Novodobé olympijské hry vznikly před více než stoletím, a to za podmínek zcela nesrovnatelných se současným sportovním prostředím. Přesto si některé olympijské myšlenky dodnes mytizujeme. Nejsme ochotni či schopni se přizpůsobit tomu, že současný sport je něčím zcela jiným než v dobách zakladatele novodobých olympijských her barona Pierra de Coubertina.
Začněme hned třeba heslem tvrdícím, že „není důležité zvítězit, ale zúčastnit se“. S vrcholovými sportovci jsem strávil nemalou část svého života a myslím, že něčemu podobnému nevěří nikdo z těch, které znám. Všichni chtějí vyhrávat, nechtějí se pouze účastnit. Zmíněné heslo může dnes platit snad na sokolských sletech, ale ne ve vrcholovém sportu.
Snad největším mýtem týkajícím se novodobých olympijských her je jejich domnělá nezávislost na politice. Měli bychom si otevřeně přiznat, že podstatou vrcholového sportu v jeho současné podobě není jen překonávání sebe samého či soupeřů nebo dosahování co nejlepších, a přitom férových výkonů. Stejně podstatné jsou dnes v této branži také výdělky, reklama a politika.
Připusťme si to a bude pro nás mnohem snadnější pochopit, proč se v době studené války většina Západu rozhodla bojkotovat olympiádu v Moskvě, zatímco většina Východu ignorovala hry v Los Angeles. Nepřijde nám také divné, že západní svět prosadil téměř úplný zákaz účasti ruských a běloruských sportovců na probíhajících hrách v Paříži.
K vysvětlení této skutečnosti pak nebudeme muset používat poněkud trapný zástupný důvod, jakým je „porušení olympijské charty“. Místo toho budeme moci napřímo říct, že Rusy a Bělorusy na olympiádě nechceme, protože nesouhlasíme s agresivní válečnou politikou jejich vlád.
Pokud bychom byli takto upřímní, mohli bychom si aspoň částečně ušetřit lítost nad osudy sportovců těchto zemí, kterým jejich vlády upřely možnost účastnit se největšího sportovního svátku. Mohou si za to sami. Sport je totiž také politika, i když to někteří navzdory mnoha zkušenostem stále popírají. Ostatně ta stovka státníků, které francouzský prezident pozval na olympiádu, by jen těžko mohla tvrdit, že je do Paříže přivedl zájem o sport, a nikoliv jejich práce.
Olympijský sport je ve své vrcholové formě ještě mnohým dalším. Především zábavou pro miliardy lidí u obrazovek a nějakých deset milionů diváků na jednotlivých sportovištích. To vše bude dosaženo s rozpočtem dosahujícím deseti miliard eur – aspoň tak vypadá současný odhad. Je však prý pravděpodobné, že po konci her bude reálná cena ještě vyšší. Ostatně tomu tak bylo i při všech předchozích olympiádách. Mimochodem i Francouzi ještě před dvěma lety udávali poloviční rozpočet, než je ten současný. Tak už to chodí.
Že nejdůležitějším cílem současného svátku sportu je show a zábava pro diváky, symbolizuje i olympijský oheň. Každý organizátor vždy v tomto ohledu toužil překvapit svět něčím originálním. Nejinak je tomu letos. Proto velký balón vznášející se každou noc nad Paříží není ve skutečnosti osvětlen plameny majícími svůj počátek v řecké Olympii, ale LED světly v kombinaci s vodní párou. Výsledná iluze je dokonalá.
Pokud tedy dokážeme hledět na olympijský sport jako na atraktivní zábavu pro velkou část světa a zároveň jako na součást mezinárodní politiky, zbavíme tím nejdůležitější svátek sportu zbytečného mytického nánosu. Ten nám k ničemu není a pouze zkresluje realitu profesionálního sportu i atraktivní zábavy.
