Pokud by si mohli čeští rodiče vybrat a dopřát svým dětem jednu jedinou věc, bylo by to kromě více společně tráveného času především soukromé vzdělání. V průzkumu agentury Ipsos pro Seznam Zprávy to uvedlo téměř 16 procent rodičů s dětmi do 18 let.

Jde o pokračování projektu Seznam Zpráv – Jak se žije v Česku. Červnovým tématem jsou děti a rodičovství. A z aktuálního průzkumu vychází, že rodiče by veřejnou školu svých dětí vyměnili za soukromou raději, než aby dětem například zlepšili zázemí doma, umožnili jim více pohybu nebo kroužků, případně zařídili lepší dovolenou.

Výsledky průzkumu kopírují zvýšený zájem o soukromé školy i nárůst jejich kapacit. Když se podíváme na údaje od mateřských až po střední školy, do soukromých zařízení chodilo před 10 lety zhruba 4,4 procenta dětí, v letošním školním roce to je už 6,4 procenta.

„V Česku už je celá řada soukromých škol, jejichž konceptu rodiče věří, mají vysokou akademickou úroveň, ale zároveň dokážou nabídnout i něco navíc. V našem případě si myslím, že jde třeba o propracovaný systém práce s nadanými žáky,“ popisuje ředitel pražského Gymnázia Jana Palacha a zároveň místopředseda Sdružení soukromých škol Čech, Moravy a Slezska Michal Musil.

S tím jde ovšem samozřejmě i nutnost platit školné. Například na Gymnáziu Jana Palacha vyjde příští rok školné na 108 tisíc korun. Měsíční částky se ale pohybují od tisícovek až k desetitisícům, záleží na místě nebo stupni školy, ale také třeba vyučovacím jazyce.

Konkrétně v případě středních škol nabízí sice soukromý sektor na jednu stranu něco odlišného, na tu druhou ale také supluje kapacity, které při současném vrcholu populační vlny zkrátka nestačí.

Kdyby například v Praze nefungovaly soukromé střední školy, nebylo by dost míst pro všechny pražské děti ukončující v hlavním městě povinnou školní docházku.

„Já jsem s lehkou mírou popichování říkal, že těžíme z bohorovnosti a spokojenosti veřejných gymnázií. My se ale snažíme jít pořád dopředu už kvůli tomu, že velká část dnešních rodičů očekává od vzdělávacích institucí úplně jiný přístup,“ dodává Musil.

Podobně to z pohledu kapacit platí i pro soukromé mateřské školy. V nich navíc daleko častěji než ve veřejných najdou rodiče místo i pro děti mladší tří let. Chodí jich tam 15 procent, ve veřejných jich je jen 8,6 procenta.

Když se podíváme na soukromé základní školy, ze statistik vyplývá, že mohou svým žákům nabídnout větší komfort – tedy méně dětí ve třídě a logicky tedy větší prostor pro individuální potřeby žáků. Zároveň si mohou ze školného dovolit platit i podpůrný personál, který ve veřejných školách standardem není, jako je například školní psycholog.

Za posledních 10 let jich nejvíce přibylo ve Středočeském kraji. Rostou ale po celém Česku. Na Vysočině například nebyla v roce 2013 ani jedna, v letošním školním roce jich už funguje 13.

„Strategie rodičů je dost pochopitelná. Pro své děti chtějí co nejlepší vzdělávání a v neveřejných školách mohou dostat nějaké lepší služby, nebo minimálně klientsky orientované služby,“ popisuje analytik vzdělávací politiky Karel Gargulák z PAQ Research.

O postavení soukromých škol se ovšem dlouhá léta diskutuje, a to jak z pohledu pravidel, kterými se musí řídit, tak jejich financování. Provoz škol totiž zčásti dotuje i státní rozpočet, byť jiným mechanismem, než který funguje u veřejných škol. Soukromé školy musí sice splňovat všechny předpisy, které kontroluje Česká školní inspekce, nevztahuje se na ně ale třeba spádovost. Jinak řečeno, přednost u základních škol nemají děti z nejbližšího okolí.

„Růst neveřejné větve školství vede k prohlubování nerovností. Z hlediska nákladů se dvakrát platí ty samé služby – zajistit kapacity je totiž nutné ve veřejném školství, ale zároveň stát platí i soukromé školy, což je trochu nespravedlivé,“ dodává Gargulák.

Podle něj je proto důležité, aby se srovnaly podmínky mezi veřejnými a neveřejnými školami. A například základky nesly stejnou zodpovědnost, ať už jde o soukromé nebo veřejné.

Pokud by si mohli čeští rodiče vybrat a dopřát svým dětem jednu jedinou věc, bylo by to kromě více společně tráveného času především soukromé vzdělání. V průzkumu agentury Ipsos pro Seznam Zprávy to uvedlo téměř 16 procent rodičů s dětmi do 18 let.

Jde o pokračování projektu Seznam Zpráv – Jak se žije v Česku. Červnovým tématem jsou děti a rodičovství. A z aktuálního průzkumu vychází, že rodiče by veřejnou školu svých dětí vyměnili za soukromou raději, než aby dětem například zlepšili zázemí doma, umožnili jim více pohybu nebo kroužků, případně zařídili lepší dovolenou.

Výsledky průzkumu kopírují zvýšený zájem o soukromé školy i nárůst jejich kapacit. Když se podíváme na údaje od mateřských až po střední školy, do soukromých zařízení chodilo před 10 lety zhruba 4,4 procenta dětí, v letošním školním roce to je už 6,4 procenta.

„V Česku už je celá řada soukromých škol, jejichž konceptu rodiče věří, mají vysokou akademickou úroveň, ale zároveň dokážou nabídnout i něco navíc. V našem případě si myslím, že jde třeba o propracovaný systém práce s nadanými žáky,“ popisuje ředitel pražského Gymnázia Jana Palacha a zároveň místopředseda Sdružení soukromých škol Čech, Moravy a Slezska Michal Musil.

S tím jde ovšem samozřejmě i nutnost platit školné. Například na Gymnáziu Jana Palacha vyjde příští rok školné na 108 tisíc korun. Měsíční částky se ale pohybují od tisícovek až k desetitisícům, záleží na místě nebo stupni školy, ale také třeba vyučovacím jazyce.

Konkrétně v případě středních škol nabízí sice soukromý sektor na jednu stranu něco odlišného, na tu druhou ale také supluje kapacity, které při současném vrcholu populační vlny zkrátka nestačí.

Kdyby například v Praze nefungovaly soukromé střední školy, nebylo by dost míst pro všechny pražské děti ukončující v hlavním městě povinnou školní docházku.

„Já jsem s lehkou mírou popichování říkal, že těžíme z bohorovnosti a spokojenosti veřejných gymnázií. My se ale snažíme jít pořád dopředu už kvůli tomu, že velká část dnešních rodičů očekává od vzdělávacích institucí úplně jiný přístup,“ dodává Musil.

Podobně to z pohledu kapacit platí i pro soukromé mateřské školy. V nich navíc daleko častěji než ve veřejných najdou rodiče místo i pro děti mladší tří let. Chodí jich tam 15 procent, ve veřejných jich je jen 8,6 procenta.

Když se podíváme na soukromé základní školy, ze statistik vyplývá, že mohou svým žákům nabídnout větší komfort – tedy méně dětí ve třídě a logicky tedy větší prostor pro individuální potřeby žáků. Zároveň si mohou ze školného dovolit platit i podpůrný personál, který ve veřejných školách standardem není, jako je například školní psycholog.

Za posledních 10 let jich nejvíce přibylo ve Středočeském kraji. Rostou ale po celém Česku. Na Vysočině například nebyla v roce 2013 ani jedna, v letošním školním roce jich už funguje 13.

„Strategie rodičů je dost pochopitelná. Pro své děti chtějí co nejlepší vzdělávání a v neveřejných školách mohou dostat nějaké lepší služby, nebo minimálně klientsky orientované služby,“ popisuje analytik vzdělávací politiky Karel Gargulák z PAQ Research.

O postavení soukromých škol se ovšem dlouhá léta diskutuje, a to jak z pohledu pravidel, kterými se musí řídit, tak jejich financování. Provoz škol totiž zčásti dotuje i státní rozpočet, byť jiným mechanismem, než který funguje u veřejných škol. Soukromé školy musí sice splňovat všechny předpisy, které kontroluje Česká školní inspekce, nevztahuje se na ně ale třeba spádovost. Jinak řečeno, přednost u základních škol nemají děti z nejbližšího okolí.

„Růst neveřejné větve školství vede k prohlubování nerovností. Z hlediska nákladů se dvakrát platí ty samé služby – zajistit kapacity je totiž nutné ve veřejném školství, ale zároveň stát platí i soukromé školy, což je trochu nespravedlivé,“ dodává Gargulák.

Podle něj je proto důležité, aby se srovnaly podmínky mezi veřejnými a neveřejnými školami. A například základky nesly stejnou zodpovědnost, ať už jde o soukromé nebo veřejné.