Na konci září Čína oznámila obří balík opatření, který má pomoci opětovně rozběhnout tamní ekonomiku. Ve stejném měsíci spatřila světlo světa zpráva Maria Draghiho o konkurenceschopnosti Evropské unie. Dvě odlišné události vypovídají o situaci v EU více, než se zdá.
Po zprávách o masivním čínském stimulačním balíku zbytek světa zpozorněl, ostatně jako vždy v podobné situaci. Intervence autoritářské vlády, která se nemusí moc ohlížet na nálady společnosti a pracuje podle dlouhodobých plánů, mají vždy potenciál ovlivnit rovnováhu ekonomických sil daleko za hranicemi. Ať už se jedná o aktuální ekonomickou injekci, nebo o dřívější sázku na obnovitelné zdroje, díky níž dnes Čína drtí zbytek světa, který se už jen brání přílivu levných čínských elektromobilů a baterek, je třeba být ve střehu.
Čína je teď možná zaměstnána hospodářskými problémy, ale to, jak se staví k ekonomickým výzvám v porovnání s Evropou, si přesto zasluhuje pozornost. Podobně jako v případě Číny se varovné kontrolky v Evropě rozblikaly také předloni, když v USA definitivně prošel masivní intervenční balík pod názvem Inflation Reduction Act (IRA). Mnohamiliardová injekce do infrastruktury a pobídek pro „zelený“ průmysl hrozí přetáhnout evropské firmy za oceán. Tam, kde EU nasazuje restrikce, Washington dává pobídky a slevy na daních. Především se však jedná o federální projekt sázející na jasně definované priority s ohledem na výzvy pro tamní ekonomiku.
Mezitím se v EU teprve přestáváme ostýchat říct, že regulace není sprosté slovo. Jednou z prvních vlaštovek se zdá být balíček reforem společného trhu s elektřinou. Reformy mají posílit předvídatelnost a tím investiční stabilitu s cílem podpořit investice s dlouhým horizontem návratnosti. Po dlouhých letech to může znamenat výraznou změnu trendu směrem zpět k regulaci cenotvorby a státní podpoře. Z hlediska ideového je to zásadní obrat, byť se jedná o změnu vynucenou dobou. Otázkou je, zda to bude stačit.
Kromě vnitřních reforem se EU bude totiž muset naučit vyrovnat právě s podporou zahraničních firem ze strany jejich domácích vlád. Kromě měření sil se zmíněnými globálními konkurenty pravděpodobně uvidíme řadu sporů s menšími hráči jako v případě aktuální stížnosti francouzské EDF na korejskou KHNP pro údajnou státní podporu vítěze dukovanského tendru. Odvážnější návrhy, jak se vypořádat se slábnoucí pozicí EU na globální scéně, existují, zůstávají však zatím v podobě politických manifestů. Oba v poslední době nejdiskutovanější, Lettova i Draghiho zpráva, přitom ve své podstatě doporučují totéž, čím EU znervózňují její globální konkurenti: jednotný postup s jasně definovanými investičními prioritami s důrazem na energetickou tranzici, inovace i obranu.
Při vší úctě k oběma pánům a jejich práci to nejsou úplně neznámé věci. Že roztříštěnost EU výrazně brzdí rozvoj v mnoha oblastech, není novinkou. Střety o budování a rozšiřování společného trhu provázejí evropskou integraci prakticky od jejího počátku a v zásadě víme, kde nás tlačí pomyslná bota. Také ale víme, že změny v rozložení pravomocí by nevyhnutelně znamenaly přesun některých nástrojů na nadnárodní úroveň. Člověk nemusí být znalec politických poměrů Evropy, aby mu došlo, že to je třaskavé téma, na němž se zabarikáduje nejeden národovec. Jistě nejde kopírovat domácí politiku Spojených států nebo snad autoritářské Číny. To ani není žádoucí. Tváří v tvář cílevědomým politikám našich konkurentů je ale čím dál zřejmější, že politicky nejednotná EU nemá v globálním soupeření šanci.
Autor je výzkumník na Mezinárodním politologickém ústavu MUNI.
