Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Úspěšné ukrajinské údery s následnými obřími explozemi ruské munice z třetího zářijového týdne byly jednou z nejpřekvapivějších událostí posledních měsíců války. Ve své podstatě ovšem jde o opakování postupu, který se Kyjevu už jednou velmi osvědčil.

Bylo to v létě 2022, kdy ruská armáda – po únorovém selhání při pokusu o bleskovou invazi – vsadila na převahu v dělostřelectvu a začala postupovat „hrubou silou“.

Symbolem této fáze bojů se stala vytrvalá bitva o vesnici Popasna a následné obsazení oblasti západně od města Lysyčansk.

Rusové tehdy neměli tak dobře zavedený systém rekrutování smluvních vojáků jako dnes ani neprovedli ještě mobilizaci vybraných branců (k té došlo až na podzim 2022).

Byť měli početně navrch, nebylo to rozhodující. Důležitější roli v této fázi války hrála doslova drtivá převaha v dělostřelectvu všech typů: od minometů přes houfnice různých ráží až po raketomety.

Ruská děla a další zbraně vysílaly na ukrajinské pozice desítky tisíc střel denně. Často zmiňovaný údaj až o 60 tisících kusů vystřelené munice za den není ověřený a minimálně podle některých analytiků je přehnaný, převaha ale rozhodně byla několikanásobná.

Invazní armáda prakticky netrpěla nedostatkem munice. Někteří ukrajinští obránci Popasne vzpomínali, že některá minová pole Rusové zničili zcela jednoduše dělostřeleckou palbou. Vyslali do pole salvu, která miny přivedla k výbuchu.

Postup nebyl ani tak rychlý, protože především dobře postavené pozice připravované od roku 2014 dělostřelecké palbě odolávaly poměrně dobře. V té době nemělo Rusko k dispozici ani první generace klouzavých bomb, které dnes používá k ničení těch nejodolnějších obranných bodů.

Výsledky se nicméně dostavily. Neúnavné bombardování nakonec vedlo k průlomu u Popasne, který se podařilo rozšířit, obsadit také Lysyčansk a Severodoněck a postoupit ještě zhruba o 20 kilometrů západním směrem.

Tím nakonec ruská ofenziva skončila. Dál se invazní síly v roce 2022 nedostaly.

Roli v tom hrálo vícero faktorů. V první řadě nepochybně to, že ruská armáda byla naprosto personálně vyčerpaná. Moskva do války vstupovala s poměrně nízkým stavem mužstva a velkým množstvím techniky, kterou nedokázala dobře zužitkovat.

Nedostatek mužů byl extrémní, jak se jasně ukázalo během úspěšné ukrajinské ofenzivy v září 2022. Útok tehdy snadno prolomil slabě obsazenou první linii ruské obrany, a pak se mohl rychle rozvíjet dále.

Svou roli sehrála i technika. Ukrajina na začátku léta dostala k dispozici jednu z několika mála skutečně klíčových zbraní v této válce: raketomety HIMARS a M270. Jejich munice a další vlastnosti (na rozdíl od ve válce používaných ruských salvových raketometů se nemusí nabíjet a zaměřovat ručně) z nich udělaly ideální zbraň proti jednomu z nejslabších článků ruské vojenské mašinérie: zásobování.

V zásadě nešlo o nic nového. Obě strany si od invaze napadaly logistickou infrastrukturu vzájemně a opakovaně, s příchodem léta 2022 se ale ukrajinské útoky staly podstatně přesnějšími a efektivnějšími. A to především proto, že na frontové linie přišly střely západní výroby.

První tyto zbraně dorazily na východní frontu poslední týden v červnu, další o pár dnů později, a tak k 7. červenci měla Ukrajina k dispozici údajně celkem devět systémů HIMARS a M270 (což je v základu stejný systém na pásovém podvozku místo kolového).

Na novou zbraň nebyla ruská armáda připravena a ukrajinské velení se ji proto rozhodlo využít primárně proti dělostřelectvu, které je na bojišti jednoznačně rozhodující složkou.

Hlavně s pomocí těchto systémů (ale i třeba taktických raket Točka-U) pak došlo na systematické ničení ruských skladů munice v blízkosti fronty. Kyjev soustředil údery především na donbaské bojiště, k několika došlo ovšem i na jižní části bojiště, například u Chersonu.

Během pár týdnů tak došlo k úderům na několik velkých skladů munice. Ty nejvzdálenější se vždy nacházely zhruba 80 kilometrů od linie fronty, což je maximální dostřel munice GLMRS, kterou HIMARS a podobné systémy používají.

Ruské logistické uzly, vzdálené od fronty relativně bezpečných 50 a více kilometrů, byly náhle v ohrožení.

Systém totiž spočíval v tom, že munice (a další zásoby) se do této vzdálenosti dopraví po železnici. „Poslední míli“ (tedy oněch 50 km) pak musí střelivo a další zásoby prakticky vždy urazit po silnici. Velitelé přitom spoléhali na pomoc komerčních dopravců a jejich nákladních aut, takže doprava byla nejefektivnější po běžných silnicích – terénních dopravních vozů civilní firmy neměly mnoho.

Ruská armáda při těchto útocích – obvykle nočních – přišla během pár týdnů podle současných odhadů o statisíce kusů munice a možná i víc (tedy něco přes milion).

Situace byla pro Moskvu neúnosná, a tak se strategie změnila. Logistická centra se posunula do vzdálenosti nad 80 kilometrů od fronty a munice se začala rozdělovat do menších skladů.

Tato na první pohled drobná reorganizace ale měla na ruskou armádu značný dopad. Děla na Donbasu se po měsících palby, která na ukrajinské pozice dopadala prakticky neustále (byť ne vždy účinně, ale to je jiná otázka), nezvykle odmlčela.

Nešlo jen o to, že by chyběla munice zničená během útoků (byť i to mělo svůj vliv), nový systém byl jednoduše méně efektivní. Americký analytik, který provozuje twitterový účet DefMon3, už v létě 2022 vytvořil zajímavou mapu: Jak dlouho by trvala doprava munice, pokud by se místa, kde se munice vykládá z vlaků, přesunula do vzdálenosti, kam nedoletí rakety GMLRS systému HIMARS. Kontrolou mapy ruských železnic dospěl k závěru, že průměrná vzdálenost k frontové linii se oproti původnímu stavu přibližně zdvojnásobí.

Pokud by tedy ruské velení mělo k dispozici stejný počet vozidel a řidičů, na frontu by se dostávala zhruba polovina munice, co dosud. Dostupných vozů přitom může být méně, pokud už se nebude moci ruská armáda opřít o komerční dopravce z důvodů, které jsme uvedli výše. Ruské velení a jednotlivé jednotky budou nepochybně hledat způsob, jak systém zefektivnit, a jistě přijdou s řešeními, která nám „od stolu“ ujdou.

Nezdá se ovšem, že by se to někdy zcela podařilo. Fronta se během léta 2022 v podstatě stabilizovala. Ruské dělostřelectvo už nikdy nevyslalo na ukrajinské pozice tolik munice, jako v květnu či červnu toho roku.

Z ukrajinského hlediska byly útoky proti muničním skladům v létě 2022 zjevným úspěchem z vojenského i psychologického hlediska. Záběry vybuchujících ruských skladů dokázaly potěšit diváky stejně tak v roce 2022 jako dnes.

Rusové se nové situaci dokázali v mnoha ohledech přizpůsobit. Za prvé změnili svou logistiku, za druhé zavedli do výzbroje novou techniku, která dělostřelectvo doplňuje či nahrazuje.

Byť už tedy jejich děla a raketomety nestřílí tolik munice jako v roce 2022, neznamená to, že by palebná síla invazních sil klesla. Naopak. Například už zmíněné klouzavé bomby mají často větší efekt než palba z děl. A drony zase poskytují mnohem větší přesnost.

Rusové rovněž zlepšili obranu proti systémům s municí GLMRS. Naučili se je lépe sestřelovat a rušit GPS signál, aby snížili jejich přesnost. Toto opatření také v podstatě zcela otupilo očekávaný efekt střel GLSDB, které měly protáhnout dostřel systémů HIMARS a M270 na zhruba 150 km. Rušení signálu GPS zřejmě snížilo přesnost těchto zbraní natolik, že se v podstatě nepoužívají.

Kreml také má na rozdíl od roku 2022 k dispozici dostatek mužů. Občas stále provádí velké útoky s desítkami kusů techniky, většinu pokusů o průnik ovšem mají na svědomí pěchotní jednotky tvořené někdy jen doslova několika muži. A i ty mívají – s vhodnou podporou a při dostatečném počtu opakování (a tedy i ztrát) – úspěch. Nevedou sice k žádným dramatickým průlomům, pomalu ale mohou frontu posouvat vpřed.

Je tedy velmi těžké odhadovat, zda bude mít úspěch ukrajinských dronů tentokrát alespoň trochu srovnatelný vojenský efekt jako nasazení přesných střel v roce 2022. Je to určitě možné.

Kyjev měl zjevně velmi dobré informace, kde a kdy zaútočit, a nepochybně se pokusil dosáhnout maximálního účinku. Na druhou stranu se ruská armáda nezdá být vyčerpaná jako v létě 2022. A také už tolik nespoléhá na jednu jedinou zbraň, jako tehdy na dělostřelectvo.

Aby Ukrajina její schopnosti podryla, bude nejspíše muset v úderech pokračovat a také hledat nové a nové způsoby, jak protivníka zasáhnout i daleko na jeho území. Navzdory tvrzení některých hlasů je zjevné, že údery hluboko v týlu mohou mít i na dění na frontě zásadní vliv.

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Úspěšné ukrajinské údery s následnými obřími explozemi ruské munice z třetího zářijového týdne byly jednou z nejpřekvapivějších událostí posledních měsíců války. Ve své podstatě ovšem jde o opakování postupu, který se Kyjevu už jednou velmi osvědčil.

Bylo to v létě 2022, kdy ruská armáda – po únorovém selhání při pokusu o bleskovou invazi – vsadila na převahu v dělostřelectvu a začala postupovat „hrubou silou“.

Symbolem této fáze bojů se stala vytrvalá bitva o vesnici Popasna a následné obsazení oblasti západně od města Lysyčansk.

Rusové tehdy neměli tak dobře zavedený systém rekrutování smluvních vojáků jako dnes ani neprovedli ještě mobilizaci vybraných branců (k té došlo až na podzim 2022).

Byť měli početně navrch, nebylo to rozhodující. Důležitější roli v této fázi války hrála doslova drtivá převaha v dělostřelectvu všech typů: od minometů přes houfnice různých ráží až po raketomety.

Ruská děla a další zbraně vysílaly na ukrajinské pozice desítky tisíc střel denně. Často zmiňovaný údaj až o 60 tisících kusů vystřelené munice za den není ověřený a minimálně podle některých analytiků je přehnaný, převaha ale rozhodně byla několikanásobná.

Invazní armáda prakticky netrpěla nedostatkem munice. Někteří ukrajinští obránci Popasne vzpomínali, že některá minová pole Rusové zničili zcela jednoduše dělostřeleckou palbou. Vyslali do pole salvu, která miny přivedla k výbuchu.

Postup nebyl ani tak rychlý, protože především dobře postavené pozice připravované od roku 2014 dělostřelecké palbě odolávaly poměrně dobře. V té době nemělo Rusko k dispozici ani první generace klouzavých bomb, které dnes používá k ničení těch nejodolnějších obranných bodů.

Výsledky se nicméně dostavily. Neúnavné bombardování nakonec vedlo k průlomu u Popasne, který se podařilo rozšířit, obsadit také Lysyčansk a Severodoněck a postoupit ještě zhruba o 20 kilometrů západním směrem.

Tím nakonec ruská ofenziva skončila. Dál se invazní síly v roce 2022 nedostaly.

Roli v tom hrálo vícero faktorů. V první řadě nepochybně to, že ruská armáda byla naprosto personálně vyčerpaná. Moskva do války vstupovala s poměrně nízkým stavem mužstva a velkým množstvím techniky, kterou nedokázala dobře zužitkovat.

Nedostatek mužů byl extrémní, jak se jasně ukázalo během úspěšné ukrajinské ofenzivy v září 2022. Útok tehdy snadno prolomil slabě obsazenou první linii ruské obrany, a pak se mohl rychle rozvíjet dále.

Svou roli sehrála i technika. Ukrajina na začátku léta dostala k dispozici jednu z několika mála skutečně klíčových zbraní v této válce: raketomety HIMARS a M270. Jejich munice a další vlastnosti (na rozdíl od ve válce používaných ruských salvových raketometů se nemusí nabíjet a zaměřovat ručně) z nich udělaly ideální zbraň proti jednomu z nejslabších článků ruské vojenské mašinérie: zásobování.

V zásadě nešlo o nic nového. Obě strany si od invaze napadaly logistickou infrastrukturu vzájemně a opakovaně, s příchodem léta 2022 se ale ukrajinské útoky staly podstatně přesnějšími a efektivnějšími. A to především proto, že na frontové linie přišly střely západní výroby.

První tyto zbraně dorazily na východní frontu poslední týden v červnu, další o pár dnů později, a tak k 7. červenci měla Ukrajina k dispozici údajně celkem devět systémů HIMARS a M270 (což je v základu stejný systém na pásovém podvozku místo kolového).

Na novou zbraň nebyla ruská armáda připravena a ukrajinské velení se ji proto rozhodlo využít primárně proti dělostřelectvu, které je na bojišti jednoznačně rozhodující složkou.

Hlavně s pomocí těchto systémů (ale i třeba taktických raket Točka-U) pak došlo na systematické ničení ruských skladů munice v blízkosti fronty. Kyjev soustředil údery především na donbaské bojiště, k několika došlo ovšem i na jižní části bojiště, například u Chersonu.

Během pár týdnů tak došlo k úderům na několik velkých skladů munice. Ty nejvzdálenější se vždy nacházely zhruba 80 kilometrů od linie fronty, což je maximální dostřel munice GLMRS, kterou HIMARS a podobné systémy používají.

Ruské logistické uzly, vzdálené od fronty relativně bezpečných 50 a více kilometrů, byly náhle v ohrožení.

Systém totiž spočíval v tom, že munice (a další zásoby) se do této vzdálenosti dopraví po železnici. „Poslední míli“ (tedy oněch 50 km) pak musí střelivo a další zásoby prakticky vždy urazit po silnici. Velitelé přitom spoléhali na pomoc komerčních dopravců a jejich nákladních aut, takže doprava byla nejefektivnější po běžných silnicích – terénních dopravních vozů civilní firmy neměly mnoho.

Ruská armáda při těchto útocích – obvykle nočních – přišla během pár týdnů podle současných odhadů o statisíce kusů munice a možná i víc (tedy něco přes milion).

Situace byla pro Moskvu neúnosná, a tak se strategie změnila. Logistická centra se posunula do vzdálenosti nad 80 kilometrů od fronty a munice se začala rozdělovat do menších skladů.

Tato na první pohled drobná reorganizace ale měla na ruskou armádu značný dopad. Děla na Donbasu se po měsících palby, která na ukrajinské pozice dopadala prakticky neustále (byť ne vždy účinně, ale to je jiná otázka), nezvykle odmlčela.

Nešlo jen o to, že by chyběla munice zničená během útoků (byť i to mělo svůj vliv), nový systém byl jednoduše méně efektivní. Americký analytik, který provozuje twitterový účet DefMon3, už v létě 2022 vytvořil zajímavou mapu: Jak dlouho by trvala doprava munice, pokud by se místa, kde se munice vykládá z vlaků, přesunula do vzdálenosti, kam nedoletí rakety GMLRS systému HIMARS. Kontrolou mapy ruských železnic dospěl k závěru, že průměrná vzdálenost k frontové linii se oproti původnímu stavu přibližně zdvojnásobí.

Pokud by tedy ruské velení mělo k dispozici stejný počet vozidel a řidičů, na frontu by se dostávala zhruba polovina munice, co dosud. Dostupných vozů přitom může být méně, pokud už se nebude moci ruská armáda opřít o komerční dopravce z důvodů, které jsme uvedli výše. Ruské velení a jednotlivé jednotky budou nepochybně hledat způsob, jak systém zefektivnit, a jistě přijdou s řešeními, která nám „od stolu“ ujdou.

Nezdá se ovšem, že by se to někdy zcela podařilo. Fronta se během léta 2022 v podstatě stabilizovala. Ruské dělostřelectvo už nikdy nevyslalo na ukrajinské pozice tolik munice, jako v květnu či červnu toho roku.

Z ukrajinského hlediska byly útoky proti muničním skladům v létě 2022 zjevným úspěchem z vojenského i psychologického hlediska. Záběry vybuchujících ruských skladů dokázaly potěšit diváky stejně tak v roce 2022 jako dnes.

Rusové se nové situaci dokázali v mnoha ohledech přizpůsobit. Za prvé změnili svou logistiku, za druhé zavedli do výzbroje novou techniku, která dělostřelectvo doplňuje či nahrazuje.

Byť už tedy jejich děla a raketomety nestřílí tolik munice jako v roce 2022, neznamená to, že by palebná síla invazních sil klesla. Naopak. Například už zmíněné klouzavé bomby mají často větší efekt než palba z děl. A drony zase poskytují mnohem větší přesnost.

Rusové rovněž zlepšili obranu proti systémům s municí GLMRS. Naučili se je lépe sestřelovat a rušit GPS signál, aby snížili jejich přesnost. Toto opatření také v podstatě zcela otupilo očekávaný efekt střel GLSDB, které měly protáhnout dostřel systémů HIMARS a M270 na zhruba 150 km. Rušení signálu GPS zřejmě snížilo přesnost těchto zbraní natolik, že se v podstatě nepoužívají.

Kreml také má na rozdíl od roku 2022 k dispozici dostatek mužů. Občas stále provádí velké útoky s desítkami kusů techniky, většinu pokusů o průnik ovšem mají na svědomí pěchotní jednotky tvořené někdy jen doslova několika muži. A i ty mívají – s vhodnou podporou a při dostatečném počtu opakování (a tedy i ztrát) – úspěch. Nevedou sice k žádným dramatickým průlomům, pomalu ale mohou frontu posouvat vpřed.

Je tedy velmi těžké odhadovat, zda bude mít úspěch ukrajinských dronů tentokrát alespoň trochu srovnatelný vojenský efekt jako nasazení přesných střel v roce 2022. Je to určitě možné.

Kyjev měl zjevně velmi dobré informace, kde a kdy zaútočit, a nepochybně se pokusil dosáhnout maximálního účinku. Na druhou stranu se ruská armáda nezdá být vyčerpaná jako v létě 2022. A také už tolik nespoléhá na jednu jedinou zbraň, jako tehdy na dělostřelectvo.

Aby Ukrajina její schopnosti podryla, bude nejspíše muset v úderech pokračovat a také hledat nové a nové způsoby, jak protivníka zasáhnout i daleko na jeho území. Navzdory tvrzení některých hlasů je zjevné, že údery hluboko v týlu mohou mít i na dění na frontě zásadní vliv.