Minulý měsíc se stala jedna pozoruhodná a jedna překvapivá věc. Tou pozoruhodnou bylo oznámení vítěze tendru na výstavbu nových bloků v Dukovanech. Tou překvapivou to, že ani taková „bomba“ se nestala hlavním tématem diskusí. Tím se totiž stal takzvaný český Green Deal, tedy soubor koncepčních dokumentů uvádějících do praxe klimaticko- energetické dohody.
Vláda nicméně nakonec projednávání Státní energetické koncepce, Politiky ochrany klimatu a Národního klimaticko- -energetického plánu po vzedmutí negativních reakcí odložila. I pro občasného pozorovatele politické scény není překvapivé, že se nikomu nechce do vysvětlování klimaticko- energetických opatření. S politikami, které v krátkodobém horizontu přinášejí hlavně náklady a benefity případně až za hranicemi volebního období, je prostě potíž.
Co vlastně tak zjitřilo veřejnou diskusi? Ani v jednom případě nejde o nečekané nebo nelogické opatření, ani o katastrofální finanční zlom. Mezi strašáky českého Green Dealu patří třeba úvěrování projektů podle jejích „zelenosti“, zákaz používání starých kotlů nebo náročnější standardy ve stavebnictví. Nejvíc pozornosti ale vzbuzuje případné zdražení pohonných hmot. V ceně paliv se přitom dosud prakticky neprojevovaly negativní dopady jejich používání, jako je právě negativní vliv na klima, a to přitom doprava za poslední roky výrazně narostla. Takže se takové opatření dalo čekat.
Jde nicméně o potenciální zdražení řádově o koruny na litr paliva, tedy nic, co bychom si v minulosti nezažili už mnohokrát. Čistější kotle a díky nim dýchatelnější vzduch nejen ve vesnických údolích nám jistě také prospějí a chtít energeticky efektivnější stavby rovněž není nic revolučního.
Politici, kteří rádi sbírají body na odporu proti všemu možnému, především pak tomu bruselskému, ale vycítili, že pokud chtějí voliče mobilizovat (rozuměj „vyděsit“), je třeba vytáhnout právě značku Green Deal. Dosud se jednalo spíš o abstraktní nálepku, ale s navrženými opatřeními získává konkrétní obrysy. A to je samozřejmě silný bič, kterým se krásně práská.
Vláda, za níž se odšpuntoval stagnující rozvoj obnovitelných zdrojů a která šlápla do výstavby jádra, se zřejmě lekla kritiky a pod vlivem nízké popularity a blížících se voleb dupla na brzdu. Jenže závazky se plnit musí, jinak hrozí politická a finanční pohroma. Na klimatická opatření jsou, mimo jiné, navázány miliardy podpory z unijních fondů a česká ekonomika potřebuje jasný plán.
Volání po zastavení dekarbonizace jsou jen plané výkřiky. Zatímco se hádáme, zda uhlí a spalovací motory skončí v roce X, nebo Y, a věnujeme se bezobsažným debatám na téma „kdo ten Green Deal za Česko podepsal“, z obnovitelných zdrojů a technologií se stala obrovská průmyslová odvětví. Okolní země masivně investují do infrastruktury a Čína opanovala výrobu akumulátorů, fotovoltaiky a dalších výrobků, bez nichž se do budoucna neobejdeme. Ne, na startovní čáru se Green Deal nevrátí, i když parametrické změny možné jsou.
Přestože jak vládní strany, tak opozice vědí, co je třeba dělat, nechce to udělat nikdo. A to i když stávající Státní energetická koncepce z roku 2015 beznadějně zastarala a dekarbonizace je pro českou ekonomiku jednoznačně šancí odhodit svoje energeticky neefektivní, těžkopádné dědictví. Bude to bolet, bude to drahé, ale čím později to uděláme, tím bolestivější a dražší to bude.
Autor je expert na energetickou bezpečnost z Masarykovy univerzity
