Dagmar Hochová se vždy snažila hledat lepší stránku lidské existence. Často ji nacházela u dětí a v jejich hrách. „Za ‚totáče‘ to byla jediná svoboda, která tady existovala. Byla jiná doba, děti si ještě hrály na ulici, na periferii, byly všude vidět,“ tak zní slova Hochové na retrospektivní výstavě, kterou připravila Moravská galerie v Brně, jejíž pozůstalost spravuje.

Autorčinu pozůstalost získala Moravská galerie před deseti lety. „Obsahovala tisíce pozitivů a archiv negativů o více než 120 000 položkách,“ uvedl kurátor Jiří Pátek.

Snímky dodnes nepřestávají fascinovat svou uvolněností, energií a skotačením – ke kterému měla sama Hochová blízko. Desítky let chodila po městě s fotoaparátem, hnána zvědavostí s vidinou nových dobrodružství. Z jejích fotografií čiší upřímnost mezilidských vztahů a smysl pro humor. Ve svých pamětech poté napsala: „Odjakživa se ráda směju. Všemu, všem a nejvíc sobě.“

Publikace sleduje život a dílo prizmatem vyprávění jejích generačních souputníků, dobových dokumentů, autorčina archivu negativů a publikací, které o její práci vyšly po pádu komunismu.

Během své čtyřicetileté profesionální kariéry se úspěšně vydávala i do oblastí, s nimiž si její jméno zatím nespojujeme. Fotografovala veterány první světové války, řádové sestry, život v domovech důchodců a dětských domovech, českou a slovenskou vesnici, portréty řady umělců, ale i pád komunismu.

Podívejte se na ukázku fotografií z právě vydané a doposud nejrozsáhlejší monografie fotografky Dagmar Hochové (1926–2012).

Dagmar Hochová se vždy snažila hledat lepší stránku lidské existence. Často ji nacházela u dětí a v jejich hrách. „Za ‚totáče‘ to byla jediná svoboda, která tady existovala. Byla jiná doba, děti si ještě hrály na ulici, na periferii, byly všude vidět,“ tak zní slova Hochové na retrospektivní výstavě, kterou připravila Moravská galerie v Brně, jejíž pozůstalost spravuje.

Autorčinu pozůstalost získala Moravská galerie před deseti lety. „Obsahovala tisíce pozitivů a archiv negativů o více než 120 000 položkách,“ uvedl kurátor Jiří Pátek.

Snímky dodnes nepřestávají fascinovat svou uvolněností, energií a skotačením – ke kterému měla sama Hochová blízko. Desítky let chodila po městě s fotoaparátem, hnána zvědavostí s vidinou nových dobrodružství. Z jejích fotografií čiší upřímnost mezilidských vztahů a smysl pro humor. Ve svých pamětech poté napsala: „Odjakživa se ráda směju. Všemu, všem a nejvíc sobě.“

Publikace sleduje život a dílo prizmatem vyprávění jejích generačních souputníků, dobových dokumentů, autorčina archivu negativů a publikací, které o její práci vyšly po pádu komunismu.

Během své čtyřicetileté profesionální kariéry se úspěšně vydávala i do oblastí, s nimiž si její jméno zatím nespojujeme. Fotografovala veterány první světové války, řádové sestry, život v domovech důchodců a dětských domovech, českou a slovenskou vesnici, portréty řady umělců, ale i pád komunismu.

Podívejte se na ukázku fotografií z právě vydané a doposud nejrozsáhlejší monografie fotografky Dagmar Hochové (1926–2012).