Devatenáctiletý Muhammad Anza z Rafahu pohřešuje od začátku května svého strýce Ibrahima Al-Shaera.

„Nemáme o něm žádné zprávy… Chceme vědět, kde je, jestli je mrtvý, abychom ho mohli pohřbít… Nebo jestli byl zadržen (izraelskou armádou),“ řekl po telefonu německé zpravodajské stanici Deutsche Welle (DW).

Ibrahimovi a jeho rodině přišlo před začátkem plánované izraelské ofenzivy do východního Rafahu oznámení, že musí opustit místo, kde bydleli.

Země se po něm slehla o pár dnů později, když se rozhodl vrátit, aby zkontroloval dům a vzal pár dalších věcí, které si s sebou nestihli vzít.

„Kontaktovali jsme policii, Červený kříž a místní výbory, ale nevíme, kde je. Nikdo nic neví,“ popsal Muhammad pátrání. Rodina nemá ani informaci, že by se stal obětí ostřelování, a tak pátrá po vlastní ose přes sociální sítě.

V Pásmu Gazy nejde o ojedinělý příběh. Neznámý je osud tisíců lidí. Deutsche Welle s odkazem na Mezinárodní výbor Červeného kříže napsala, že od začátku loňské ofenzivy Izraele jich je 6500.

Mnozí podle německých novinářů zmizeli pod troskami po leteckých úderech. Ty jsou součástí operace, již židovský stát v Pásmu Gazy spustil v reakci na říjnový útok, při němž teroristé z Hamásu zavraždili na jihu Izraele na 1200 lidí a na 250 dalších odvlekli do zajetí.

Vyprostit těla, případně podnikat záchranářské akce, je ve válečném dění a bez potřebných prostředků a infrastruktury téměř nemožné. Květnová zpráva OSN s odvoláním na palestinské –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Hamásem kontrolované –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ zdravotnické úřady uvedla, že podle odhadů mohou být pod troskami ostatky až 10 tisíc lidí.

Úřad OSN pro koordinaci humanitárních záležitostí (UNOCHA) upozornil, že vyprošťování těl pomocí primitivních nástrojů, které mají místní k dispozici, může trvat až tři roky.

Investigativa agentury AP uvádí, že mimo jiné pod troskami zřícených budov mizí celé rodinné klany.

Novináři na základě dokumentů zdravotnických úřadů, analýzy příspěvků na sociálních sítích i výpovědí svědků a přeživších identifikovali 60 rodin, kde zemřelo přes 25 členů. Zaměřili se přitom jen na období od 7. října do 24. prosince.

Analýza deseti nejsmrtelnějších ostřelování ze strany Izraele, při nichž dohromady zemřelo přes 500 lidí, ukázala, že zasaženy byly především obytné budovy, domy a přístřešky, kde se společně ukrývali rodiče, děti nebo prarodiče. V žádném z případů se zde neskrýval evidentní vojenský cíl nebo přišlo přímé varování pro osoby uvnitř.

Jednou z nejhůře postižených byla podle AP rodina Mughrabi. Jejích členů zemřelo při prosincovém ostřelování přes 70. Rodina Abú Najas zase při říjnových úderech přišla o více než 50 členů, včetně nejméně dvou těhotných žen.

Jeden z posledních přeživších ve své rodině je Jusúf Salem, který v prosinci v rozmezí několika dnů přišel o 173 příbuzných. Na jaře se počet zvýšil na 270.

Právě i vyvražďování rodin napříč generacemi je klíčovou součástí žaloby na Izrael u Mezinárodního soudního dvoru, podotkla agentura AP.

Část pohřešovaných končí v zajetí. Izraelská lidskoprávní organizace HaMoked začátkem června uvedla, že Izraelská vězeňská služba (IPS) zadržuje přes 9100 Palestinců, přičemž od loňského října se jejich počet zdvojnásobil.

Toho se obává i Muhammed Al-Madhún, který hledá 47letého bratra Chalíla, bývalého zaměstnance palestinské samosprávy, který byl začátkem války spolu s ovdovělou sestrou vysídlený ze severní Gazy do Chán Júnisu na jihu.

„Bratrova žena a tři děti zůstaly v severní Gaze. Velmi se mu po nich stýskalo a několikrát se pokoušel vrátit na sever, i když věděl, že je to nebezpečné… Osmnáctého května jsem ho v jeho stanu vedle mého nenašel,“ svěřil se Al-Madhún.

Bratrův telefon je nedostupný a bezvýsledné bylo hledání v nemocnicích nebo prostřednictvím Červeného kříže. Rodina tak pátrá především přes sociální sítě. Jedinou zprávou, kterou mají, je, že měl být spatřen v Dajr al-Balah v centrální Gaze.

Muhammad Al-Madhún má podezření, že se Chalíl pokusil přejít zpět do severní Gazy a byl buď zatčen na kontrolním stanovišti, nebo za neznámých okolností zabit. Naděje, že ho nakonec nalezne, se však nevzdává.

Právě na kontrolních stanovištích armáda podle DW často zadrží Palestince, kteří se snaží vrátit do severní části Gazy, nebo naopak prchají na jih.

V mnoha případech se tak má dít bez soudu nebo možnosti se obhájit, jak napsal americký list The New York Times, který se začátkem června zaměřil na detenční zařízení Sde Teiman v Negevské poušti, kam notná část zadržených z Pásma Gazy míří.

Na základě svědectví deník popsal, že zde lidé často pobývají, aniž by někdo z jejich blízkých věděl, kde jsou. Informoval o případech bití, zneužívání nebo zadržování civilistů, kteří byli následně bez obvinění, kompenzace nebo omluvy propuštěni.

Podmínkám zadržovaných se v květnu věnovala americká stanice CNN. Ta připomněla, že armáda může ze zákona zadržovat lidi bez obvinění až 45 dnů. Kolik jich je, není známo. Pokud existuje podezření z napojení na Hamás, posílá armáda dotyčné do věznic. Pokud se nic takového neprokáže, jsou propuštěni zpět do Gazy.

Novináři hovořili s několika bývalými zaměstnanci Sde Teiman i propuštěnými Palestinci. Ti vypověděli, že nemohou říct, ve kterém ze zařízení pobývali, jelikož měli celou dobu zavázané oči.

„Zbavili je všeho, co připomínalo lidské bytosti,“ popsal pak jeden z whistleblowerů. Další vylíčil, že vězni byli biti, ale ne za účelem získání informací. „Udělali to z pomsty,“ řekl. „Byl to trest za to, co (Palestinci) udělali 7. října, a trest za chování v táboře.“

Popsali, jak lékaři vězňům amputovali končetiny kvůli zraněním způsobeným neustálým poutáním. Zákroky tam podle nich někdy provádějí medici, čímž si měl tábor vysloužit pověst „ráje pro stážisty“.

Izraelská armáda v reakci na zjištění CNN uvedla, že „dbá na řádné chování vůči zadrženým osobám ve vazbě“. „Jakékoliv obvinění z nesprávného chování vojáků IDF je prověřováno a odpovídajícím způsobem řešeno,“ stálo v prohlášení.

Na armádu se s dotazem ohledně zadržování Gazanů obrátili i novináři z DW. Do zveřejnění článku ale neobdrželi odpověď.

Devatenáctiletý Muhammad Anza z Rafahu pohřešuje od začátku května svého strýce Ibrahima Al-Shaera.

„Nemáme o něm žádné zprávy… Chceme vědět, kde je, jestli je mrtvý, abychom ho mohli pohřbít… Nebo jestli byl zadržen (izraelskou armádou),“ řekl po telefonu německé zpravodajské stanici Deutsche Welle (DW).

Ibrahimovi a jeho rodině přišlo před začátkem plánované izraelské ofenzivy do východního Rafahu oznámení, že musí opustit místo, kde bydleli.

Země se po něm slehla o pár dnů později, když se rozhodl vrátit, aby zkontroloval dům a vzal pár dalších věcí, které si s sebou nestihli vzít.

„Kontaktovali jsme policii, Červený kříž a místní výbory, ale nevíme, kde je. Nikdo nic neví,“ popsal Muhammad pátrání. Rodina nemá ani informaci, že by se stal obětí ostřelování, a tak pátrá po vlastní ose přes sociální sítě.

V Pásmu Gazy nejde o ojedinělý příběh. Neznámý je osud tisíců lidí. Deutsche Welle s odkazem na Mezinárodní výbor Červeného kříže napsala, že od začátku loňské ofenzivy Izraele jich je 6500.

Mnozí podle německých novinářů zmizeli pod troskami po leteckých úderech. Ty jsou součástí operace, již židovský stát v Pásmu Gazy spustil v reakci na říjnový útok, při němž teroristé z Hamásu zavraždili na jihu Izraele na 1200 lidí a na 250 dalších odvlekli do zajetí.

Vyprostit těla, případně podnikat záchranářské akce, je ve válečném dění a bez potřebných prostředků a infrastruktury téměř nemožné. Květnová zpráva OSN s odvoláním na palestinské –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Hamásem kontrolované –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ zdravotnické úřady uvedla, že podle odhadů mohou být pod troskami ostatky až 10 tisíc lidí.

Úřad OSN pro koordinaci humanitárních záležitostí (UNOCHA) upozornil, že vyprošťování těl pomocí primitivních nástrojů, které mají místní k dispozici, může trvat až tři roky.

Investigativa agentury AP uvádí, že mimo jiné pod troskami zřícených budov mizí celé rodinné klany.

Novináři na základě dokumentů zdravotnických úřadů, analýzy příspěvků na sociálních sítích i výpovědí svědků a přeživších identifikovali 60 rodin, kde zemřelo přes 25 členů. Zaměřili se přitom jen na období od 7. října do 24. prosince.

Analýza deseti nejsmrtelnějších ostřelování ze strany Izraele, při nichž dohromady zemřelo přes 500 lidí, ukázala, že zasaženy byly především obytné budovy, domy a přístřešky, kde se společně ukrývali rodiče, děti nebo prarodiče. V žádném z případů se zde neskrýval evidentní vojenský cíl nebo přišlo přímé varování pro osoby uvnitř.

Jednou z nejhůře postižených byla podle AP rodina Mughrabi. Jejích členů zemřelo při prosincovém ostřelování přes 70. Rodina Abú Najas zase při říjnových úderech přišla o více než 50 členů, včetně nejméně dvou těhotných žen.

Jeden z posledních přeživších ve své rodině je Jusúf Salem, který v prosinci v rozmezí několika dnů přišel o 173 příbuzných. Na jaře se počet zvýšil na 270.

Právě i vyvražďování rodin napříč generacemi je klíčovou součástí žaloby na Izrael u Mezinárodního soudního dvoru, podotkla agentura AP.

Část pohřešovaných končí v zajetí. Izraelská lidskoprávní organizace HaMoked začátkem června uvedla, že Izraelská vězeňská služba (IPS) zadržuje přes 9100 Palestinců, přičemž od loňského října se jejich počet zdvojnásobil.

Toho se obává i Muhammed Al-Madhún, který hledá 47letého bratra Chalíla, bývalého zaměstnance palestinské samosprávy, který byl začátkem války spolu s ovdovělou sestrou vysídlený ze severní Gazy do Chán Júnisu na jihu.

„Bratrova žena a tři děti zůstaly v severní Gaze. Velmi se mu po nich stýskalo a několikrát se pokoušel vrátit na sever, i když věděl, že je to nebezpečné… Osmnáctého května jsem ho v jeho stanu vedle mého nenašel,“ svěřil se Al-Madhún.

Bratrův telefon je nedostupný a bezvýsledné bylo hledání v nemocnicích nebo prostřednictvím Červeného kříže. Rodina tak pátrá především přes sociální sítě. Jedinou zprávou, kterou mají, je, že měl být spatřen v Dajr al-Balah v centrální Gaze.

Muhammad Al-Madhún má podezření, že se Chalíl pokusil přejít zpět do severní Gazy a byl buď zatčen na kontrolním stanovišti, nebo za neznámých okolností zabit. Naděje, že ho nakonec nalezne, se však nevzdává.

Právě na kontrolních stanovištích armáda podle DW často zadrží Palestince, kteří se snaží vrátit do severní části Gazy, nebo naopak prchají na jih.

V mnoha případech se tak má dít bez soudu nebo možnosti se obhájit, jak napsal americký list The New York Times, který se začátkem června zaměřil na detenční zařízení Sde Teiman v Negevské poušti, kam notná část zadržených z Pásma Gazy míří.

Na základě svědectví deník popsal, že zde lidé často pobývají, aniž by někdo z jejich blízkých věděl, kde jsou. Informoval o případech bití, zneužívání nebo zadržování civilistů, kteří byli následně bez obvinění, kompenzace nebo omluvy propuštěni.

Podmínkám zadržovaných se v květnu věnovala americká stanice CNN. Ta připomněla, že armáda může ze zákona zadržovat lidi bez obvinění až 45 dnů. Kolik jich je, není známo. Pokud existuje podezření z napojení na Hamás, posílá armáda dotyčné do věznic. Pokud se nic takového neprokáže, jsou propuštěni zpět do Gazy.

Novináři hovořili s několika bývalými zaměstnanci Sde Teiman i propuštěnými Palestinci. Ti vypověděli, že nemohou říct, ve kterém ze zařízení pobývali, jelikož měli celou dobu zavázané oči.

„Zbavili je všeho, co připomínalo lidské bytosti,“ popsal pak jeden z whistleblowerů. Další vylíčil, že vězni byli biti, ale ne za účelem získání informací. „Udělali to z pomsty,“ řekl. „Byl to trest za to, co (Palestinci) udělali 7. října, a trest za chování v táboře.“

Popsali, jak lékaři vězňům amputovali končetiny kvůli zraněním způsobeným neustálým poutáním. Zákroky tam podle nich někdy provádějí medici, čímž si měl tábor vysloužit pověst „ráje pro stážisty“.

Izraelská armáda v reakci na zjištění CNN uvedla, že „dbá na řádné chování vůči zadrženým osobám ve vazbě“. „Jakékoliv obvinění z nesprávného chování vojáků IDF je prověřováno a odpovídajícím způsobem řešeno,“ stálo v prohlášení.

Na armádu se s dotazem ohledně zadržování Gazanů obrátili i novináři z DW. Do zveřejnění článku ale neobdrželi odpověď.