Náš zdravotnický systém není špatný, ale to neznamená, že by nemohl být lepší. Je celá řada věcí, ze kterých bychom měli mít v našem zdravotnictví radost, ale abychom byli skutečně pyšní, chybí nám pořád ještě hodně menších i větších kroků. Spousta z těchto opatření stojí peníze. Kde je vzít? Nechceme to možná slyšet, ale v systému chybí zejména peníze soukromé.
Měnit cokoli ve zdravotnictví je ošemetné. Politikům se do toho moc nechce – a to nemusíme chodit ani tak daleko, abychom zavzpomínali na regulační poplatek, který tehdejší vládě prohrál krajské volby. Vždy jde o to, zda někdo nebude na zdravotní péči šizen, a to i přesto, že je u nás přístup k ní garantován dokonce ústavně.
Proč tedy měnit něco, co funguje? Zejména kvůli tomu, že do budoucna na to nebudeme mít peníze. Nemusíme mít úplně křišťálovou kouli, abychom si to spočítali. Demografické projekce jsou jasné a budoucí příjemci i plátci v systému zdravotního pojištění jsou dnes už naživu. Jasně vidíme, že do systému bude přitékat relativně méně peněz a relativně více jich bude odtékat.
A to už se musíme začít bavit o financování. V zemi, kde se o zvyšování daní naštěstí či naneštěstí (dle vašich ideologických preferencí) prakticky nesmí mluvit, nám zbývá buď zvyšování plateb za státní pojištěnce, anebo zvýšení přísunu soukromých peněz. První krok se děje a dít pravděpodobně bude, ale pro státní rozpočet je to dlouhodobě neudržitelné. Při současných schodcích na to zkrátka nemáme.
V mezinárodním srovnání mezi zeměmi, ke kterým bychom chtěli patřit, je závislost našeho zdravotnictví na státních penězích nejvyšší ze všech. Zároveň také podíl soukromých peněz patří mezi nejmenší. Ne snad že bychom se nutně museli ve všem srovnávat s jinými, ale tady navíc vedle srovnání máme i jasnou představu, že ve stárnoucí společnosti bude zdraví stále výraznější položkou našich veřejných rozpočtů.
Navíc je to naprosto klíčové v mnoha bodech jak konsolidačních, tak prorůstových návrhů, které vládě doručila Národní ekonomická rada vlády i jiné subjekty. Chceme, aby pracovalo více lidí nad 55 let, ale bez lepšího zdraví to často není možné. Víme, že se nevyhneme prodlužování věku odchodu do důchodu, ale bez lepšího zdraví to je bolestivé. Zdraví nás nejen z práce diskvalifikuje, ale i když si s horším zdravím práci udržíme, snižuje to naši efektivitu a tím i dopad naší práce na celou společnost včetně veřejných rozpočtů. Ostatně zdraví se v nich projeví hned dvakrát – stát musí méně platit a více dostává.
Možná je zbytečné se o tom vůbec bavit, protože víme, jak u nás dopadly všechny debaty o poplatcích či nadstandardech. Nicméně soukromé peníze do zdravotnictví nedostaneme jinak, než že nad úroveň garantovanou ústavou umožníme veřejnosti se lépe a dráž pojistit a dostávat tím nákladnější péči – a více peněz do systému. Skoro to vypadá, že by na něčem takovém mohla být široká shoda. Přeci jenom by to vyhovovalo jak zdravotnictví jako takovému, tak pojišťovnám, lékárníkům, ale i samotným lidem.
Péče by se nijak neomezila, ale pouze se umožnilo do ní dát více peněz těmi, kdo jsou ochotni a schopni se dráž pojistit. To je ale jediný kámen úrazu, protože lidé sice deklarují, že by si rádi připlatili za komfortnější léčbu, nicméně nakonec se mnohým z nás nemusí líbit, že si budou připlácet ostatní, zatímco my na to mít nebudeme. Jistě, pořád budeme mít ústavně garantovanou péči a nic by se pro nás neměnilo, ale občas je nám zkrátka milejší společně si postát ve frontě na nedostupnou péči než efektivnější, ale méně rovnostářský systém.
Autor je ekonom z Metropolitní univerzity Praha
