Je to čtyři roky, co jedenatřicetileté britské zpěvačce a producentce Charli XCX řekl kamarád nepříjemnou pravdu: „Charli, umíš poznat talent, spolupracuješ s každým, kdo něco znamená, dokážeš vizi přivést k životu. Ale nevím, jestli jsi popstar, holka, promiň.“ Charli jen souhlasně pokyvovala hlavou.

Komerčně nejúspěšnější léta měla v té době už za sebou. Největší hity natočila na začátku minulé dekády. Kolaborativní song s duem Icona Pop nazvaný I Love It z roku 2012 se dostal na sedmou příčku žebříčku Billboard Hot 100 a dodnes rotuje v rádiích. O dva roky později přišla Fancy, která se na sedm týdnů vyšplhala až na první místo hitového žebříčku. Tracky jako Wroom Wroom nebo Hit It si pořád uchovaly všechno ze své svěžesti, ale jen jediný solový počin Charli XCX měl podobný úspěch jako její kolaborace: deset let starý hit Boom Clap, který dosáhl na osmé místo. A pak už nic.

Přesto si v současném globálním popu vydobila pevnou pozici – jako umělkyně, která snad nikdy neplatila za horké zboží, ale vždycky zůstala cool. Neuměla bořit hitparády, ale její songy zanechávaly hluboké otisky v hudební sféře, vyrážely dech nejen milovníkům elektronické a taneční scény, ale i Charliiným úspěšnějším kolegyním, které ji pak s gustem kopírovaly.

Zvukově byla pravidelně o pár trendů napřed. Spolu s producenty SOPHIE a A. G. Cookem patřila k nejdůležitějším členům labelu PC Music, který minulou dekádu zásadně proměnil mainstreamový pop. Přinesl hyperpop: naleštěný mix kýčovitých tropů z dávno zapomenutých žánrů, které doprovázely lesklé, barvité vizuály. Znělo to jako absolutní esence internetové doby, v níž se vysoké nekompromisně promíchává s nízkým a outsiderské s prestižním. Do záplavy hudební retrománie, která mainstreamu dominovala od přelomu tisíciletí, dostal kolektiv PC Music budoucnost. Server Pitchfork psal v roce 2014 o aktivitě labelu jako o jednom z nejčerstvějších, nejzábavnějších a nejvíc překvapivých popových fenoménů za dlouhou dobu.

SOPHIE před třemi roky tragicky zemřela, A. G. Cook loni ohlásil, že PC Music už další hudbu vydávat nebude. Odkaz v podobě freneticky roztěkané hudební produkce ale zůstal. A zůstala i Charli XCX, popová outsiderka, která pořád platí za vzor spoustě svých souputnic. Nejen zvukem, ale i zábavnou personou spratka. I tu se snaží napodobovat její konkurentky – od Katy Perry přes Billie Eilish až po Camillu Cabello.

Antropoložka Marie Heřmanová nedávno mluvila o tom, že doba velkých kulturních událostí, které zaplaví svět, možná pomalu končí. V době algoritmů už v televizi tak často nesledujeme stejné filmy a naše timeliny sociálních sítí vypadají docela odlišně. Přesto internet zaplavila jedovatě zelená vlna z obalu nové desky Charli XCX, který zdobí jen rozmazaný název: brat (spratek). O memefikaci si vyloženě říká. Je zapamatovatelný, nepřehlédnutelný a přitom drzý. Staví na hlavu tradici, že desky popových zpěvaček mají mít na obalu hezkou tvář a tělo ve vyzývavé póze (přesně jako to Charli udělala u své předchozí, nepříliš úspěšné desky CRASH).

Jedovatě zelená barva zve internetové fanoušky k vlastním remixům. Popisují v nich třeba pocity disociace. Jeden z desítek memů ze sociálních sítí ukazuje scénu z filmu Barbie, kde ležící Margot Robbie připomíná barbínu bez života. V doprovodném textu na spratkovsky zeleném pozadí stojí: „Není mrtvá. Jen si užívá svých předepsaných minut disociativní diskotéky.“

Možná je to nejlepší lepší způsob, jak popsat zážitek z desky brat. Je to album, které má za zvuků elektronické taneční smršti svým posluchačům dopřát drzé odtržení od všeho, co je trápí nebo štve. Charli XCX ale moc dobře ví, že nepříjemným pocitům uniknout nejde. Tak jednoduché to brat mít opravdu nechce.

„Jsem slavná, ale ne dost / Jsem perfektní do pozadí / Jednou nohou v normálním životě,“ zpívá Charli v písni I might say something stupid. Je to jeden z mála momentů, kdy brat zpomalí. Taneční tempo desky sotva klesne pod hladinu 120 beatů za minutu. Do uší přitom pumpuje synťáková arpeggia a rytmické basy, odkazující se třeba na optimistickou indie taneční vlnu přelomu nultých let, jakou reprezentovali třeba Boyz Noize nebo Lo fi Fnk.

Úvodní tracky 360 a Club classics se už teď usadily v internetovém kánonu a je jen otázka času, kdy se opravdu stanou klubovými klasikami. Třetí Sympathy is a knife pokračuje v nastavené intenzitě, ale poprvé přidává navíc element, který z brat dělá tak posluchačsky vděčnou desku: zranitelnost.

Určitě pomáhá i fakt, že Charli XCX dokáže v posluchačích vzbudit stejné voyeurské pudy jako její slavnější konkurentky Taylor Swift nebo Billie Eilish. Podobně jako ony Charli popisuje intimní momenty ze života slavných.

Ostatně, právě o první jmenované je na Sympathy is a knife řeč. „Nechci jí vidět v backstagi na koncertech mého kluka / Držím si palce / doufám, že se brzy rozejdou,“ zpívá Charli XCX, která je zasnoubená s bubeníkem kapely The 1975. Že měla Taylor Swift milostnou epizodu s frontmanem Matty Healym, to už je známá věc: díky letošní desce Tortured Poets Department navíc detailně zmapovaná.

Charli XCX pod rouškou sebevědomých klubových bangerů odkrývá zpovědi o vlastním pocitu nedostatečnosti nebo o tragické smrti zpěvaččiny soulmate SOPHIE. Svým způsobem tak pokračuje v jejím odkazu. To PC Music měl velký vliv na to, že do taneční hudby prosákla zranitelnost. Byla to SOPHIE, kdo svou poslední zaživa vydanou desku z roku 2018 OIL OF EVERY PEARL’S UN-INSIDES začala popěvkem „It’s okay to cry“.

Charli se ke slovům své kamarádky vrací v jednom z nejbolestnějších songů celého alba, So I, ve kterém přiznává, jak jí odchod SOPHIE bolí. A podobně jako SOPHIE dodržuje i princip napětí, ve kterém bolestně upřímné texty doprovází hyper optimistické aranže.

To, že Charli XCX platí za avatgardní producentku, je známá věc. Brat je ale zajímavý i tím, že tematizuje emoce, které zůstávají tabu nejen v hudbě. Třeba závist. A hlavně pak tu, která může panovat mezi ženami.

„Závist je nesprávně chápána jako odmítnutí podporovat ženy, což není pravda. Myslím, že můžete žárlit a stále být správný člověk, který podporuje svoje kolegyně,“ řekla Charli XCX magazínu Rolling Stone, „žárlivost prostě jen není moc sexy, že ne?“

Vlna upřímných přiznání v popu není nic nového. Vlastně už často působí jako kalkul. Taylor Swift na letošní desce zapnula autopilota, Billie Eilish působí čím dál nažehlenějším dojmem. Obě jako by braly deníkové zápisky ve své hudbě jako nepostradatelný prodejní artikl. Charli má oproti oběma zmíněným zpěvačkám výhodu, protože nepříjemným emocím dokáže přidat sexappeal. Brat bere zranitelnost, nejistotu, i smutek jako pocity, které je potřeba roztancovat.

Jen několikrát se na nové album tančit nedá. „Myslím na to pořád / že mi možná dojde čas,“ zpívá Charli XCX v tracku I think about it all the time, v němž uvažuje nad tím, jestli by neměla skončit s antikoncepcí a stát se matkou. „Protože moje kariéra působí tak malá v existenciálním schématu toho všeho,“ vysvětluje zpěvačka, když na chvíli odkládá svou spratkovskou masku.

Je to pocit, o kterém mluví tolik žen v mém okolí, ale snad nikdo ho v popu nezpracoval tak přesvědčivě. Broukání v popěvku skladby zní jako vrnění novorozeně. Není to žádná pomalá balada. Charli i tady zůstává sebeironická, svižné aranže se kolem jejího hlasu dál rytmicky vlní, jako by se celou záležitost, podobně jako mé kamarádky, snažila zahnat pryč. Ale euforie klubové párty je ta tam.

Song za sebou nechává hořkosladkou pachuť, celé desce přidává stín starostí, který by mohl rozptýlit snad jenom závěrečný banger. Přijde za pár vteřin. Charli v závěru alba remixuje sama sebe, úvodní song 360 se v ještě rychlejší, extatičtější podobě. Nasadit masku, nasadit mimikry. Jede se dál.

Je to čtyři roky, co jedenatřicetileté britské zpěvačce a producentce Charli XCX řekl kamarád nepříjemnou pravdu: „Charli, umíš poznat talent, spolupracuješ s každým, kdo něco znamená, dokážeš vizi přivést k životu. Ale nevím, jestli jsi popstar, holka, promiň.“ Charli jen souhlasně pokyvovala hlavou.

Komerčně nejúspěšnější léta měla v té době už za sebou. Největší hity natočila na začátku minulé dekády. Kolaborativní song s duem Icona Pop nazvaný I Love It z roku 2012 se dostal na sedmou příčku žebříčku Billboard Hot 100 a dodnes rotuje v rádiích. O dva roky později přišla Fancy, která se na sedm týdnů vyšplhala až na první místo hitového žebříčku. Tracky jako Wroom Wroom nebo Hit It si pořád uchovaly všechno ze své svěžesti, ale jen jediný solový počin Charli XCX měl podobný úspěch jako její kolaborace: deset let starý hit Boom Clap, který dosáhl na osmé místo. A pak už nic.

Přesto si v současném globálním popu vydobila pevnou pozici – jako umělkyně, která snad nikdy neplatila za horké zboží, ale vždycky zůstala cool. Neuměla bořit hitparády, ale její songy zanechávaly hluboké otisky v hudební sféře, vyrážely dech nejen milovníkům elektronické a taneční scény, ale i Charliiným úspěšnějším kolegyním, které ji pak s gustem kopírovaly.

Zvukově byla pravidelně o pár trendů napřed. Spolu s producenty SOPHIE a A. G. Cookem patřila k nejdůležitějším členům labelu PC Music, který minulou dekádu zásadně proměnil mainstreamový pop. Přinesl hyperpop: naleštěný mix kýčovitých tropů z dávno zapomenutých žánrů, které doprovázely lesklé, barvité vizuály. Znělo to jako absolutní esence internetové doby, v níž se vysoké nekompromisně promíchává s nízkým a outsiderské s prestižním. Do záplavy hudební retrománie, která mainstreamu dominovala od přelomu tisíciletí, dostal kolektiv PC Music budoucnost. Server Pitchfork psal v roce 2014 o aktivitě labelu jako o jednom z nejčerstvějších, nejzábavnějších a nejvíc překvapivých popových fenoménů za dlouhou dobu.

SOPHIE před třemi roky tragicky zemřela, A. G. Cook loni ohlásil, že PC Music už další hudbu vydávat nebude. Odkaz v podobě freneticky roztěkané hudební produkce ale zůstal. A zůstala i Charli XCX, popová outsiderka, která pořád platí za vzor spoustě svých souputnic. Nejen zvukem, ale i zábavnou personou spratka. I tu se snaží napodobovat její konkurentky – od Katy Perry přes Billie Eilish až po Camillu Cabello.

Antropoložka Marie Heřmanová nedávno mluvila o tom, že doba velkých kulturních událostí, které zaplaví svět, možná pomalu končí. V době algoritmů už v televizi tak často nesledujeme stejné filmy a naše timeliny sociálních sítí vypadají docela odlišně. Přesto internet zaplavila jedovatě zelená vlna z obalu nové desky Charli XCX, který zdobí jen rozmazaný název: brat (spratek). O memefikaci si vyloženě říká. Je zapamatovatelný, nepřehlédnutelný a přitom drzý. Staví na hlavu tradici, že desky popových zpěvaček mají mít na obalu hezkou tvář a tělo ve vyzývavé póze (přesně jako to Charli udělala u své předchozí, nepříliš úspěšné desky CRASH).

Jedovatě zelená barva zve internetové fanoušky k vlastním remixům. Popisují v nich třeba pocity disociace. Jeden z desítek memů ze sociálních sítí ukazuje scénu z filmu Barbie, kde ležící Margot Robbie připomíná barbínu bez života. V doprovodném textu na spratkovsky zeleném pozadí stojí: „Není mrtvá. Jen si užívá svých předepsaných minut disociativní diskotéky.“

Možná je to nejlepší lepší způsob, jak popsat zážitek z desky brat. Je to album, které má za zvuků elektronické taneční smršti svým posluchačům dopřát drzé odtržení od všeho, co je trápí nebo štve. Charli XCX ale moc dobře ví, že nepříjemným pocitům uniknout nejde. Tak jednoduché to brat mít opravdu nechce.

„Jsem slavná, ale ne dost / Jsem perfektní do pozadí / Jednou nohou v normálním životě,“ zpívá Charli v písni I might say something stupid. Je to jeden z mála momentů, kdy brat zpomalí. Taneční tempo desky sotva klesne pod hladinu 120 beatů za minutu. Do uší přitom pumpuje synťáková arpeggia a rytmické basy, odkazující se třeba na optimistickou indie taneční vlnu přelomu nultých let, jakou reprezentovali třeba Boyz Noize nebo Lo fi Fnk.

Úvodní tracky 360 a Club classics se už teď usadily v internetovém kánonu a je jen otázka času, kdy se opravdu stanou klubovými klasikami. Třetí Sympathy is a knife pokračuje v nastavené intenzitě, ale poprvé přidává navíc element, který z brat dělá tak posluchačsky vděčnou desku: zranitelnost.

Určitě pomáhá i fakt, že Charli XCX dokáže v posluchačích vzbudit stejné voyeurské pudy jako její slavnější konkurentky Taylor Swift nebo Billie Eilish. Podobně jako ony Charli popisuje intimní momenty ze života slavných.

Ostatně, právě o první jmenované je na Sympathy is a knife řeč. „Nechci jí vidět v backstagi na koncertech mého kluka / Držím si palce / doufám, že se brzy rozejdou,“ zpívá Charli XCX, která je zasnoubená s bubeníkem kapely The 1975. Že měla Taylor Swift milostnou epizodu s frontmanem Matty Healym, to už je známá věc: díky letošní desce Tortured Poets Department navíc detailně zmapovaná.

Charli XCX pod rouškou sebevědomých klubových bangerů odkrývá zpovědi o vlastním pocitu nedostatečnosti nebo o tragické smrti zpěvaččiny soulmate SOPHIE. Svým způsobem tak pokračuje v jejím odkazu. To PC Music měl velký vliv na to, že do taneční hudby prosákla zranitelnost. Byla to SOPHIE, kdo svou poslední zaživa vydanou desku z roku 2018 OIL OF EVERY PEARL’S UN-INSIDES začala popěvkem „It’s okay to cry“.

Charli se ke slovům své kamarádky vrací v jednom z nejbolestnějších songů celého alba, So I, ve kterém přiznává, jak jí odchod SOPHIE bolí. A podobně jako SOPHIE dodržuje i princip napětí, ve kterém bolestně upřímné texty doprovází hyper optimistické aranže.

To, že Charli XCX platí za avatgardní producentku, je známá věc. Brat je ale zajímavý i tím, že tematizuje emoce, které zůstávají tabu nejen v hudbě. Třeba závist. A hlavně pak tu, která může panovat mezi ženami.

„Závist je nesprávně chápána jako odmítnutí podporovat ženy, což není pravda. Myslím, že můžete žárlit a stále být správný člověk, který podporuje svoje kolegyně,“ řekla Charli XCX magazínu Rolling Stone, „žárlivost prostě jen není moc sexy, že ne?“

Vlna upřímných přiznání v popu není nic nového. Vlastně už často působí jako kalkul. Taylor Swift na letošní desce zapnula autopilota, Billie Eilish působí čím dál nažehlenějším dojmem. Obě jako by braly deníkové zápisky ve své hudbě jako nepostradatelný prodejní artikl. Charli má oproti oběma zmíněným zpěvačkám výhodu, protože nepříjemným emocím dokáže přidat sexappeal. Brat bere zranitelnost, nejistotu, i smutek jako pocity, které je potřeba roztancovat.

Jen několikrát se na nové album tančit nedá. „Myslím na to pořád / že mi možná dojde čas,“ zpívá Charli XCX v tracku I think about it all the time, v němž uvažuje nad tím, jestli by neměla skončit s antikoncepcí a stát se matkou. „Protože moje kariéra působí tak malá v existenciálním schématu toho všeho,“ vysvětluje zpěvačka, když na chvíli odkládá svou spratkovskou masku.

Je to pocit, o kterém mluví tolik žen v mém okolí, ale snad nikdo ho v popu nezpracoval tak přesvědčivě. Broukání v popěvku skladby zní jako vrnění novorozeně. Není to žádná pomalá balada. Charli i tady zůstává sebeironická, svižné aranže se kolem jejího hlasu dál rytmicky vlní, jako by se celou záležitost, podobně jako mé kamarádky, snažila zahnat pryč. Ale euforie klubové párty je ta tam.

Song za sebou nechává hořkosladkou pachuť, celé desce přidává stín starostí, který by mohl rozptýlit snad jenom závěrečný banger. Přijde za pár vteřin. Charli v závěru alba remixuje sama sebe, úvodní song 360 se v ještě rychlejší, extatičtější podobě. Nasadit masku, nasadit mimikry. Jede se dál.