Červnové evropské volby vyslaly signál, že většina voličů požaduje revizi zásadních agend Evropské unie posledních let, jako je migrace, dotační systém nebo Green Deal? Proč k tomu došlo?
Všechny hospodářské zásahy mají své výnosy a náklady, které často nejsou v časovém souladu. Když jsou zaváděny nové programy, na papíře vypadají dobře, ale lidé si často hned neuvědomí jejich náklady. Možná proto není na začátku výrazný odpor vůči některým novým agendám. Dalším faktorem je, že se nám v Evropě stále relativně daří a Evropa je stále bohatá. I když relativně chudne, zvlášť když se podíváme na data o velikost HDP, na nejlepších 20 firem v tom či onom oboru, na počty patentů či počty nejlepších univerzit. To lidé často nevnímají.
Zvykli jsme si rovněž na systém dotací, který zachraňuje vše. Skutečnou krizi, kterou by pocítil každý, jsme zažili naposledy v roce 2009 a následujících letech. Od té doby lidé, kterým je nyní kolem 35 let, nezažili žádnou krizi a mají pocit, že se vše dá řešit dotacemi z unijního nebo domácího rozpočtu. Skutečné náklady evropských politik nás tak v mnoha ohledech ještě nedoběhly.
Až teď, když přišly konkrétní dopady, jako zvýšené ceny energií, si lidé možná uvědomili, že je to dopad, respektive chtěný záměr Green Dealu. To vzbudilo pozornost a voliči vyslali signál, který by mohl mít dopad na evropskou politiku.
Myslíte si, že pokud by nastal podobný propad životní úrovně jako při velké finanční krizi v roce 2009, odpověď voličů v evropských volbách by byla jednoznačnější? Navzdory obtížím s covidem a energetickou krizi tentokrát nebyl v Evropě žádný zásadní sociální rozvrat.
Podíváme-li se na složení potenciální Evropské komise a rychlost, s jakou se skládá dohromady, nevypadá to, že by establishment vnímal nějakou výraznější zpětnou vazbu. V jakékoli kavárně by 90 procent lidí zvedlo ruku, kdybyste se jich zeptal, zda chtějí chránit životní prostředí a dosáhnout nulové uhlíkové neutrality. Ale když se jich zeptáte, kolik jsou ochotni za to zaplatit, je to jiná debata. Ptát se na preference nestačí, musíme se ptát i na rozpočtová omezení.
Efekty migrace byly zpočátku vnímány pozitivně, protože měla pomoci trhu práce a penzijnímu systému. Avšak de facto všechny trhy práce v Evropské unii jsou napjaté, a to se nezměnilo. Ekonomické výzkumy ukazují, že asimilace migrantů v posledních desetiletích slábne, stejně jako asimilace jejich dětí. Na rozdíl od migračních vln z 50. a 60. let, kdy lidé chtěli uspět na trhu práce a využít své dovednosti, dnes mnozí migranti přicházejí s cílem uspět v systému sociálních dávek. To je z mého pohledu neúspěch migrační politiky.
Co se týče Green Dealu, Evropský účetní dvůr odhaduje náklady této politiky až na jeden bilion eur ročně. Tyto náklady ponese hlavně soukromý sektor. Až se tyto náklady naplno projeví, může to vyvolat další voličský impuls, pokud současný establishment nereaguje.
Když jste zmínil migraci, zajímavý je český příklad. Do Česka přišly v souvislosti s válkou na Ukrajině statisíce Ukrajinců, většina z nich už má dnes práci. A příjmy, které z nich má stát, už převažují nad náklady. To je přece úspěšný příklad migrace, ne?
Bavíme se zatím o finančních příjmech a nákladech. To není celková ekonomická bilance. Tato vlna migrace zdá se být z tohoto pohledu zatím úspěšná, protože přicházeli lidé z kulturně blízkého segmentu, často vzdělaní a motivovaní uspět. Jestliže je to příklad ukrajinské migrace, jedná se o úplně jiný případ než když přijde někdo z kulturně a civilizačně vzdáleného prostředí. V tomto případě sem přicházejí hlavně ženy a děti. Pokud se děti rychle naučí jazyk, což jim jde lépe než dospělým, najdou si zde kamarády a získají vzdělání, budou mít větší motivaci zde zůstat. Možná se však po skončení konfliktu na Ukrajině vrátí zpět a využijí svůj lidský kapitál ve své zemi.
To je obecně velké téma migrace. Evropa si představuje, že si sem selektivně pozve IT odborníky, lékaře, vědce a další inteligenci, čímž pomůže svému systému práce a sociálnímu systému. Tím ale vysává mozky z daných zemí, kde pak tito odborníci chybí, když se situace zlepší. Proto je tento jev eticky sporný.
Na čem se ekonomové shodnou, de facto už od počátku, od Adama Smithe, je, že zahraniční obchod je win-win situace, tedy výhodný pro všechny zúčastněné strany. Data to potvrzují – když umožníte zemi exportovat, například do Evropy, zvyšujete tím její blahobyt, a to platí i pro rozvojové země. Nejlepší rozvojovou pomocí a vlastně i protiimigrační politikou je právě toto umožnění obchodu, nikoliv poskytování dotací a různých forem nového merkantilismu.
Bohužel nyní se nacházíme v opačném pohybu. Máme zde dva pohledy: německý, který hájí vlastní automobilky prodávající velké množství vozů v Číně, a francouzský, který o tento trh tolik nestojí a klidně by zvýšil cla i několikanásobně. Evropská unie nakonec zavedla na dovoz čínských elektromobilů individuální dodatečná cla až 37,6 procenta. Udělala dobře?
Evropské automobilky se zapojily do vývoje v Číně, spolupracují s čínskými partnery a vyvíjejí tam různé komponenty, například podvozky, ve spolupráci s místními automobilkami. V hospodářské politice vždy existují vlny liberalizace, kdy se deregulují domácí trhy a otevírají se světovým trhům. To se stalo v devadesátých letech a možná i v první dekádě tohoto století, ale dnes je tendence opačná – regulační zásahy státu, ať už doma, nebo navenek. Obě hlavní ekonomická centra, Spojené státy a Evropská unie, se potýkají s otázkou cel. V prezidentských volbách v USA se kandidáti liší jen v tom, jak velká cla zavést a na koho.
Evropa ale argumentuje tím, že Čína – kromě toho, že má celý výrobní řetězec a levnější pracovní sílu – má i neoprávněnou výhodu v prodeji aut, protože čínské automobilky jsou často státní nebo na ně má stát velký vliv. Existuje podezření, že stát dotuje automobilky, aby jim usnadnil vstup na evropský trh a posílil svůj vliv. Není to argument pro cla?
Neměli bychom na to reagovat recipročně zavedením stejných opatření, ale měli bychom tlačit na Čínu v rámci struktur Mezinárodního měnového fondu a obchodních dohod z devadesátých let, kterých je Čína také součástí. Měli bychom vytvořit tlak na jakoukoli zemi, která zneužívá domácí dotace pro své exportéry. Levná pracovní síla v Číně je jejich komparativní výhodou, stejně jako my máme levnější pracovní sílu než Německo.
Pokud nebudeme světovou automobilovou mocností, bude muset průmysl hledat jiné cesty a produkty. Ekonomika je dynamická a to, že firma vyrábí něco dnes, neznamená, že to bude vyrábět navěky. Strukturální změny by ale neměly být tlačeny, nebo dokonce způsobeny zásahy, ať už domácími, nebo zahraničními, jako jsou dotace.
Green Deal je příkladem toho, jak Evropa porušila tržní principy a centrálně vybrala jednu technologii. Podobně jako soudruzi v sedmdesátých letech, kteří věřili, že vyšší výdaje na vědu a výzkum a na tu či onu vybranou technologii přinesou pokrok. Nejznámější, v českých zemích narozený ekonom Josef Schumpeter, ve své teorii inovací říká, že nedílnou součástí inovace je, že musí obstát na trhu ne díky dotacím, ale díky své efektivitě. My jsme tento princip opustili a investovali jsme do elektromobility spoustu politického a finančního kapitálu, vytvořili jsme různé systémy pozitivních stimulů a dotací, nebo negativních, jako je omezování spalovacích motorů. A teď se divíme, že se této státem, nebo spíše unijně vytvořené inovační vlny, někdo chytil a využil ku prospěchu svému, třeba začal dovážet elektroauta. A teď se tomu začínáme bránit.
Co by tedy měla Evropa dělat kromě toho, že by musí tlačit na Čínu v rámci mezinárodních organizací a smluv, které Čína uzavřela? Co nám zbývá udělat na domácím poli, abychom nemuseli hrozit cly, ale byli minimálně ve stejné pozici jako Američané a mohli vůči Číně vystupovat sebevědomě, aniž bychom se obávali podřadného postavení?
Na začátku jsme říkali, že síla Evropy v globální ekonomice klesá a role Číny se logicky zvyšuje. Není to jen Čína, ale také Indie a Indonésie. S rostoucí ekonomickou vahou těchto zemí roste i jejich politická váha. Debata o poklesu váhy Evropy má tedy daleko širší geopolitické důsledky. Je třeba zastavit tento propad a zajistit, aby Evropa znovu začala růst. Podle mého názoru je zásadní deregulovat ekonomiku. Je potřeba nechat prostor trhu.
Podívejme se na vývoj produktivity práce a přidanou hodnotu ve Spojených státech a Evropě, kde je rozdíl enormní a prohlubuje se, nezmenšuje. Vzpomeňte na všechny Lisabonské strategie o „dohnání a předehnání“ – v kontextu posledních let to působí směšně.
Dalším problémem Evropanů je strach z neúspěchu. Tvořivá destrukce, tedy to, že firmy zkrachují, je součástí tržního procesu. V posledních letech jsme si v Evropě zvykli, že hlavním cílem je, aby nic nezkrachovalo. To je samozřejmě také jeden z motorů ekonomiky. To, že se trh pročistí a zůstanou jen ty nejsilnější firmy, je přirozený proces. Tento státní intervencionistický směr je společný jak pro Spojené státy, tak pro Evropu. Nicméně ve Spojených státech stále zůstává prostor pro kreativní destrukci, ve které přežijí ty skutečné, ne uměle vyvolané inovace, zatímco v Evropě je tomu naopak.
Podívejme se na nejvíce hodnocené firmy před třiceti lety. Tehdy mezi nimi byly i evropské firmy, zejména v chemickém průmyslu, který byl velmi sofistikovaný. Dnes je však rozdíl mezi Evropou, Spojenými státy a Čínou obrovský, zejména pokud jde o počet inovací.
V Evropě dnes zůstávají jen luxusní značky s vysokou hodnotou, ale jinak zde globálně konkurenceschopný byznys téměř neexistuje. Co s tím?
Je třeba změna. Zásadní změna – systému i myšlení. Podívejme se na příklad argentinského prezidenta Javiera Mileie. Je pro něj snazší provádět radikální změny, protože jeho země je již v takovém rozvratu, že si to může dovolit a společnost to akceptuje. Představa, že by někdo u nás přišel a seškrtal rozpočet tak, jak to udělal on, je prakticky nemožná, protože máme tak moc provázané mandatorní výdaje. To by vyžadovalo nejen škrty, ale také rozsáhlé reformy, což je běh na dlouhou trať.
Před dvaceti lety měly strany jako ODS nebo KDU-ČSL kolem sebe odborníky, kteří se podíleli na tvorbě programů. Dnes se však strany soustředí hlavně na PR, což vede k tomu, že promrhají politický kapitál, než se vůbec stihnou zorientovat. Navíc, pokud není ve vládě silný premiér a ministr financí s jasnou vizí, promrhá se první polovina funkčního období, a druhá už je jen příprava na volby. Tak funguje politicko-ekonomický cyklus bez ohledu na to, zda je strana pravicová nebo levicová.
Takže současná vláda Česku moc nepomáhá?
Nepomáhá. Velká očekávání často znamenají velká zklamání. A to v tomhle případě bohužel platí. Když se podívám na současnou vládu a její hospodářskou politiku, moc konzistentních věcí v tom, s čím vláda nastoupila a co dělá, nevidím. Myslím, že už není žádná daň, která by se nezvýšila a nebyla v pozornosti této vlády. Samozřejmě to vysvětlují jako koaliční kompromis, ale podle mě ODS až příliš ustoupila ze svých volebních slibů.
Česká národní banka na konci června snížila úrokovou sazbu o dalších půl procentního bodu. Nesnižuje sazbu moc rychle, když vezmu v potaz, že máme stále prakticky plnou zaměstnanost a mzdy rostou a budou podle očekávání růst celkem svižně?
Už před půl rokem nastalo období poklesu úrokových sazeb a zdá se, že bude pokračovat. Z mého pohledu je podstatné, že nyní jde spíše o trend než o jednotlivé nuance. Centrální banka samozřejmě nežije ve vakuu a je třeba sledovat, co se děje ve světě. Některé okolní centrální banky už začaly snižovat sazby, stejně jako Evropská centrální banka, kde se očekává další krok na konci léta nebo během léta. To také determinuje kroky centrální banky. Čísla o inflaci jsou v souladu s predikcemi banky a kurz je silnější, než se očekávalo. Takže z mého pohledu je jedno, jestli centrální banka na dalším zasedání sníží sazby o čtvrt procentního bodu nebo počká. Hlavní je, že úrokové sazby budou sníženy a na konci roku se dostanou ke čtyřem procentům.
Nehrozí opět vyšší inflace? Aktivita na trhu hypoték se oživuje, což naznačuje, že by spotřebitelské ceny mohly opět růst.
Když se podíváme na úvěrovou aktivitu, hypoteční úvěry rostou hlavně u krátkodobých fixací, protože subjekty v ekonomice očekávají další pokles sazeb. Fixovat si jednoleté hypotéky by jinak nedávalo smysl. Hypoteční sazby se odvíjejí od dlouhodobých úrokových sazeb jako delší úrokové swapy nebo státní dluhopisy, a ty se relativně stabilizovaly. To indikuje, že hypoteční sazby nebudou klesat hluboko, jak někteří možná očekávají. Jeden z proinflačních faktorů je úvěrová aktivita a spotřeba domácností, která je hlavním motorem hospodářského růstu. Proces dezinflace u zboží a služeb je rozdílný, služby mají výrazně pomalejší dezinflaci.
Stále máme vysoké vládní deficity. Těch faktorů, které by mohly inflaci zvednout, je tedy docela dost. Přidáme-li geopolitickou situaci, například ceny námořní přepravy, které byly nedávno výrazně vyšší kvůli problémům v Rudém moři, je jasné, že rizikových faktorů je více než těch, které by inflaci snižovaly.
Proto se ptám, zda by centrální banka neměla více brzdit snižování sazeb?
Myslím si, že centrální banka má ještě prostor, než se dostane na hranici, kdy by bylo snižování sazeb riskantní. Trh už očekává, že se sazby sníží na čtyři procenta, takže jestli to bude o čtvrt procentního bodu více nebo méně, je svým způsobem jedno. Hlavní je, že pokud centrální banka vyslala signál o snižování sazeb, měla by být konzistentní. Pokud by snížila sazby dvakrát a pak náhle přestala, nebo dokonce opět zvýšila, vyslala by nekonzistentní signál, což by ekonomice neprospělo.
