Ema a smrtihlav. Dvě věci, utvářející to, jak mladý chlapec Šimon uvažuje o druhé světové válce za dveřmi stodoly, ve které se schovává. Veškerý prostor mimo proděravělé stavení představuje lišaj smrtihlav, tedy nacismus a s ním spojené nebezpečí a strach.

Uvnitř stodoly je ale Ema, dívka z reklamy na krém v ohmataném časopise. Představuje pocit bezpečí a naděje, že jednou bude moct člověk být zase bezstarostný.

Výjev umocňuje jednoduchý nápis Ema liebt Sonne, tedy Ema má ráda slunce nebo také Ema má rada slnko či Ema szereti a napot. Znát tuhle jednoduchou větu v němčině, češtině, slovenštině i maďarštině je pro Šimona zásadní. Podobně jako Ema a smrtihlav i tyhle jazyky utvářejí jeho realitu. Šimon je totiž Čech pocházející z židovské rodiny, který se před smrtihlavem –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ nebo nacisty, chcete-li –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ ukrývá na maďarsko-slovenské hranici. A všechny tyto řeči se tak poměrně nesourodě proplétají jeho životem.

Švadlena Marika, která se chlapce tak trochu nechtěně ujala, s ním mluví maďarsky a slovensky. Vysoce postavení důstojníci hovoří před vraty stodoly německy. Vedoucí tamní buňky Hlinkovy gardy –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ polovojenská organizace Hlinkovy slovenské ľudové strany –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ se kterým má ovdovělá Marika do jisté míry nedobrovolný vztah, hovoří jedině slovensky. A sám Šimon zůstává stále u češtiny. Ema, smrtihlav a čtveřice jazyků hrají v životě malého chlapce i nejnovějším filmu slovenské režisérky Ivety Grófové ukazatele toho, kam se jeho cesta bude ubírat.

Šimonův příběh je tím nejzajímavějším, co snímek Ema a smrtihlav přinese. Nenápadné scény, ve kterých si chlapec prohlíží starý časopis, dokážou v divákovi vyvolat pocity naděje a sounáležitosti. A záběr, ve kterém Šimon protáhne ruce dřevěnými špruslemi stodoly, aby se alespoň na chvíli mohl dotknout ženy, která se o něj stará, je vlastně jedním z vrcholů filmu.

Svébytný pohled malého chlapce na pohraniční vesnici ve 40. letech 20. století ale bohužel nehraje ve snímku prim. A to přesto, že by tomu název napovídal. Nenápadné a citlivé pasáže s hercem Nico Klimkem přebíjí část příběhu o švadleně Marice. Mladá vdova musí kličkovat mezi strachem z toho, že někdo odhalí chlapce schovaného ve stodole, eufemisticky řečeno dvořením šéfa místní buňky Hlinkovy gardy a vrtochy místního nacistického důstojníka.

Její osudy sice vyplnily většinu více než dvouhodinové stopáže, ale na rozdíl od těch Šimonových nepřináší téměř žádnou emoci a to i přesto, že se žena musí vyrovnat se smrtí manžela, napadením i znásilněním. Období nacismu vykreslené pohledem jednotlivce –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ v tomto případě očima emancipované ženy –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ během let zkrátka ztratilo na naléhavosti. Divák se nemůže zbavit dojmu, že tohle všechno už viděl. A ne jednou, ale stokrát. Najít úhel, přes který se dá o hrůzách druhé světové války vyprávět, začíná být čím dále těžší. Že to ale pořád jde, nedávno dokázal třeba oceňovaný snímek Jonathana Glazera Zóna zájmu. Ema a smrtihlav k takovým projektům nicméně nepatří.

Snímek přitom nabízí několik divácky vděčných momentů a kromě postavy Šimona ještě přinejmenším jednu, kterou stojí za to sledovat: kapitána Hlinkovy gardy Dušana. Ten se na začátku jeví jako nedůležitý podržtaška, postupně se ale i díky hereckému výkonu Milana Ondríka jeho postava rozvine a získá na důležitosti i zajímavosti. A dokonce poodhalí, že ani on nepatří beze zbytku mezi smrtihlavy. Průměrnost Emy a smrtihlava tak dost možná nezapříčinilo stokrát obehrané tématu, ale to, že tvůrci postavili do centra dění špatnou postavu.

Ema a smrtihlav. Dvě věci, utvářející to, jak mladý chlapec Šimon uvažuje o druhé světové válce za dveřmi stodoly, ve které se schovává. Veškerý prostor mimo proděravělé stavení představuje lišaj smrtihlav, tedy nacismus a s ním spojené nebezpečí a strach.

Uvnitř stodoly je ale Ema, dívka z reklamy na krém v ohmataném časopise. Představuje pocit bezpečí a naděje, že jednou bude moct člověk být zase bezstarostný.

Výjev umocňuje jednoduchý nápis Ema liebt Sonne, tedy Ema má ráda slunce nebo také Ema má rada slnko či Ema szereti a napot. Znát tuhle jednoduchou větu v němčině, češtině, slovenštině i maďarštině je pro Šimona zásadní. Podobně jako Ema a smrtihlav i tyhle jazyky utvářejí jeho realitu. Šimon je totiž Čech pocházející z židovské rodiny, který se před smrtihlavem –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ nebo nacisty, chcete-li –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ ukrývá na maďarsko-slovenské hranici. A všechny tyto řeči se tak poměrně nesourodě proplétají jeho životem.

Švadlena Marika, která se chlapce tak trochu nechtěně ujala, s ním mluví maďarsky a slovensky. Vysoce postavení důstojníci hovoří před vraty stodoly německy. Vedoucí tamní buňky Hlinkovy gardy –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ polovojenská organizace Hlinkovy slovenské ľudové strany –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ se kterým má ovdovělá Marika do jisté míry nedobrovolný vztah, hovoří jedině slovensky. A sám Šimon zůstává stále u češtiny. Ema, smrtihlav a čtveřice jazyků hrají v životě malého chlapce i nejnovějším filmu slovenské režisérky Ivety Grófové ukazatele toho, kam se jeho cesta bude ubírat.

Šimonův příběh je tím nejzajímavějším, co snímek Ema a smrtihlav přinese. Nenápadné scény, ve kterých si chlapec prohlíží starý časopis, dokážou v divákovi vyvolat pocity naděje a sounáležitosti. A záběr, ve kterém Šimon protáhne ruce dřevěnými špruslemi stodoly, aby se alespoň na chvíli mohl dotknout ženy, která se o něj stará, je vlastně jedním z vrcholů filmu.

Svébytný pohled malého chlapce na pohraniční vesnici ve 40. letech 20. století ale bohužel nehraje ve snímku prim. A to přesto, že by tomu název napovídal. Nenápadné a citlivé pasáže s hercem Nico Klimkem přebíjí část příběhu o švadleně Marice. Mladá vdova musí kličkovat mezi strachem z toho, že někdo odhalí chlapce schovaného ve stodole, eufemisticky řečeno dvořením šéfa místní buňky Hlinkovy gardy a vrtochy místního nacistického důstojníka.

Její osudy sice vyplnily většinu více než dvouhodinové stopáže, ale na rozdíl od těch Šimonových nepřináší téměř žádnou emoci a to i přesto, že se žena musí vyrovnat se smrtí manžela, napadením i znásilněním. Období nacismu vykreslené pohledem jednotlivce –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ v tomto případě očima emancipované ženy –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ během let zkrátka ztratilo na naléhavosti. Divák se nemůže zbavit dojmu, že tohle všechno už viděl. A ne jednou, ale stokrát. Najít úhel, přes který se dá o hrůzách druhé světové války vyprávět, začíná být čím dále těžší. Že to ale pořád jde, nedávno dokázal třeba oceňovaný snímek Jonathana Glazera Zóna zájmu. Ema a smrtihlav k takovým projektům nicméně nepatří.

Snímek přitom nabízí několik divácky vděčných momentů a kromě postavy Šimona ještě přinejmenším jednu, kterou stojí za to sledovat: kapitána Hlinkovy gardy Dušana. Ten se na začátku jeví jako nedůležitý podržtaška, postupně se ale i díky hereckému výkonu Milana Ondríka jeho postava rozvine a získá na důležitosti i zajímavosti. A dokonce poodhalí, že ani on nepatří beze zbytku mezi smrtihlavy. Průměrnost Emy a smrtihlava tak dost možná nezapříčinilo stokrát obehrané tématu, ale to, že tvůrci postavili do centra dění špatnou postavu.