Volby do Evropského parlamentu přinesly obecné vítězství pravice na úkor levice a „zelených“ sil, aniž by ovšem dramaticky změnily politickou mapu EU. Koneckonců je velmi pravděpodobné, že „vládní většinu“ EU bude formovat stejná koalice jako dosud a EU povede stejná šéfka Komise.

I kdyby tomu tak ovšem nebylo, je velmi nepravděpodobné, že by politický proces v celé EU, ale i na úrovni jednotlivých států mohl přinést nějaký dramatičtější prorůstový impulz evropským ekonomikám nebo EU jako takové. Politická debata v Unii se totiž stále odehrává na rovině kvality fungování státního sektoru jednotlivých zemí či rozdělení pravomocí mezi centrem EU a národními státy.

Nikdo ale nediskutuje rozsah potřeb, který vlastně veřejný sektor občanům EU poskytuje. Maximálně se debata odehrává v tématech jako efektivita, menší byrokracie, digitalizace státu atp. Jenže už první srovnání rozměru státního sektoru na úrovni přímých (neinvestičních) výdajů jednotlivých států jasně signalizuje, že chce-li EU zvrátit úpadek svého ekonomického významu, musela by tu být pociťována potřeba zmenšit absolutní rozměr veřejného sektoru. Hlavním problémem EU a jeho členů je totiž celkový rozměr státu a jeho podíl na ekonomice. To se ale zřetelně neděje ani u nás, natož na úrovni EU obecně.

Nejprve ale ještě jednou k úpadku EU. Zopakujme si, že za poslední čtvrtstoletí se podíl ekonomiky EU na světové ekonomice snížil z jedné čtvrtiny na méně než jednu šestinu. Není to způsobeno nástupem Číny, globální význam ekonomiky USA se za stejné čtvrtstoletí takřka nezměnil, klesl z 27 % na 26 %. Toto základní pozorování lze sice různě relativizovat (korekcí o vývoj cen, počet obyvatel, či dokonce tím, že Evropané přece pracují méně, sic!), ani to ale nezmění skutečnost, že ve světě, kde se srovnává absolutní velikost ekonomik a rozměr trhů, se váha EU na světovém ekonomickém dění snížila za poslední čtvrtstoletí asi o třetinu. A svět ten úpadek samozřejmě vidí.

Na tom, že problémem je mimo jiné mnoho byrokracie, komplexnost pravidel a další, se na úrovni verbální shodne i v EU prakticky každý. Podívejme se ale na dostupné a srovnatelné údaje ze statistik Světové banky a Mezinárodního měnového fondu o výdajích na stát, rozuměj výdajích na neinvestiční nákupy zboží a služeb a platy státních zaměstnanců (včetně placených příslušníků ozbrojených sil) vůči rozměru jednotlivých ekonomik (viz graf níže). Údaje představují souhrn výdajů jednotlivých členů EU vůči celkovému rozměru ekonomiky EU, jsou přitom seřazeny dle výchozího stavu v roce 1997. Tento údaj de facto měří primárně náklad na existenci státu a jeho aparátu, ne už tak jeho výkon, investice atp., v jednotlivých ekonomikách.

Je naprosto zjevné, že evropské státy jsou nákladnější, větší. Schválně jsem navíc vedle nás a Polska přidal z Evropy dvě země reprezentující v určitém smyslu dva civilizační okraje státních byrokratických kultur, tedy Řecko a Spojené království. To naznačuje, že postupný sešup EU i Evropy není o kvalitě chodu státních aparátů. Problémy chodu a procesů plynou prostě z toho, že evropský model státu je v podstatě všude v porovnání se stavem „zbytku světa“, včetně USA, či velmi úspěšně rostoucích asijských ekonomik rozměrnější. Generuje více byrokracie, pravidel, zasahování úředního aparátu do ekonomik, než je tomu jinde.

V EU se k tomu samozřejmě ještě přidávají další faktory. Určitě věci nezlehčuje neustálá složitá tvorba dalších pravidel v interakci mezi Bruselem s jeho v relativním rozměru nepříliš významným rozpočtem, ale disponujícím mnoha pravomocemi a jednotlivými národními státy. Jenže měřeno náklady na jejich aparát máme i bez Bruselu vůči naší globální konkurenci prostě evidentně příliš rozměrné státy, které limitují možnosti tržních ekonomik i svobodu jejich subjektů hledat svá optimální řešení a posouvat při tom ekonomiku vpřed.

A to jsme ještě ani nezvážili, že EU a my v ní jsme byli jako celek zatíženi mnohem menšími ozbrojenými silami (v poměru k rozměru ekonomiky), než mají USA, ale i další celky, se kterými zde EU srovnávám. Pro jistotu dodávám, že armádní rozpočet nejen v USA, ale i v obou srovnávaných asijských ekonomikách je v porovnání s dnešním stavem v EU vůči rozměru jejich ekonomik zhruba dvojnásobný.

Ještě jinak, jakmile opustíme Evropu, zjistíme, že i z hlediska ekonomického růstu mimořádně úspěšných ekonomik, včetně těch, které jsou už dnes svým produktem na hlavu před námi či před výkonem EU, právě tyto země dlouhodobě a setrvale utrácejí na svůj státní aparát relativně méně než my či EU jako celek.

Zdaleka to tedy není jen Čína (mimochodem, náklady na stát a jeho „lidi“ včetně rostoucí armády v Číně oscilují kolem 16 %). Přitom to neznamená, že ty země musí méně zbrojit, být za námi v tabulkách vzdělanosti nebo se stát semeništi zločinu či korupce.

Nelze se zbavit dojmu, že jim tento přístup umožňuje i skutečnost, že si jejich občané, voliči, uvědomují, že sice existují základní funkce, v nichž stát ničím nenahradí, ale současně také to, že generování společenského bohatství je skutečně lepší nechat trhu.

A konají dle toho. To ale navzdory poslednímu výsledku voleb do Evropského parlamentu určitě není případ EU. Stále od státu čekáme i řešení problémů, které jinde státy prostě neřeší. Voláme po tom, aby nám stát nalézal řešení i tam, kde toho prostě nemůže být schopen. A volíme dle toho. Takže nás čeká další pomalý, ale jistý sešup v tom, co ve světě znamenáme a jak jsme a budeme bráni vážně.

Volby do Evropského parlamentu přinesly obecné vítězství pravice na úkor levice a „zelených“ sil, aniž by ovšem dramaticky změnily politickou mapu EU. Koneckonců je velmi pravděpodobné, že „vládní většinu“ EU bude formovat stejná koalice jako dosud a EU povede stejná šéfka Komise.

I kdyby tomu tak ovšem nebylo, je velmi nepravděpodobné, že by politický proces v celé EU, ale i na úrovni jednotlivých států mohl přinést nějaký dramatičtější prorůstový impulz evropským ekonomikám nebo EU jako takové. Politická debata v Unii se totiž stále odehrává na rovině kvality fungování státního sektoru jednotlivých zemí či rozdělení pravomocí mezi centrem EU a národními státy.

Nikdo ale nediskutuje rozsah potřeb, který vlastně veřejný sektor občanům EU poskytuje. Maximálně se debata odehrává v tématech jako efektivita, menší byrokracie, digitalizace státu atp. Jenže už první srovnání rozměru státního sektoru na úrovni přímých (neinvestičních) výdajů jednotlivých států jasně signalizuje, že chce-li EU zvrátit úpadek svého ekonomického významu, musela by tu být pociťována potřeba zmenšit absolutní rozměr veřejného sektoru. Hlavním problémem EU a jeho členů je totiž celkový rozměr státu a jeho podíl na ekonomice. To se ale zřetelně neděje ani u nás, natož na úrovni EU obecně.

Nejprve ale ještě jednou k úpadku EU. Zopakujme si, že za poslední čtvrtstoletí se podíl ekonomiky EU na světové ekonomice snížil z jedné čtvrtiny na méně než jednu šestinu. Není to způsobeno nástupem Číny, globální význam ekonomiky USA se za stejné čtvrtstoletí takřka nezměnil, klesl z 27 % na 26 %. Toto základní pozorování lze sice různě relativizovat (korekcí o vývoj cen, počet obyvatel, či dokonce tím, že Evropané přece pracují méně, sic!), ani to ale nezmění skutečnost, že ve světě, kde se srovnává absolutní velikost ekonomik a rozměr trhů, se váha EU na světovém ekonomickém dění snížila za poslední čtvrtstoletí asi o třetinu. A svět ten úpadek samozřejmě vidí.

Na tom, že problémem je mimo jiné mnoho byrokracie, komplexnost pravidel a další, se na úrovni verbální shodne i v EU prakticky každý. Podívejme se ale na dostupné a srovnatelné údaje ze statistik Světové banky a Mezinárodního měnového fondu o výdajích na stát, rozuměj výdajích na neinvestiční nákupy zboží a služeb a platy státních zaměstnanců (včetně placených příslušníků ozbrojených sil) vůči rozměru jednotlivých ekonomik (viz graf níže). Údaje představují souhrn výdajů jednotlivých členů EU vůči celkovému rozměru ekonomiky EU, jsou přitom seřazeny dle výchozího stavu v roce 1997. Tento údaj de facto měří primárně náklad na existenci státu a jeho aparátu, ne už tak jeho výkon, investice atp., v jednotlivých ekonomikách.

Je naprosto zjevné, že evropské státy jsou nákladnější, větší. Schválně jsem navíc vedle nás a Polska přidal z Evropy dvě země reprezentující v určitém smyslu dva civilizační okraje státních byrokratických kultur, tedy Řecko a Spojené království. To naznačuje, že postupný sešup EU i Evropy není o kvalitě chodu státních aparátů. Problémy chodu a procesů plynou prostě z toho, že evropský model státu je v podstatě všude v porovnání se stavem „zbytku světa“, včetně USA, či velmi úspěšně rostoucích asijských ekonomik rozměrnější. Generuje více byrokracie, pravidel, zasahování úředního aparátu do ekonomik, než je tomu jinde.

V EU se k tomu samozřejmě ještě přidávají další faktory. Určitě věci nezlehčuje neustálá složitá tvorba dalších pravidel v interakci mezi Bruselem s jeho v relativním rozměru nepříliš významným rozpočtem, ale disponujícím mnoha pravomocemi a jednotlivými národními státy. Jenže měřeno náklady na jejich aparát máme i bez Bruselu vůči naší globální konkurenci prostě evidentně příliš rozměrné státy, které limitují možnosti tržních ekonomik i svobodu jejich subjektů hledat svá optimální řešení a posouvat při tom ekonomiku vpřed.

A to jsme ještě ani nezvážili, že EU a my v ní jsme byli jako celek zatíženi mnohem menšími ozbrojenými silami (v poměru k rozměru ekonomiky), než mají USA, ale i další celky, se kterými zde EU srovnávám. Pro jistotu dodávám, že armádní rozpočet nejen v USA, ale i v obou srovnávaných asijských ekonomikách je v porovnání s dnešním stavem v EU vůči rozměru jejich ekonomik zhruba dvojnásobný.

Ještě jinak, jakmile opustíme Evropu, zjistíme, že i z hlediska ekonomického růstu mimořádně úspěšných ekonomik, včetně těch, které jsou už dnes svým produktem na hlavu před námi či před výkonem EU, právě tyto země dlouhodobě a setrvale utrácejí na svůj státní aparát relativně méně než my či EU jako celek.

Zdaleka to tedy není jen Čína (mimochodem, náklady na stát a jeho „lidi“ včetně rostoucí armády v Číně oscilují kolem 16 %). Přitom to neznamená, že ty země musí méně zbrojit, být za námi v tabulkách vzdělanosti nebo se stát semeništi zločinu či korupce.

Nelze se zbavit dojmu, že jim tento přístup umožňuje i skutečnost, že si jejich občané, voliči, uvědomují, že sice existují základní funkce, v nichž stát ničím nenahradí, ale současně také to, že generování společenského bohatství je skutečně lepší nechat trhu.

A konají dle toho. To ale navzdory poslednímu výsledku voleb do Evropského parlamentu určitě není případ EU. Stále od státu čekáme i řešení problémů, které jinde státy prostě neřeší. Voláme po tom, aby nám stát nalézal řešení i tam, kde toho prostě nemůže být schopen. A volíme dle toho. Takže nás čeká další pomalý, ale jistý sešup v tom, co ve světě znamenáme a jak jsme a budeme bráni vážně.