Stotisícové odškodné má zaplatit Česká pošta svému olomouckému řidiči Petru Hradilovi, že mu několik let platila o tři tisíce nižší plat, než platí řidičům pražským. Spor je to letitý a šoférovi dal za pravdu i Nejvyšší či Ústavní soud. A jde také o  spor dokazující absurditu české pracovní legislativy.

Tuzemský zákoník práce skutečně ve svých obecných ustanoveních v hlavě XVIII. opravňuje zaměstnance požadovat stejnou mzdu za stejnou práci, pokud jde o zaměst‑ nance jednoho podniku, třeba i v rámci koncernu. A je z tohoto pohledu úplně jedno, že dotyční pracují na různých místech v různých podmínkách a na velmi různých trzích práce. Česko totiž není jeden trh, jak přesvědčivě ukazují regionální přehledy: průměrný plat v Praze činí 56 tisíc a průměr ve zmíněném Olomouckém kraji je něco nad čtyřiceti tisíci.

Odlišná je také cena živobytí. Jiné jsou nájmy, ceny služeb a velké části různého zboží. A rozvážet dopisy a balíčky v Olomouci, anebo na Praze 2? To je trochu jiná šichta.

Zákoník práce především ignoruje elementární smluvní volnost zaměstnavatele. Pošta není státní úřad, kde se platy řídí stát‑ ními tarify na celém území totožnými a odvozenými od kvalifikace a odsloužené doby. Pošta je normální podnikatel jako jakýkoli jiný. Usiluje tedy o minimalizaci nákladů tím, že se snaží nakoupit co nejlevněji. Benzin, kancelářský papír i pracovní sílu. Mzda totiž není nic jiného než cena pracovní síly na daném místě a v daném čase.

VIDEO: Flexi novela zákoníku práce není tak revoluční, jak se prezentuje. Práci na švarc nevyřeší, říká právník Valíček pro FLOW

Nikoho asi nenapadne, že by firma měla nakupovat benzin za stejnou sumu po celé republice a  měla by být trestána pokutami a  placením odškodného, pokud někde ušetří. Dotyčný řidič by nejspíš také nenastoupil k poště, kdyby mu všude jinde v okolí nabízeli více. Nikdo ho k tomu nenutil a ani nutit nemůže, čemuž se asi nikdo nediví. Kdyby požádal o  práci v  Praze, dostal by pražský plat. Nic nenormálního na tom nebylo, není a nikdy nebude.

Nyní jeho příkladu následují asi dvě stovky pošťáků v  různých pozicích, kteří také v různých lokalitách vydělávají odlišné peníze. A mohou přijít i zaměstnanci jiných podniků. Stačí, aby firmička, která má prodejnu šroubků a hřebíků v Praze a v Kardašově Řečici, odměňovala své prodavačky podle místních poměrů – a má průšvih. A jestli Lidl doplňovače do regálů v Tachově neplatí stejně jako v Praze, je taky v maléru.

Nesmyslné ustanovení je součástí zákoní‑ ku práce země, která se přitom už před pětatřiceti lety rozloučila s  praxí, že šofér bere v  celé zemi stejně  – jako všude stejně stojí rohlík, nanuk i  činže. A  pokud v  zákoníku zůstane i  po aktuálně projednávané novele zákoníku práce, bude si tuto takzvaně pra‑ vostředovou vládu pamatovat kdekdo.

Stotisícové odškodné má zaplatit Česká pošta svému olomouckému řidiči Petru Hradilovi, že mu několik let platila o tři tisíce nižší plat, než platí řidičům pražským. Spor je to letitý a šoférovi dal za pravdu i Nejvyšší či Ústavní soud. A jde také o  spor dokazující absurditu české pracovní legislativy.

Tuzemský zákoník práce skutečně ve svých obecných ustanoveních v hlavě XVIII. opravňuje zaměstnance požadovat stejnou mzdu za stejnou práci, pokud jde o zaměst‑ nance jednoho podniku, třeba i v rámci koncernu. A je z tohoto pohledu úplně jedno, že dotyční pracují na různých místech v různých podmínkách a na velmi různých trzích práce. Česko totiž není jeden trh, jak přesvědčivě ukazují regionální přehledy: průměrný plat v Praze činí 56 tisíc a průměr ve zmíněném Olomouckém kraji je něco nad čtyřiceti tisíci.

Odlišná je také cena živobytí. Jiné jsou nájmy, ceny služeb a velké části různého zboží. A rozvážet dopisy a balíčky v Olomouci, anebo na Praze 2? To je trochu jiná šichta.

Zákoník práce především ignoruje elementární smluvní volnost zaměstnavatele. Pošta není státní úřad, kde se platy řídí stát‑ ními tarify na celém území totožnými a odvozenými od kvalifikace a odsloužené doby. Pošta je normální podnikatel jako jakýkoli jiný. Usiluje tedy o minimalizaci nákladů tím, že se snaží nakoupit co nejlevněji. Benzin, kancelářský papír i pracovní sílu. Mzda totiž není nic jiného než cena pracovní síly na daném místě a v daném čase.

VIDEO: Flexi novela zákoníku práce není tak revoluční, jak se prezentuje. Práci na švarc nevyřeší, říká právník Valíček pro FLOW

Nikoho asi nenapadne, že by firma měla nakupovat benzin za stejnou sumu po celé republice a  měla by být trestána pokutami a  placením odškodného, pokud někde ušetří. Dotyčný řidič by nejspíš také nenastoupil k poště, kdyby mu všude jinde v okolí nabízeli více. Nikdo ho k tomu nenutil a ani nutit nemůže, čemuž se asi nikdo nediví. Kdyby požádal o  práci v  Praze, dostal by pražský plat. Nic nenormálního na tom nebylo, není a nikdy nebude.

Nyní jeho příkladu následují asi dvě stovky pošťáků v  různých pozicích, kteří také v různých lokalitách vydělávají odlišné peníze. A mohou přijít i zaměstnanci jiných podniků. Stačí, aby firmička, která má prodejnu šroubků a hřebíků v Praze a v Kardašově Řečici, odměňovala své prodavačky podle místních poměrů – a má průšvih. A jestli Lidl doplňovače do regálů v Tachově neplatí stejně jako v Praze, je taky v maléru.

Nesmyslné ustanovení je součástí zákoní‑ ku práce země, která se přitom už před pětatřiceti lety rozloučila s  praxí, že šofér bere v  celé zemi stejně  – jako všude stejně stojí rohlík, nanuk i  činže. A  pokud v  zákoníku zůstane i  po aktuálně projednávané novele zákoníku práce, bude si tuto takzvaně pra‑ vostředovou vládu pamatovat kdekdo.