Byl 5. květen letošního roku, když se začal psát jeden fascinující příběh. Nejprve jako ministryně rozhodně velice dobrovolně skončila Helena Langšádlová, aby místo ní přišel jistý docent Pavel Tuleja, jehož ambice ve vrcholové politice ovšem pohřbily publikace v predátorských časopisech a jehož pověst nezachránila ani Markéta Pekarová Adamová s deklarací, že šlo jen „o drobnou chybku“.

A tak se novým ministrem stal Martin Dlouhý, bývalý pražský radní, nynější poslanec a profesor na Vysoké škole ekonomické.

Dovolím si vsadit na to, že jste si nejspíš nevšimli, že je na předchozím odstavci něco špatně, a byli byste ochotni ten fakt bez jakéhokoliv vzrušení přijmout, což odpovídá tomu, jak moc byla všem ona změna na ministerském postu ukradená.

Ne, ministrem pro vědu a výzkum samozřejmě není „Martin Dlouhý“, ale od poloviny května Marek Ženíšek.

Ač sám akademik, zkušený politik TOP 09 a obecně celkem respektovaný člověk, vstupoval do extrémně nevděčné pozice s téměř nulovou šancí na úspěch (ať už se za na něj dá považovat cokoliv). Za prvé byl náhradníkem náhradníka, což samo o sobě křičí do světa „z nouze ctnost“. Za druhé vstupoval do vlády, která už nestihne – a podle Zbyňka Stanjury ani neplánuje – žádné větší změny.

No a za třetí bylo jeho jméno oznámeno v době, kdy vědecká politika najednou všechny hrozně zajímala (přiznejte se, kdo jste předtím slyšel sousloví „predátorský časopis“?). Aby ještě před Ženíškovým nástupem do funkce všechny zajímat přestala, protože věci se vrátily k normálu.

Nutno říci, že hodnotit výkon ministra Ženíška po jednom měsíci ve funkci by bylo až nespravedlivé. Faktem ale taky je, že mu těch měsíců ve funkci tolik nezůstává, takže na nějakých sto dnů hájení čas jednoduše nemá.

Abychom byli co nejspravedlivější, bude to jen velmi svižný a bezbolestný soud. Přispěl nějakým výraznějším způsobem (alespoň zatím) Marek Ženíšek ke kýženému zviditelnění práce ministra pro vědu, jak si to vysnila jeho strana? Ne. Ani na sociálních sítích, ani v médiích.

Takže když v Interview ČT24 odpovídal Ženíšek na otázku „jak konkrétně se bude prezentovat věda?“ slovy „nechte se překvapit“, evidentně tím myslel překvapení, na které si ještě dlouho počkáme. No nic, aspoň se vytvoří ta správná atmosféra plná napětí.

A ve vzduchu tak stále visí otázka, jestli celá ta slavná ministerská výměna stála TOP 09 za to, když lidé pravděpodobně znají ministra Ženíška stejně nebo ještě méně než ministryni Langšádlovou. Odpovědět si můžete sami pro sebe. Především představitelé Topky.

Marek Ženíšek má samozřejmě ještě šanci představit takovou komunikační strategii, že se z vědy stane široce diskutované téma. Doopravdy bude jeho úkolem spíš už jen dotáhnout nikým nechtěnou funkci do takového konce, který by šlo označit aspoň jako „not great, not terrible“. Hořkou politickou pachuť z tohoto postu už jednoduše nesmyje nic.

A tak lze slovy Viktora Černonyrdina celý tento, jak jsem to pojmenoval výše, fascinující příběh uzavřít jednoduše: jakkoliv dobře to TOP 09 myslela, dopadlo to prostě jako vždycky.

Byl 5. květen letošního roku, když se začal psát jeden fascinující příběh. Nejprve jako ministryně rozhodně velice dobrovolně skončila Helena Langšádlová, aby místo ní přišel jistý docent Pavel Tuleja, jehož ambice ve vrcholové politice ovšem pohřbily publikace v predátorských časopisech a jehož pověst nezachránila ani Markéta Pekarová Adamová s deklarací, že šlo jen „o drobnou chybku“.

A tak se novým ministrem stal Martin Dlouhý, bývalý pražský radní, nynější poslanec a profesor na Vysoké škole ekonomické.

Dovolím si vsadit na to, že jste si nejspíš nevšimli, že je na předchozím odstavci něco špatně, a byli byste ochotni ten fakt bez jakéhokoliv vzrušení přijmout, což odpovídá tomu, jak moc byla všem ona změna na ministerském postu ukradená.

Ne, ministrem pro vědu a výzkum samozřejmě není „Martin Dlouhý“, ale od poloviny května Marek Ženíšek.

Ač sám akademik, zkušený politik TOP 09 a obecně celkem respektovaný člověk, vstupoval do extrémně nevděčné pozice s téměř nulovou šancí na úspěch (ať už se za na něj dá považovat cokoliv). Za prvé byl náhradníkem náhradníka, což samo o sobě křičí do světa „z nouze ctnost“. Za druhé vstupoval do vlády, která už nestihne – a podle Zbyňka Stanjury ani neplánuje – žádné větší změny.

No a za třetí bylo jeho jméno oznámeno v době, kdy vědecká politika najednou všechny hrozně zajímala (přiznejte se, kdo jste předtím slyšel sousloví „predátorský časopis“?). Aby ještě před Ženíškovým nástupem do funkce všechny zajímat přestala, protože věci se vrátily k normálu.

Nutno říci, že hodnotit výkon ministra Ženíška po jednom měsíci ve funkci by bylo až nespravedlivé. Faktem ale taky je, že mu těch měsíců ve funkci tolik nezůstává, takže na nějakých sto dnů hájení čas jednoduše nemá.

Abychom byli co nejspravedlivější, bude to jen velmi svižný a bezbolestný soud. Přispěl nějakým výraznějším způsobem (alespoň zatím) Marek Ženíšek ke kýženému zviditelnění práce ministra pro vědu, jak si to vysnila jeho strana? Ne. Ani na sociálních sítích, ani v médiích.

Takže když v Interview ČT24 odpovídal Ženíšek na otázku „jak konkrétně se bude prezentovat věda?“ slovy „nechte se překvapit“, evidentně tím myslel překvapení, na které si ještě dlouho počkáme. No nic, aspoň se vytvoří ta správná atmosféra plná napětí.

A ve vzduchu tak stále visí otázka, jestli celá ta slavná ministerská výměna stála TOP 09 za to, když lidé pravděpodobně znají ministra Ženíška stejně nebo ještě méně než ministryni Langšádlovou. Odpovědět si můžete sami pro sebe. Především představitelé Topky.

Marek Ženíšek má samozřejmě ještě šanci představit takovou komunikační strategii, že se z vědy stane široce diskutované téma. Doopravdy bude jeho úkolem spíš už jen dotáhnout nikým nechtěnou funkci do takového konce, který by šlo označit aspoň jako „not great, not terrible“. Hořkou politickou pachuť z tohoto postu už jednoduše nesmyje nic.

A tak lze slovy Viktora Černonyrdina celý tento, jak jsem to pojmenoval výše, fascinující příběh uzavřít jednoduše: jakkoliv dobře to TOP 09 myslela, dopadlo to prostě jako vždycky.