/od zvláštního zpravodaje Seznam Zpráv v Paříži/

Jako první na olympiádě vždy zaujmou diváky po celém světě úbory nastupujících reprezentantů. Českou kolekci vytvořil návrhář Jan Černý, a jestli je možné o ní říct něco jednoznačného, tak že zaujala. I když reakce byly rozporuplné.

Jan Černý nechyběl v pátek ani při otevření českého domu v Paříži a na pódiu popisoval, jaké byly jeho poslední dny.

Teď už ale spolu stojíme u pohyblivé sochy Věry Čáslavské od jeho jmenovce Davida. A můžeme hovořit i o prvních reakcích na jeho výtvor.

Zmiňoval jste jako jednu z inspirací vítr nad Seinou, který se nese Paříží. Co dalšího vás při tvorbě ovlivnilo?

Pro mě byl zásadní pohled, že plášť může v jednu chvíli těm dvěma stům lidem vlát. Bude velký, výrazný a půjde o krásný efekt. Nádherná věc, kterou žádná země mít nebude. Nikdo na zahajovací ceremoniál nikdy pláště neměl. V tom budeme jedineční.

Bylo vaším cílem se tedy skutečně vymykat?

Za mě ano, ale současně mi rozhodně nejde o žádnou kontroverzi. Chtěl jsem jen dobře odvést svou designérskou práci. Šlo mi o to, aby olympijská kolekce byla současná. Abychom ve světové konkurenci působili super a vypadali aktuálně. A podle toho, jakou máme zpětnou vazbu od světových módních magazínů, tak se to povedlo.

Jaké další motivy na olympijských úborech najdeme?

Na myšlenku pláště navázaly další inspirace. Mou velkou a dlouholetou inspirací je Vladimír Boudník. Ty fleky, tedy Rorschachovy vzory, používám ve svých kolekcích. Je to taková má signature věc, ale v této barvě a rozložení jsem je nikdy nepoužil.

Dále na oblečení najdete razítka, která odkazují nostalgicky na naši historii. Dovolil jsem si taky rýpnout do trikolory a trochu ji reinterpretovat. Myslím si, že taková má být moje práce jako desginéra.

Na druhou stranu si Češi moc rádi nenechají do tradic sahat.

Ale když nad tím přemýšlím, tak tradice přeci také musely někdy vzniknout. Vezměte si třeba sukně. V jednu chvíli se z ní prostě stal tradiční kroj. Nevracejme se neustále do minulosti, pojďme vytvářet nové tradice, ke kterým se lidé budou zase za 100 let vracet.

Především na sociálních sítích se ale strhla poměrně silná negativní reakce…

No už se to trochu obrací, jak se začínají objevovat pochvalné zahraniční články. To je mimochodem taky naše specialita. Nevěříme si a bojíme se, že to bude průšvih. Když ale zahraničí reaguje extrémně pozitivně, začneme obracet.

Nedotkla se vás teda kritika?

Já jsem si to vůbec nebral. Moje zadání a motivace byla udělat něco světového sem do Paříže. Jestli nástupní kolekci přijmou v prvním momentu lidé v Česku, pro mě bylo vedlejší. Navíc důležité není, jak vypadá plášť na první fotce. Ale až na Seině. Kdybych se řídil tím, co by se mohlo líbit většině lidí, tak bych nevymyslel nic hodnotného. A stejně bych určitě někoho naštval.

/od zvláštního zpravodaje Seznam Zpráv v Paříži/

Jako první na olympiádě vždy zaujmou diváky po celém světě úbory nastupujících reprezentantů. Českou kolekci vytvořil návrhář Jan Černý, a jestli je možné o ní říct něco jednoznačného, tak že zaujala. I když reakce byly rozporuplné.

Jan Černý nechyběl v pátek ani při otevření českého domu v Paříži a na pódiu popisoval, jaké byly jeho poslední dny.

Teď už ale spolu stojíme u pohyblivé sochy Věry Čáslavské od jeho jmenovce Davida. A můžeme hovořit i o prvních reakcích na jeho výtvor.

Zmiňoval jste jako jednu z inspirací vítr nad Seinou, který se nese Paříží. Co dalšího vás při tvorbě ovlivnilo?

Pro mě byl zásadní pohled, že plášť může v jednu chvíli těm dvěma stům lidem vlát. Bude velký, výrazný a půjde o krásný efekt. Nádherná věc, kterou žádná země mít nebude. Nikdo na zahajovací ceremoniál nikdy pláště neměl. V tom budeme jedineční.

Bylo vaším cílem se tedy skutečně vymykat?

Za mě ano, ale současně mi rozhodně nejde o žádnou kontroverzi. Chtěl jsem jen dobře odvést svou designérskou práci. Šlo mi o to, aby olympijská kolekce byla současná. Abychom ve světové konkurenci působili super a vypadali aktuálně. A podle toho, jakou máme zpětnou vazbu od světových módních magazínů, tak se to povedlo.

Jaké další motivy na olympijských úborech najdeme?

Na myšlenku pláště navázaly další inspirace. Mou velkou a dlouholetou inspirací je Vladimír Boudník. Ty fleky, tedy Rorschachovy vzory, používám ve svých kolekcích. Je to taková má signature věc, ale v této barvě a rozložení jsem je nikdy nepoužil.

Dále na oblečení najdete razítka, která odkazují nostalgicky na naši historii. Dovolil jsem si taky rýpnout do trikolory a trochu ji reinterpretovat. Myslím si, že taková má být moje práce jako desginéra.

Na druhou stranu si Češi moc rádi nenechají do tradic sahat.

Ale když nad tím přemýšlím, tak tradice přeci také musely někdy vzniknout. Vezměte si třeba sukně. V jednu chvíli se z ní prostě stal tradiční kroj. Nevracejme se neustále do minulosti, pojďme vytvářet nové tradice, ke kterým se lidé budou zase za 100 let vracet.

Především na sociálních sítích se ale strhla poměrně silná negativní reakce…

No už se to trochu obrací, jak se začínají objevovat pochvalné zahraniční články. To je mimochodem taky naše specialita. Nevěříme si a bojíme se, že to bude průšvih. Když ale zahraničí reaguje extrémně pozitivně, začneme obracet.

Nedotkla se vás teda kritika?

Já jsem si to vůbec nebral. Moje zadání a motivace byla udělat něco světového sem do Paříže. Jestli nástupní kolekci přijmou v prvním momentu lidé v Česku, pro mě bylo vedlejší. Navíc důležité není, jak vypadá plášť na první fotce. Ale až na Seině. Kdybych se řídil tím, co by se mohlo líbit většině lidí, tak bych nevymyslel nic hodnotného. A stejně bych určitě někoho naštval.