalici. Francouzský příklad však jasně ukazuje, jak složité začíná být udržet pravicové radikály mimo moc. Zatímco mainstreamové strany nesou zodpovědnost v nevděčných časech, extremisté v opozici jen dále posilují.

Rakouští Svobodní uspěli se směsicí protiimigrační rétoriky, odporu vůči pomoci Ukrajině i protiruským sankcím a šíření konspiračních teorií. V hlasování získali 29,2 procenta, což je jejich nejlepší výsledek v historii a také další důkaz o vítězném tažení pravicového populismu Evropou. FPÖ se tak vrací na výsluní po „Aféře Ibiza“, kdy s ní v roce 2019 kvůli zjevné chuti jít na ruku ruským oligarchům tehdejší lidovecký kancléř Sebastian Kurz ukončil koaliční spolupráci.

Zatímco voliči partaji odpustili rychle, politici zůstávají ostražití. Do hry se navíc nejpíš chystá výrazně zaáhnout prezident Alexander Van der Bellen, který vzešel ze Zelených a zjevně nemá nejmenší chuť Kicklovi dopomoci k postu kancléře. Prezident si ale nejspíš uvědomuje, že snaha obejít Svobodné se nemusí dlouhodobě vyplatit.

Kickl by z opozice voličům ustavičně připomínal, že nebyla vyslyšena jejich vůle a vládnou jim poražení. Z příštích voleb by tak mohl vzejít ještě silnější. A letní politická krize ve Francii dokazuje, že snaha izolovat radikály těmto politickým proudům jen prospívá. Národní sdružení (RN) Marine Le Penové začínalo s pár křesly v Národním shromáždění, nyní jich už má 142. Jen velká mobilizace před druhým kolem a sjednocení levice zabránily jejímu triumfu.

To, že se nakonec lídr RN Jordan Bardella nestal premiérem, se navíc nejspíš projevuje v posilování prezidentských šancí Le Penové, která aktuálně v některých průzkumech atakuje čtyřicetiprocentní hranici. Centristický blok prezidenta Emmanuela Macrona a tradiční pravice se mezitím snaží horko těžko zajistit podporu pro kabinet Michela Barniera, který stejně musí jít Národnímu sdružení na ruku.

Otázkou také je, jak se v celoněmeckém měřítku projeví blokace vítězné Alternativy pro Německo (AfD) v Durynsku, kde se proti ní spojily zbývající strany.

Pravicové populistické partaje jednoznačně těžily z hospodářských potíží unijních zemí a vysoké inflace, odborníci však vesměs nevěří, že by zrovna ony na tyto potíže měly recept. Ve Francii byly trhy z výhledu úspěchu Le Penové v mrákotách. V Německu proti AfD brojí byznys včetně firem jako BMW a BASF.

To však není případ Svobodných, jejichž ekonomický program je překvapivě liberální. Zlé jazyky tvrdí, že ho okopírovali od lidovců ve snaze přetáhnout jejich zklamané voliče. Je tak otázkou, jestli by nebylo lepší dát jim šanci všechny ty sliby o daňových škrtech a snižování byrokratické zátěže realizovat. V otázce podpory Ukrajiny se od Rakouska stejně mnoho nečeká, a tak by alpská země byla bezpečnější laboratoří pro otestování schopnosti pravicových radikálů převzít zodpovědnost než Francie a Německo.