Po všeobecném nadšení ze záměru americké firmy onsemi, resp. ON Semiconductor, investovat 46 mld. Kč do rozšíření továrny na výrobu čipů v Rožnově pod Radhoštěm je třeba se posunout k věcné diskusi o tom, jakou veřejnou podporu by si taková investice mohla zasloužit. Diskusi nad fakty, kalkulacemi, propočty, nikoliv frázemi a dojmy.

Podle reportáže Jany Klímové v pořadu Peníze a vliv na iRozhlas z 25. června 2024, jež je založena na rozhovoru s šéfem onsemi v Česku Josefem Švejdou, se uvažuje nejenom o daňových prázdninách, ale i přímé finanční podpoře ve výši kolem 10 miliard korun, což je více než pětina proklamované investice. Každý obyvatel ČR by na tuto továrnu přispěl zhruba 1000 Kč. Má být vytvořeno až 1000 pracovních míst, což dává pobídku 10 mil. Kč na jedno. Pan Švejda však dodává: „Máme studii, ta říká, že v průměru bude mít pobídka pro stát návratnost do čtyř let.“ Kdo a jak k tomu dospěl, jsme se však už nedozvěděli. Ve vzduchu visí i řada dalších otázek.

Jak je vlastně spočítána hodnota investice? Zatím nebylo vysvětleno, kolik z toho má být pořízení hmotného majetku (budovy, stroje), kolik převody nehmotného majetku (technologie) a jak v tomto byla oceněna tržní hodnota duševního vlastnictví, např. ve formě patentů, které se do dané investice může firma chystat vložit. Nevíme, kolik z hmotného majetku dodají externí dodavatelé za tržní ceny a kolik majetkově spřízněné firmy v rámci skupiny. Musíme mít jistotu, že uváděná částka není výsledkem účetních kouzel. Aby podpora ve skutečnosti nepokryla daleko více než pětinu reálné investice.

Jaký podíl samotné investice bude dodán z ČR? Stroje a zařízení na výrobu čipů budou patrně z dovozu. Technologie budou rovněž zahraniční. Pak už z větších položek zbývají jen pozemky a nemovitosti, ve kterých bude výroba umístěna, které snad postaví český dodavatel, ale to bude v řádu několika miliard korun. Těžko čekat, že podíl tuzemských dodávek dosáhne více než někde mezi desetinou až pětinou investice.

Jaký bude podíl českých dodávek pro provoz továrny? Kolik přidané hodnoty ve vyrobeném čipu bude pocházet odtud, pokud technologie a stroje (jejich odpisy) budou zahraniční? Nevíme, jestli materiál na čipy bude z „českého“ křemíku, anebo se bude rovněž dovážet. Domácí snad bude většina pracovní síly, jejíž vstup ve vysoce automatizované výrobě však nebude příliš velký, a dodávky energie a vody. Zbývající vstupy budou marginální položky. Zisk bude zahraničního investora. Doufejme, že tuzemská bude aspoň pětina vyrobeného čipu, snad více než jen desetina či dvacetina.

Budou to čipy vyrobené zahraniční firmou, podle zahraničních technologií, na zahraničních strojích, ze zahraničních surovin a zisk z toho při poskytnutí daňových prázdnin odplyne do zahraničí. Představa, že česká ekonomika bude z této investice ve velkém rozsahu přímo profitovat skrze místní subdodavatele, se může ukázat jako dost iluzorní. Neopíjejme se tím, že se Česko díky této továrně stane „čipovou velmocí“. O tom, co, jak a kolik se tam bude vyrábět a na jaké trhy za kolik prodávat, bude rozhodovat americký vlastník, který může továrnu za pár let podle ekonomické situace klidně zavřít, utlumit, anebo přestěhovat jinam. Velmocí zůstane země, kde se rozhoduje a kde se vyvíjejí klíčové technologie.

Zbývá naděje na přelévání znalostí, tzv. pozitivní externality či „spillovers“, které by tato investice mohla přinést a které by v zásadě měly být hlavním, neřkuli jediným argumentem pro poskytnutí veřejné podpory. Jedná se například o šíření znalostí do místní ekonomiky, kterému jejich vlastník nedokáže zabránit, čímž ve výsledku může okolo investice vzniknout cluster domácích firem v tomto odvětví. Nicméně výroba čipů vyžaduje velké úspory z rozsahu, aby byla rentabilní. Je to celosvětově velmi konkurenční a již zavedené odvětví.

Ne nadarmo onsemi plánuje postavit obří továrnu a sám říká, že potřebuje rozsáhlou dotaci, aby se mu to vůbec vyplatilo. Těžko díky této továrně vznikne hrozen domácích firem, ve kterých její bývalí zaměstnanci úspěšně rozjedou malometrážní „řemeslnou“ výrobu čipů. Technologie má investor určitě dobře pokryté patenty, takže se lehce šířit nebudou. Navíc je to investice primárně do výroby, nikoliv do výzkumu, vývoje, designu či inovací čipů. Nemá se ani jednat o joint venture s domácí firmou, která by se v rámci toho od investora mohla něco přímo naučit. Aby ohledně externalit z této investice nakonec nezůstalo jen u zbožných přání.

Nejhorší na tom je, že s rozebíráním tohoto se nakonec při rozhodování o udělení podpory možná nebude chtít nikdo zdržovat. Z výše uvedeného rozhovoru s šéfem onsemi v Česku totiž plyne, že „výpočet pobídky podle něj vychází z tzv. funding gapu, tedy rozdílu mezi podmínkami pro investici u nás a v dalších dvou zvažovaných lokalitách.“ Česká vláda má bez ohledu na rozsah přínosů pro Česko jednoduše dorovnat podmínky, které by tato investice mohla mít v Jižní Koreji a USA. Onsemi se ani netají tím, že továrnu „draží“ vládám v aukci, staví je v licitaci jednu proti druhé s cílem vyždímat z nich co největší dotaci.

Jenomže českou vládu musí v prvé řadě zajímat dopady na českou ekonomiku, nikoliv jaké dopady by mohla mít tato investice v jiných podmínkách. Jižní Korea může mít svoje vlastní důvody nabízet velkou dotaci, které u nás neplatí a o kterých se nemusíme nikdy ani dozvědět. O důvěrném vyjednávání mezi korejskou vládou a onsemi stejně asi budeme vědět jen to, co nám řekne samotný investor. Jen dorovnávat, co údajně nabízí jiná země – ať to stojí, co to stojí –, není „fiskálně odpovědné“.

Rozhodování o dotaci podle funding gapu je třeba zamítnout už z principu. Vlády jsou tím investory tlačeny do klasické situace vězňova dilematu. Soutěž zemí o přilákání investic skrze dotace se řadí k politikám ožebračování souseda. Pokud by nějaká země s ještě horším vládnutím než u nás byla ochotná nabídnout investoru doslova „půl království“, tak to také prostě dorovnáme? A pokud nějaká jiná země potom zdvojnásobí, znovu dorovnáme? Jako by vlády spolu hrály poker s penězi daňových poplatníků.

Už ve druhé polovině 90. let byl na půdě OECD učiněn pokus o dosažení Multilateral Agreement on Investment (MAI) – takové World Trade Organization (WTO) pro oblast investic –, která měla mimo jiné omezit i dotační konkurenci vlád při lákání investic, ale pak to z ní bylo vypuštěno a nakonec byla rozpuštěna celá. Pak se to přeneslo na půdu samotné WTO, ale ani tam k žádné dohodě konkrétně o tomto nedošlo. Tlak zájmových skupin proti byl příliš silný. Je to jedno z velkých selhání vlád v oblasti „global governance“. Aspoň pravidla jednotného trhu v rámci EU by to měla vylučovat, aby se navzájem neožebračovaly členské země, ale podle všeho si jsou onsemi i česká vláda jistí, že se najde výjimka.

Čeští daňoví poplatníci si každopádně zaslouží vědět, na jakých přesně předpokladech je založeno očekávání, že hodnota případně poskytnuté podpory se jim má vyplatit. Pokud má onsemi studii o návratnosti pobídek pro tuto investici pro stát, neměl by do médií pouštět jen její závěry, ale zveřejnit ji v plném rozsahu, ať může být podrobena odborné kritice a veřejné diskusi. Potřebujeme vidět metodiku a konkrétní čísla.

Stejně tak by česká vláda měla veřejnosti předložit vlastní kvantifikaci očekávaných dopadů a určit konkrétní měřitelné cíle poskytované podpory, které bude možné následně vyhodnotit, abychom mohli za deset či dvacet let vůbec zjistit, jestli to byly dobře vynaložené peníze. Jinak bude tato pobídka jen výsledkem tlaku zájmových skupin, což k dobrému řešení (pro nikoho jiného) nepovede.

Po všeobecném nadšení ze záměru americké firmy onsemi, resp. ON Semiconductor, investovat 46 mld. Kč do rozšíření továrny na výrobu čipů v Rožnově pod Radhoštěm je třeba se posunout k věcné diskusi o tom, jakou veřejnou podporu by si taková investice mohla zasloužit. Diskusi nad fakty, kalkulacemi, propočty, nikoliv frázemi a dojmy.

Podle reportáže Jany Klímové v pořadu Peníze a vliv na iRozhlas z 25. června 2024, jež je založena na rozhovoru s šéfem onsemi v Česku Josefem Švejdou, se uvažuje nejenom o daňových prázdninách, ale i přímé finanční podpoře ve výši kolem 10 miliard korun, což je více než pětina proklamované investice. Každý obyvatel ČR by na tuto továrnu přispěl zhruba 1000 Kč. Má být vytvořeno až 1000 pracovních míst, což dává pobídku 10 mil. Kč na jedno. Pan Švejda však dodává: „Máme studii, ta říká, že v průměru bude mít pobídka pro stát návratnost do čtyř let.“ Kdo a jak k tomu dospěl, jsme se však už nedozvěděli. Ve vzduchu visí i řada dalších otázek.

Jak je vlastně spočítána hodnota investice? Zatím nebylo vysvětleno, kolik z toho má být pořízení hmotného majetku (budovy, stroje), kolik převody nehmotného majetku (technologie) a jak v tomto byla oceněna tržní hodnota duševního vlastnictví, např. ve formě patentů, které se do dané investice může firma chystat vložit. Nevíme, kolik z hmotného majetku dodají externí dodavatelé za tržní ceny a kolik majetkově spřízněné firmy v rámci skupiny. Musíme mít jistotu, že uváděná částka není výsledkem účetních kouzel. Aby podpora ve skutečnosti nepokryla daleko více než pětinu reálné investice.

Jaký podíl samotné investice bude dodán z ČR? Stroje a zařízení na výrobu čipů budou patrně z dovozu. Technologie budou rovněž zahraniční. Pak už z větších položek zbývají jen pozemky a nemovitosti, ve kterých bude výroba umístěna, které snad postaví český dodavatel, ale to bude v řádu několika miliard korun. Těžko čekat, že podíl tuzemských dodávek dosáhne více než někde mezi desetinou až pětinou investice.

Jaký bude podíl českých dodávek pro provoz továrny? Kolik přidané hodnoty ve vyrobeném čipu bude pocházet odtud, pokud technologie a stroje (jejich odpisy) budou zahraniční? Nevíme, jestli materiál na čipy bude z „českého“ křemíku, anebo se bude rovněž dovážet. Domácí snad bude většina pracovní síly, jejíž vstup ve vysoce automatizované výrobě však nebude příliš velký, a dodávky energie a vody. Zbývající vstupy budou marginální položky. Zisk bude zahraničního investora. Doufejme, že tuzemská bude aspoň pětina vyrobeného čipu, snad více než jen desetina či dvacetina.

Budou to čipy vyrobené zahraniční firmou, podle zahraničních technologií, na zahraničních strojích, ze zahraničních surovin a zisk z toho při poskytnutí daňových prázdnin odplyne do zahraničí. Představa, že česká ekonomika bude z této investice ve velkém rozsahu přímo profitovat skrze místní subdodavatele, se může ukázat jako dost iluzorní. Neopíjejme se tím, že se Česko díky této továrně stane „čipovou velmocí“. O tom, co, jak a kolik se tam bude vyrábět a na jaké trhy za kolik prodávat, bude rozhodovat americký vlastník, který může továrnu za pár let podle ekonomické situace klidně zavřít, utlumit, anebo přestěhovat jinam. Velmocí zůstane země, kde se rozhoduje a kde se vyvíjejí klíčové technologie.

Zbývá naděje na přelévání znalostí, tzv. pozitivní externality či „spillovers“, které by tato investice mohla přinést a které by v zásadě měly být hlavním, neřkuli jediným argumentem pro poskytnutí veřejné podpory. Jedná se například o šíření znalostí do místní ekonomiky, kterému jejich vlastník nedokáže zabránit, čímž ve výsledku může okolo investice vzniknout cluster domácích firem v tomto odvětví. Nicméně výroba čipů vyžaduje velké úspory z rozsahu, aby byla rentabilní. Je to celosvětově velmi konkurenční a již zavedené odvětví.

Ne nadarmo onsemi plánuje postavit obří továrnu a sám říká, že potřebuje rozsáhlou dotaci, aby se mu to vůbec vyplatilo. Těžko díky této továrně vznikne hrozen domácích firem, ve kterých její bývalí zaměstnanci úspěšně rozjedou malometrážní „řemeslnou“ výrobu čipů. Technologie má investor určitě dobře pokryté patenty, takže se lehce šířit nebudou. Navíc je to investice primárně do výroby, nikoliv do výzkumu, vývoje, designu či inovací čipů. Nemá se ani jednat o joint venture s domácí firmou, která by se v rámci toho od investora mohla něco přímo naučit. Aby ohledně externalit z této investice nakonec nezůstalo jen u zbožných přání.

Nejhorší na tom je, že s rozebíráním tohoto se nakonec při rozhodování o udělení podpory možná nebude chtít nikdo zdržovat. Z výše uvedeného rozhovoru s šéfem onsemi v Česku totiž plyne, že „výpočet pobídky podle něj vychází z tzv. funding gapu, tedy rozdílu mezi podmínkami pro investici u nás a v dalších dvou zvažovaných lokalitách.“ Česká vláda má bez ohledu na rozsah přínosů pro Česko jednoduše dorovnat podmínky, které by tato investice mohla mít v Jižní Koreji a USA. Onsemi se ani netají tím, že továrnu „draží“ vládám v aukci, staví je v licitaci jednu proti druhé s cílem vyždímat z nich co největší dotaci.

Jenomže českou vládu musí v prvé řadě zajímat dopady na českou ekonomiku, nikoliv jaké dopady by mohla mít tato investice v jiných podmínkách. Jižní Korea může mít svoje vlastní důvody nabízet velkou dotaci, které u nás neplatí a o kterých se nemusíme nikdy ani dozvědět. O důvěrném vyjednávání mezi korejskou vládou a onsemi stejně asi budeme vědět jen to, co nám řekne samotný investor. Jen dorovnávat, co údajně nabízí jiná země – ať to stojí, co to stojí –, není „fiskálně odpovědné“.

Rozhodování o dotaci podle funding gapu je třeba zamítnout už z principu. Vlády jsou tím investory tlačeny do klasické situace vězňova dilematu. Soutěž zemí o přilákání investic skrze dotace se řadí k politikám ožebračování souseda. Pokud by nějaká země s ještě horším vládnutím než u nás byla ochotná nabídnout investoru doslova „půl království“, tak to také prostě dorovnáme? A pokud nějaká jiná země potom zdvojnásobí, znovu dorovnáme? Jako by vlády spolu hrály poker s penězi daňových poplatníků.

Už ve druhé polovině 90. let byl na půdě OECD učiněn pokus o dosažení Multilateral Agreement on Investment (MAI) – takové World Trade Organization (WTO) pro oblast investic –, která měla mimo jiné omezit i dotační konkurenci vlád při lákání investic, ale pak to z ní bylo vypuštěno a nakonec byla rozpuštěna celá. Pak se to přeneslo na půdu samotné WTO, ale ani tam k žádné dohodě konkrétně o tomto nedošlo. Tlak zájmových skupin proti byl příliš silný. Je to jedno z velkých selhání vlád v oblasti „global governance“. Aspoň pravidla jednotného trhu v rámci EU by to měla vylučovat, aby se navzájem neožebračovaly členské země, ale podle všeho si jsou onsemi i česká vláda jistí, že se najde výjimka.

Čeští daňoví poplatníci si každopádně zaslouží vědět, na jakých přesně předpokladech je založeno očekávání, že hodnota případně poskytnuté podpory se jim má vyplatit. Pokud má onsemi studii o návratnosti pobídek pro tuto investici pro stát, neměl by do médií pouštět jen její závěry, ale zveřejnit ji v plném rozsahu, ať může být podrobena odborné kritice a veřejné diskusi. Potřebujeme vidět metodiku a konkrétní čísla.

Stejně tak by česká vláda měla veřejnosti předložit vlastní kvantifikaci očekávaných dopadů a určit konkrétní měřitelné cíle poskytované podpory, které bude možné následně vyhodnotit, abychom mohli za deset či dvacet let vůbec zjistit, jestli to byly dobře vynaložené peníze. Jinak bude tato pobídka jen výsledkem tlaku zájmových skupin, což k dobrému řešení (pro nikoho jiného) nepovede.