Otec ich formy v próze socialistického období, propagátor detektivky i autor jedné z nejslavnějších českých literárních postav 20. století Dannyho Smiřického. To je Josef Škvorecký, spisovatel, který by 27. září 2024 oslavil 100 let.

Autor jeho biografie Michal Přibáň říká, že Škvorecký je těžko zařaditelný spisovatel, který nikdy neviděl věci černobíle. Ve svých knihách chtěl hlavně pobavit, ale dokázal i naštvat. Třeba hned svým prvním románem Zbabělci, ve kterém místo válečného hrdinství Danny Smiřický řeší jazz a holky.

„Že v těch přelomových fázích českých dějin Danny nevzal zbraň a nešel střílet Němce a místo toho kouká, jaké má Irena nohy a jestli mu to dobře ladí s ostatními saxofonisty z kapely, to byl pro komunisty prostě výsměch,“ říká Michal Přibáň o knize, která se na dlouhou dobu stala symbolem nenápadné české revolty.

Váš badatelský zájem o Josefa Škvoreckého posvětil hned na jeho začátcích sám autor. Napsal vám dopis, ve kterém potvrdil vaše hypotézy o jednom z jeho děl. Jaký to byl pocit?

Měl jsem pochopitelně rozklepané ruce, protože Škvorecký byl tehdy pro celou společnost velkou autoritou. Vědělo se o něm, co všechno v exilu pro českou literaturu vykonal. Společnost byla na rozdíl od dnešní doby trošku více orientovaná na kulturu, takže tehdy platil za vskutku mimořádnou osobnost. Představa, že mně, pětadvacetiletému klukovi, napsala dopis takováto autorita, byla samozřejmě velmi povznášející.

Pamatujete si, jak to s dopisem od Škvoreckého přesně bylo?

Když jsem tu obálku viděl, měl jsem strach, co v ní je, ale našel jsem v ní pochvalu jednoho svého článku a velmi taktní upozornění na omyly, kterých jsem se v něm dopustil. Nakonec ale díky tomuto dopisu vznikl vztah, který byl dlouhou dobu pracovní, ale potom prostě přerostl do vztahu velmi osobního. To ovšem ve Škvoreckého případě nebýval takový problém. On byl velmi srdečný, vstřícný a přátelský. Pocit, že se k nám vlastně chová jako otec, nás mělo v mé generaci víc. Myslím si, že kdyby tady s vámi hovořila Andrea Sedláčková, režisérka a autorka nedávno vydané slavné knihy o Toyen, tak řekne přesně totéž. Také měla pocit, že by ji Škvorecký vzal za svou dceru.

Poprvé jste se ke Škvoreckému dostal skrze román Zbabělci?

Zbabělce jsem četl roku 1981 v 15 letech. V takovém věku děti obvykle příliš nedůvěřují rodičovským doporučením, takže jsem k té knížce přistupoval s velkou nedůvěrou. Nevím, jestli to bylo tím, že Škvorecký byl takový mistr, nebo tím, že jsme žili vlastně v podobné situaci totality, kterou jsme si přáli porazit, ale identifikovat se s Dannym vůbec nebyl problém, přestože Zbabělci byli napsáni před nějakými 35 lety. Člověk měl pocit, že když se dívá na postavy těch kluků z kapely, tak že vlastně čte o sobě a o svých kamarádech.

Zbabělce v době vydání provázely kontroverze…

Samotné vydání bylo bezproblémové, horší bylo to, co se stalo potom. Asi v roce 1956 Škvorecký nabídl nakladatelství Československý spisovatel novelu Konec nylonového věku, kterou zatrhla Hlavní správa tiskového dohledu, a tehdy došlo k nějakému zmatku v komunikaci mezi cenzurními orgány. Za Škvoreckého se navíc pevně postavil ředitel nakladatelství Ladislav Fikar i šéfredaktor Vítězslav Kocourek a šli s tím na kulturní oddělení Ústředního výboru KSČ. Zřejmě tehdy někdo z nedbalosti řekl: Tak mu teda vydejte něco jiného. Škvorecký nabídl Zbabělce a na cenzuře se pravděpodobně domnívali, že pokud rukopis přichází bezmála s doporučením od ÚV KSČ (kde to ovšem – jak se později ukázalo – nikdo nečetl), tak ho zkrátka mají pustit do tisku.

Škvorecký se trošku pojišťoval, poskytl nějaké rozhovory, kde se snažil neutralizovat to, z čeho by podle jeho odhadu mohl vzniknout průšvih, například absenci Rudé armády a komunistického odboje. Myslel si, že jiné negativní ohlasy nějak ustojí. Ony ale byly mnohem silnější, než očekával.

Tehdejších oficiálně deklarovaných společenských hodnot. Komunisté měli zafixováno, že to, co není ve shodě s jejich ideologií, je vlastně nemorální. Že v těch přelomových fázích našich dějin Danny nevzal zbraň a nešel střílet Němce a místo toho kouká, jaké má Irena nohy a jestli mu to dobře ladí s ostatními saxofonisty z kapely, to byl pro komunisty prostě výsměch. Velmi jim vadil i jazyk té knížky, který považovali za obscénní a vulgární (ve srovnání s dnešní praxí byl ovšem naprosto nevinný). Kromě toho v padesátých letech nebylo zvykem psát romány v ich formě. Tohle posílení individuálního pohledu šlo komunistům také strašně proti srsti, neboť se protivilo jejich požadavku na tzv. objektivitu, za kterou prohlašovali svůj třídní pohled na dějiny.

Kdy začali Zbabělci rezonovat ve společnosti? Začalo to hned po vydání, nebo až v šedesátých letech, či snad po revoluci?

Já myslím, že to přišlo okamžitě, jakmile vyšla první negativní ideologická recenze. Vy jste mlád, ale já si dobře pamatuju, jak ještě v sedmdesátých osmdesátých letech, když jsem dospíval, platila skoro veškerá negativní kritika z oficiálního tisku jako automatické doporučení. Koncem padesátých let to bylo stejné.

První recenze na Zbabělce, které vyšly ještě v prosinci 1958, byly pozitivní. Knížku jednou větou pochválil třeba i básník Jan Skácel v anketě Literárních novin. Jenže 11. ledna 1959 vyšla první velmi negativní recenze a pak už se to prostě vezlo. Dneska víme, že to bylo médiím nadiktováno, že redakce dostaly příkaz netisknout pozitivní recenze. Škvorecký měl tehdy do určité míry štěstí v neštěstí. Skutečným cílem kampaně totiž nebyl on sám jako začínající autor, ale nakladatelství Československý spisovatel, které v druhé polovině padesátých let udělalo pár přešlapů: vydalo Kafku, Ortenovy deníky, podílelo se na rehabilitaci Halase. V březnu 1959 tam došlo k naprosto zásadním změnám, k odvolání všech funkcionářů a propuštění několika redaktorů. To byl důsledek Zbabělců. Škvorecký sám ten rok nepublikoval, ale možnost publikovat alespoň povídky znovu získal už po několika měsících. Jiné to bylo se zákazem knižního vydávání, ten trval přibližně pět let.

Je to příběh moderních českých dějin, tedy příběh neustále vyvolávaných a zrazovaných nadějí, příběh velkých a vždy znovu zahazovaných šancí. Škvorecký se skutečně stal jakýmsi bezděčným českým kronikářem. Když začal psát Zbabělce, ještě neměl Dannyho zcela ukotveného. Prostě to byla postava z knihy, která zatím nebyla součástí nějaké širší koncepce. Ale později Dannyho „nasazoval“ do příběhů vždycky, když chtěl čtenáři zprostředkovat svůj pohled – na padesátá léta, na osmašedesátý rok, na normalizaci i na exil. Charakter té postavy se ale měnil, neboť se měnil i její autor. Kdybyste chtěl udělat Dannyho psychologický portrét, nebylo by to úplně jednoduché, a kdybyste si chtěl sestavit jeho životopis z faktů, které o něm díky Škvoreckému znáte, tak by se vám z toho nevyloupla jenom jedna postava. Jakéhosi „esenciálního“ a už zcela ukotveného Dannyho nacházím v románu Příběh inženýra lidských duší. Dávno dospělý Danny neretušuje své mládí ani svou přítomnost, ale nevysmívá se jí, spíš nad ní smířeně žasne.

Ještě jsme nemluvili o Miráklu, knize, ve které Škvorecký reflektuje pražské jaro.

Mirákl psal Škvorecký v kritických momentech svého života. Na jaře 1968 byl skeptický a nevěřil tomu, že Dubčekovy reformy uspějí. Byl prostě přesvědčen, že sem Rusové vtrhnou. Když se tak stalo, byl zoufalý jako všichni ostatní, ale současně byl v situaci člověka, který věděl dřív a mohl vyčítat ostatním, že nebyli dostatečně prozíraví. Tohle se myslím v Miráklu projevuje. Je to román o zoufalství nad ztrátou domova, i když takhle pateticky by to Škvorecký určitě nikdy neřekl.

V Miráklu dokonce nemilosrdně zkarikoval Václava Havla, ovšem vlastně jen na základě jediného společného zážitku. V červenci 1968 se konala schůze spisovatelů s tehdejším předsedou vlády Oldřichem Černíkem, kam se dostavil i Dubček. Národního hrdinu tehdy Škvorecký poprvé viděl zblízka a v románovém popisu téhle akce byl k jejím účastníkům velmi kritický – a Havel to zkrátka odskákal za všechny. Myslím, že pro Škvoreckého šlo o opravdu úzkostné období. Nebyl nejmladší, blížila se mu padesátka a on se musel adaptovat v novém prostředí.

Především se musel naučit učit. Sice víme, že 20 let přednášel v Torontu na univerzitě, ale z Prahy roli vysokoškolského učitele neznal. Navíc musel Kanaďany a Severoameričany učit jejich literaturu, zatímco on sám byl vlastně jakoby cizí. Bylo to pro něho těžké, a jak jsem říkal, na Miráklu je to vidět.

Zajímavé je, že když se k němu dostaly první ohlasy na tento román, vyprovokovaly ho k napsání další novely, která se jmenuje Neuilly a ve které se ani neschovává za Dannyho. Píše sám za sebe a zoufalství nad živými českými dějinami se tam projevuje vůbec nejsilněji. Tahle novela vyšla ovšem až počátkem devadesátých let a bohužel upadla do zapomnění.

Vždy když mám poskytnout nějakou zobecňující charakteristiku jakéhokoli dobrého spisovatele, bývám bezradný. Škvorecký sám o sobě říkal, že je entertainer. Myslím si, že mu největší radost opravdu dělalo, když čtenáře dokázal pobavit a potěšit. Ale byl to člověk, který vnesl do české literatury mnoho nového, dá se říct, že na počátku šedesátých let spolu například s Bohumilem Hrabalem změnil jazyk prózy. A nejen prostřednictvím Zbabělců. Byl to autor, který dokázal spojovat groteskní situace s existenciální úzkostí. Dokázal se brutálně vysmívat, ale pořád z jeho knih cítíte, že se snaží mít soucit i s negativními postavami.

Zařadit ho do nějakého proudu asi opravdu nemůžeme. Když se podíváte na trendy literatury šedesátých let, do žádného z nich příliš nezapadal. Nebyl poučený socialistický realista, ale ani experimentátor. Vymykal se i svou otevřeně proamerickou orientací: Vyrostl na americké muzice, filmech, literatuře. Jeho schopnost vyjít z té úzké a někdy i nízké české reality a nějakým způsobem ji překonat, povznést se nad ni, tu ani tehdy nemělo mnoho autorů. Dalším charakteristickým rysem Škvoreckého byla ohromná šíře jeho záběru. Psal velmi objevné eseje, otevíral lidem americkou literaturu, podílel se na rehabilitaci detektivního žánru. A to nemluvíme o nakladatelské činnosti ze sedmdesátých a osmdesátých let. Není jasné, jak to mohl všechno stihnout. Ale stíhal to a asi byl se svým vysokým životním tempem spokojený.

Myslíte si, že číst Škvoreckého je dnes pořád smysluplné?

Myslím si, že odpověď musí být individuální. Dnes už jeho knihy tolik nekorespondují s kolektivní zkušeností mladších generací, ostatně i s tím dobýváním holek je to dnes jiné než kdysi. Ale pozorný čtenář, který už nabyl určitých životních zkušeností a ví, jak jsou si naše životy vlastně truchlivě podobné, je a bude schopen Škvoreckého knížkám porozumět.

A jaký odkaz za sebou tedy Škvorecký nechává?

Podle mě je to odkaz do značné míry etický, protože se mi zdá, že v zásadních věcech Josef Škvorecký nikdy neselhal. Inspirovat by nás měla jeho schopnost nadhledu a tolerance, tedy kvalit, jichž se současné české společnosti věru nedostává. Z každé knihy, kterou napsal, na nás působí jedna základní pravda, že totiž věci nejsou černobílé. Ale i kdyby se v budoucnu ukázalo, že Škvorecký výrazně ovlivnil jen jednu kulturně-historickou epochu, není to přece málo. Někdy si dokonce říkám: Nepřejme si, aby se doba změnila natolik, že Škvoreckému opět spontánně porozumíme ve všem, co do svých knih napsal.

Otec ich formy v próze socialistického období, propagátor detektivky i autor jedné z nejslavnějších českých literárních postav 20. století Dannyho Smiřického. To je Josef Škvorecký, spisovatel, který by 27. září 2024 oslavil 100 let.

Autor jeho biografie Michal Přibáň říká, že Škvorecký je těžko zařaditelný spisovatel, který nikdy neviděl věci černobíle. Ve svých knihách chtěl hlavně pobavit, ale dokázal i naštvat. Třeba hned svým prvním románem Zbabělci, ve kterém místo válečného hrdinství Danny Smiřický řeší jazz a holky.

„Že v těch přelomových fázích českých dějin Danny nevzal zbraň a nešel střílet Němce a místo toho kouká, jaké má Irena nohy a jestli mu to dobře ladí s ostatními saxofonisty z kapely, to byl pro komunisty prostě výsměch,“ říká Michal Přibáň o knize, která se na dlouhou dobu stala symbolem nenápadné české revolty.

Váš badatelský zájem o Josefa Škvoreckého posvětil hned na jeho začátcích sám autor. Napsal vám dopis, ve kterém potvrdil vaše hypotézy o jednom z jeho děl. Jaký to byl pocit?

Měl jsem pochopitelně rozklepané ruce, protože Škvorecký byl tehdy pro celou společnost velkou autoritou. Vědělo se o něm, co všechno v exilu pro českou literaturu vykonal. Společnost byla na rozdíl od dnešní doby trošku více orientovaná na kulturu, takže tehdy platil za vskutku mimořádnou osobnost. Představa, že mně, pětadvacetiletému klukovi, napsala dopis takováto autorita, byla samozřejmě velmi povznášející.

Pamatujete si, jak to s dopisem od Škvoreckého přesně bylo?

Když jsem tu obálku viděl, měl jsem strach, co v ní je, ale našel jsem v ní pochvalu jednoho svého článku a velmi taktní upozornění na omyly, kterých jsem se v něm dopustil. Nakonec ale díky tomuto dopisu vznikl vztah, který byl dlouhou dobu pracovní, ale potom prostě přerostl do vztahu velmi osobního. To ovšem ve Škvoreckého případě nebýval takový problém. On byl velmi srdečný, vstřícný a přátelský. Pocit, že se k nám vlastně chová jako otec, nás mělo v mé generaci víc. Myslím si, že kdyby tady s vámi hovořila Andrea Sedláčková, režisérka a autorka nedávno vydané slavné knihy o Toyen, tak řekne přesně totéž. Také měla pocit, že by ji Škvorecký vzal za svou dceru.

Poprvé jste se ke Škvoreckému dostal skrze román Zbabělci?

Zbabělce jsem četl roku 1981 v 15 letech. V takovém věku děti obvykle příliš nedůvěřují rodičovským doporučením, takže jsem k té knížce přistupoval s velkou nedůvěrou. Nevím, jestli to bylo tím, že Škvorecký byl takový mistr, nebo tím, že jsme žili vlastně v podobné situaci totality, kterou jsme si přáli porazit, ale identifikovat se s Dannym vůbec nebyl problém, přestože Zbabělci byli napsáni před nějakými 35 lety. Člověk měl pocit, že když se dívá na postavy těch kluků z kapely, tak že vlastně čte o sobě a o svých kamarádech.

Zbabělce v době vydání provázely kontroverze…

Samotné vydání bylo bezproblémové, horší bylo to, co se stalo potom. Asi v roce 1956 Škvorecký nabídl nakladatelství Československý spisovatel novelu Konec nylonového věku, kterou zatrhla Hlavní správa tiskového dohledu, a tehdy došlo k nějakému zmatku v komunikaci mezi cenzurními orgány. Za Škvoreckého se navíc pevně postavil ředitel nakladatelství Ladislav Fikar i šéfredaktor Vítězslav Kocourek a šli s tím na kulturní oddělení Ústředního výboru KSČ. Zřejmě tehdy někdo z nedbalosti řekl: Tak mu teda vydejte něco jiného. Škvorecký nabídl Zbabělce a na cenzuře se pravděpodobně domnívali, že pokud rukopis přichází bezmála s doporučením od ÚV KSČ (kde to ovšem – jak se později ukázalo – nikdo nečetl), tak ho zkrátka mají pustit do tisku.

Škvorecký se trošku pojišťoval, poskytl nějaké rozhovory, kde se snažil neutralizovat to, z čeho by podle jeho odhadu mohl vzniknout průšvih, například absenci Rudé armády a komunistického odboje. Myslel si, že jiné negativní ohlasy nějak ustojí. Ony ale byly mnohem silnější, než očekával.

Tehdejších oficiálně deklarovaných společenských hodnot. Komunisté měli zafixováno, že to, co není ve shodě s jejich ideologií, je vlastně nemorální. Že v těch přelomových fázích našich dějin Danny nevzal zbraň a nešel střílet Němce a místo toho kouká, jaké má Irena nohy a jestli mu to dobře ladí s ostatními saxofonisty z kapely, to byl pro komunisty prostě výsměch. Velmi jim vadil i jazyk té knížky, který považovali za obscénní a vulgární (ve srovnání s dnešní praxí byl ovšem naprosto nevinný). Kromě toho v padesátých letech nebylo zvykem psát romány v ich formě. Tohle posílení individuálního pohledu šlo komunistům také strašně proti srsti, neboť se protivilo jejich požadavku na tzv. objektivitu, za kterou prohlašovali svůj třídní pohled na dějiny.

Kdy začali Zbabělci rezonovat ve společnosti? Začalo to hned po vydání, nebo až v šedesátých letech, či snad po revoluci?

Já myslím, že to přišlo okamžitě, jakmile vyšla první negativní ideologická recenze. Vy jste mlád, ale já si dobře pamatuju, jak ještě v sedmdesátých osmdesátých letech, když jsem dospíval, platila skoro veškerá negativní kritika z oficiálního tisku jako automatické doporučení. Koncem padesátých let to bylo stejné.

První recenze na Zbabělce, které vyšly ještě v prosinci 1958, byly pozitivní. Knížku jednou větou pochválil třeba i básník Jan Skácel v anketě Literárních novin. Jenže 11. ledna 1959 vyšla první velmi negativní recenze a pak už se to prostě vezlo. Dneska víme, že to bylo médiím nadiktováno, že redakce dostaly příkaz netisknout pozitivní recenze. Škvorecký měl tehdy do určité míry štěstí v neštěstí. Skutečným cílem kampaně totiž nebyl on sám jako začínající autor, ale nakladatelství Československý spisovatel, které v druhé polovině padesátých let udělalo pár přešlapů: vydalo Kafku, Ortenovy deníky, podílelo se na rehabilitaci Halase. V březnu 1959 tam došlo k naprosto zásadním změnám, k odvolání všech funkcionářů a propuštění několika redaktorů. To byl důsledek Zbabělců. Škvorecký sám ten rok nepublikoval, ale možnost publikovat alespoň povídky znovu získal už po několika měsících. Jiné to bylo se zákazem knižního vydávání, ten trval přibližně pět let.

Je to příběh moderních českých dějin, tedy příběh neustále vyvolávaných a zrazovaných nadějí, příběh velkých a vždy znovu zahazovaných šancí. Škvorecký se skutečně stal jakýmsi bezděčným českým kronikářem. Když začal psát Zbabělce, ještě neměl Dannyho zcela ukotveného. Prostě to byla postava z knihy, která zatím nebyla součástí nějaké širší koncepce. Ale později Dannyho „nasazoval“ do příběhů vždycky, když chtěl čtenáři zprostředkovat svůj pohled – na padesátá léta, na osmašedesátý rok, na normalizaci i na exil. Charakter té postavy se ale měnil, neboť se měnil i její autor. Kdybyste chtěl udělat Dannyho psychologický portrét, nebylo by to úplně jednoduché, a kdybyste si chtěl sestavit jeho životopis z faktů, které o něm díky Škvoreckému znáte, tak by se vám z toho nevyloupla jenom jedna postava. Jakéhosi „esenciálního“ a už zcela ukotveného Dannyho nacházím v románu Příběh inženýra lidských duší. Dávno dospělý Danny neretušuje své mládí ani svou přítomnost, ale nevysmívá se jí, spíš nad ní smířeně žasne.

Ještě jsme nemluvili o Miráklu, knize, ve které Škvorecký reflektuje pražské jaro.

Mirákl psal Škvorecký v kritických momentech svého života. Na jaře 1968 byl skeptický a nevěřil tomu, že Dubčekovy reformy uspějí. Byl prostě přesvědčen, že sem Rusové vtrhnou. Když se tak stalo, byl zoufalý jako všichni ostatní, ale současně byl v situaci člověka, který věděl dřív a mohl vyčítat ostatním, že nebyli dostatečně prozíraví. Tohle se myslím v Miráklu projevuje. Je to román o zoufalství nad ztrátou domova, i když takhle pateticky by to Škvorecký určitě nikdy neřekl.

V Miráklu dokonce nemilosrdně zkarikoval Václava Havla, ovšem vlastně jen na základě jediného společného zážitku. V červenci 1968 se konala schůze spisovatelů s tehdejším předsedou vlády Oldřichem Černíkem, kam se dostavil i Dubček. Národního hrdinu tehdy Škvorecký poprvé viděl zblízka a v románovém popisu téhle akce byl k jejím účastníkům velmi kritický – a Havel to zkrátka odskákal za všechny. Myslím, že pro Škvoreckého šlo o opravdu úzkostné období. Nebyl nejmladší, blížila se mu padesátka a on se musel adaptovat v novém prostředí.

Především se musel naučit učit. Sice víme, že 20 let přednášel v Torontu na univerzitě, ale z Prahy roli vysokoškolského učitele neznal. Navíc musel Kanaďany a Severoameričany učit jejich literaturu, zatímco on sám byl vlastně jakoby cizí. Bylo to pro něho těžké, a jak jsem říkal, na Miráklu je to vidět.

Zajímavé je, že když se k němu dostaly první ohlasy na tento román, vyprovokovaly ho k napsání další novely, která se jmenuje Neuilly a ve které se ani neschovává za Dannyho. Píše sám za sebe a zoufalství nad živými českými dějinami se tam projevuje vůbec nejsilněji. Tahle novela vyšla ovšem až počátkem devadesátých let a bohužel upadla do zapomnění.

Vždy když mám poskytnout nějakou zobecňující charakteristiku jakéhokoli dobrého spisovatele, bývám bezradný. Škvorecký sám o sobě říkal, že je entertainer. Myslím si, že mu největší radost opravdu dělalo, když čtenáře dokázal pobavit a potěšit. Ale byl to člověk, který vnesl do české literatury mnoho nového, dá se říct, že na počátku šedesátých let spolu například s Bohumilem Hrabalem změnil jazyk prózy. A nejen prostřednictvím Zbabělců. Byl to autor, který dokázal spojovat groteskní situace s existenciální úzkostí. Dokázal se brutálně vysmívat, ale pořád z jeho knih cítíte, že se snaží mít soucit i s negativními postavami.

Zařadit ho do nějakého proudu asi opravdu nemůžeme. Když se podíváte na trendy literatury šedesátých let, do žádného z nich příliš nezapadal. Nebyl poučený socialistický realista, ale ani experimentátor. Vymykal se i svou otevřeně proamerickou orientací: Vyrostl na americké muzice, filmech, literatuře. Jeho schopnost vyjít z té úzké a někdy i nízké české reality a nějakým způsobem ji překonat, povznést se nad ni, tu ani tehdy nemělo mnoho autorů. Dalším charakteristickým rysem Škvoreckého byla ohromná šíře jeho záběru. Psal velmi objevné eseje, otevíral lidem americkou literaturu, podílel se na rehabilitaci detektivního žánru. A to nemluvíme o nakladatelské činnosti ze sedmdesátých a osmdesátých let. Není jasné, jak to mohl všechno stihnout. Ale stíhal to a asi byl se svým vysokým životním tempem spokojený.

Myslíte si, že číst Škvoreckého je dnes pořád smysluplné?

Myslím si, že odpověď musí být individuální. Dnes už jeho knihy tolik nekorespondují s kolektivní zkušeností mladších generací, ostatně i s tím dobýváním holek je to dnes jiné než kdysi. Ale pozorný čtenář, který už nabyl určitých životních zkušeností a ví, jak jsou si naše životy vlastně truchlivě podobné, je a bude schopen Škvoreckého knížkám porozumět.

A jaký odkaz za sebou tedy Škvorecký nechává?

Podle mě je to odkaz do značné míry etický, protože se mi zdá, že v zásadních věcech Josef Škvorecký nikdy neselhal. Inspirovat by nás měla jeho schopnost nadhledu a tolerance, tedy kvalit, jichž se současné české společnosti věru nedostává. Z každé knihy, kterou napsal, na nás působí jedna základní pravda, že totiž věci nejsou černobílé. Ale i kdyby se v budoucnu ukázalo, že Škvorecký výrazně ovlivnil jen jednu kulturně-historickou epochu, není to přece málo. Někdy si dokonce říkám: Nepřejme si, aby se doba změnila natolik, že Škvoreckému opět spontánně porozumíme ve všem, co do svých knih napsal.