Prezident Petr Pavel v pondělí podepsal zákon, který má chránit kvalitní zemědělskou půdu a limitovat to, čemu se někdy říkává „betonování krajiny“. Že takový zákon je už potřeba jako sůl, by mělo být při pohledu na naši krásnou zemi zřejmé.

Ročně se podle Ministerstva životního prostředí využije pro výstavbu domů, výrobu, skladování a dopravní stavby asi 700 hektarů zemědělské půdy. Zhruba 40 procent z toho tvoří nejkvalitnější půda. Přepočteno na tradiční měrnou jednotku jde o 400 až 500 nejúrodnějších fotbalových hřišť. Za rok. Minus.

Na nejlepší zemědělské půdě nebudou moci do budoucna až na výjimky vznikat velká obchodní a logistická centra s rozlohou nad jeden hektar nebo standardní fotovoltaické elektrárny. Poslanci zákon oproti vládnímu návrhu změkčili a přidali nové výjimky.

„Velká centra, pokud je předpokládá územní plán, bude možné stavět na nejlepší půdě ještě deset let,“ píše ČTK. „Vláda původně navrhovala pětileté období. Další přechodná období dávají šanci také případným novým záměrům.“

Zákon se ve Sbírce objevuje v době, která jeho filozofii zrovna dvakrát nepřeje. Politice, ekonomice a koneckonců i schváleným pozměňovacím návrhům dominuje jiný příběh a jiná priorita: jak odvrátit hrozbu (pro někoho už realitu) Česka jako skanzenu. Jak ho úspěšně modernizovat, jak snáz a víc stavět, jak to či ono zrychlit.

Lepší infrastrukturu všeho druhu i lepší podmínky pro podnikání potřebujeme. Ale to není všechno. Je dobré docenit i odvrácenou stranu zrychlování a umožňování. I když to, že někdy je potřeba kýženému pokroku také „čelit“, se z dominantní perspektivy rozvoje může jevit jako kacířské myšlení brzdařů. Spíš než jako relevantní úsudek podpořený lidskou zkušeností, že žádný strom neroste do nebe.

Zapochybovat není v tomhle kontextu neslušné, ale naopak cenné. Rekonstrukce a restart země se odehrávají ve vysoce demokratických poměrech a k nim patří i rozmanitost hlasů a jejich rovnocenný dialog. V Číně by se s námitkami vůči stavění vypořádali zodpovědní činitelé bryskně, ale to náš vzor není.

Proto je vedle Pavlova podpisu – a že zákon podepsal a nevetoval, je rozumné – významné i to, že zároveň poslal do Sněmovny zdvořilý „varovný dopis“. V něm kritizuje, že poslanci do výjimek přidali podnikatelský park v Dolní Lutyni na Karvinsku, kde by měla vyrůst gigafactory, velká továrna na baterie.

„Jsem si vědom ekonomických přínosů této stavby, ale také otazníků kolem jejího vybudování. Právě proto se domnívám, že zvlášť v tomto konkrétním případě mělo proběhnout standardní připomínkové řízení,“ prohlásil prezident.

„Dle mého nelze opomíjet ochranu životního prostředí, názor občanů v daném regionu a navíc je nutné zachovávat princip předvídatelnosti orgánů veřejné moci, které před 18 lety deklarovaly rozhodnutí upustit od přípravy průmyslového parku v Dolní Lutyni,“ stojí v dopise na webových stránkách Hradu.

Něco podobného si samozřejmě může myslet vícero lidí, ale když se advokátem takových názorů stává hlava státu, dává jim to ve veřejné debatě jiný ráz. Prezident je autorita, která má v popisu práce formulovat různorodost zájmů a hledisek. Upozorňovat na zdánlivou samozřejmost: že součástí cesty k prosperitě Česka je i polemika a že ti, kdo pochybují nebo odmítají, nemohou být automaticky pasováni na potížisty.

Mimochodem na tom, že tenhle zkreslený pohled postupně zapustil kořeny, má značný podíl Pavlův předchůdce Miloš Zeman, který nemohl občanské a zelené iniciativy vystát a dával to usilovně najevo.

Bylo by chybou Dolnolutyňským jednoduše vzkázat, že se ve vyšším zájmu musí smířit s nevyhnutelným, a hotovo. Kvalitní práce politiků a úřadů, včetně dialogu o různorodých zájmech, jsou podmínkou důležitých staveb – ať jde o průmyslové parky, vysokorychlostní tratě, nebo elektrárny. Netlačit silou.

Přístup, že něco „prostě potřebujeme“ a bez dostatečně zpracované oponentury to prosadíme, nakonec může způsobit kontroverze. Nejen s občany a životním prostředím, ale i se samotnou potřebou, jak ukázal příklad nedomyšlené trasy dálnice D8 v Českém středohoří.

Prezident jinými slovy upozorňuje, že cesta k prosperitě není totéž jako nekonečně rovná silnice, kde není proč zastavovat. Připomíná to něco? Jistě. Václava Havla. Ten sice pochyboval ještě mnohem hlasitěji a také vlivněji, ale v principu jde o totéž: autorita upozorňuje na to, že nehledě na „požadavek doby“ věci nejsou černobílé.

Ještě v roce 2010 Havel kritizoval, jak „někdo trvale dopouští, aby naše města nekontrolovatelně likvidovala okolní krajinu, přírodu, tradiční cesty, aleje, vesničky, mlýny, klikaté potůčky a na místě toho všeho budovala jakousi gigantickou aglomeraci, která anonymizuje život, trhá sítě přirozených lidských společenství a útočí svým internacionálním uniformismem na všechnu jedinečnost, identitu či různorodost“. Načež dodal: „Jak je vůbec možné, že člověk takto nesmyslně zachází nejen s krajinou, která ho obklopuje, ale se samotnou planetou, kterou je mu dáno obývat?“

Někomu mohou „klikaté potůčky“ a Havlova rétorika připadat nostalgicky přeexponované. Budiž, ale snad si rozumíme, o čem byla a je řeč.

Ne že by se to teď dalo celé překopírovat do námitek proti gigafactory. Jde o jiný případ v jiné době. Ale jako připomínka, že otázky nad odvrácenou stranou rozvoje do veřejné diskuse víc než patří, to poslouží i po letech stejně dobře.

Intelektuál Havel šel v citovaném projevu na konferenci Fórum 2000 pochopitelně dál než k postřehu, jak se tvář krajiny mění k horšímu. Ukázku nejhlubších pochyb o tom, kam se ubíráme a proč, shrnul: „Divnost, nesamozřejmost, záhada, nepředstavitelnost byly ze světa seriózního myšlení odsunuty kamsi do podezřelých kabinetů podezřelých lidí. Dokud nebudou osvobozeny a nevrátí se do našich myslí, nebude to dobré.“

Na Hradě už dávno nesedí filozof, to vůbec není potřeba. Stačí citlivý praktik. Je dobře, že si Pavel své pochybnosti nenechal pro sebe a ten dopis do parlamentu poslal.

Prezident Petr Pavel v pondělí podepsal zákon, který má chránit kvalitní zemědělskou půdu a limitovat to, čemu se někdy říkává „betonování krajiny“. Že takový zákon je už potřeba jako sůl, by mělo být při pohledu na naši krásnou zemi zřejmé.

Ročně se podle Ministerstva životního prostředí využije pro výstavbu domů, výrobu, skladování a dopravní stavby asi 700 hektarů zemědělské půdy. Zhruba 40 procent z toho tvoří nejkvalitnější půda. Přepočteno na tradiční měrnou jednotku jde o 400 až 500 nejúrodnějších fotbalových hřišť. Za rok. Minus.

Na nejlepší zemědělské půdě nebudou moci do budoucna až na výjimky vznikat velká obchodní a logistická centra s rozlohou nad jeden hektar nebo standardní fotovoltaické elektrárny. Poslanci zákon oproti vládnímu návrhu změkčili a přidali nové výjimky.

„Velká centra, pokud je předpokládá územní plán, bude možné stavět na nejlepší půdě ještě deset let,“ píše ČTK. „Vláda původně navrhovala pětileté období. Další přechodná období dávají šanci také případným novým záměrům.“

Zákon se ve Sbírce objevuje v době, která jeho filozofii zrovna dvakrát nepřeje. Politice, ekonomice a koneckonců i schváleným pozměňovacím návrhům dominuje jiný příběh a jiná priorita: jak odvrátit hrozbu (pro někoho už realitu) Česka jako skanzenu. Jak ho úspěšně modernizovat, jak snáz a víc stavět, jak to či ono zrychlit.

Lepší infrastrukturu všeho druhu i lepší podmínky pro podnikání potřebujeme. Ale to není všechno. Je dobré docenit i odvrácenou stranu zrychlování a umožňování. I když to, že někdy je potřeba kýženému pokroku také „čelit“, se z dominantní perspektivy rozvoje může jevit jako kacířské myšlení brzdařů. Spíš než jako relevantní úsudek podpořený lidskou zkušeností, že žádný strom neroste do nebe.

Zapochybovat není v tomhle kontextu neslušné, ale naopak cenné. Rekonstrukce a restart země se odehrávají ve vysoce demokratických poměrech a k nim patří i rozmanitost hlasů a jejich rovnocenný dialog. V Číně by se s námitkami vůči stavění vypořádali zodpovědní činitelé bryskně, ale to náš vzor není.

Proto je vedle Pavlova podpisu – a že zákon podepsal a nevetoval, je rozumné – významné i to, že zároveň poslal do Sněmovny zdvořilý „varovný dopis“. V něm kritizuje, že poslanci do výjimek přidali podnikatelský park v Dolní Lutyni na Karvinsku, kde by měla vyrůst gigafactory, velká továrna na baterie.

„Jsem si vědom ekonomických přínosů této stavby, ale také otazníků kolem jejího vybudování. Právě proto se domnívám, že zvlášť v tomto konkrétním případě mělo proběhnout standardní připomínkové řízení,“ prohlásil prezident.

„Dle mého nelze opomíjet ochranu životního prostředí, názor občanů v daném regionu a navíc je nutné zachovávat princip předvídatelnosti orgánů veřejné moci, které před 18 lety deklarovaly rozhodnutí upustit od přípravy průmyslového parku v Dolní Lutyni,“ stojí v dopise na webových stránkách Hradu.

Něco podobného si samozřejmě může myslet vícero lidí, ale když se advokátem takových názorů stává hlava státu, dává jim to ve veřejné debatě jiný ráz. Prezident je autorita, která má v popisu práce formulovat různorodost zájmů a hledisek. Upozorňovat na zdánlivou samozřejmost: že součástí cesty k prosperitě Česka je i polemika a že ti, kdo pochybují nebo odmítají, nemohou být automaticky pasováni na potížisty.

Mimochodem na tom, že tenhle zkreslený pohled postupně zapustil kořeny, má značný podíl Pavlův předchůdce Miloš Zeman, který nemohl občanské a zelené iniciativy vystát a dával to usilovně najevo.

Bylo by chybou Dolnolutyňským jednoduše vzkázat, že se ve vyšším zájmu musí smířit s nevyhnutelným, a hotovo. Kvalitní práce politiků a úřadů, včetně dialogu o různorodých zájmech, jsou podmínkou důležitých staveb – ať jde o průmyslové parky, vysokorychlostní tratě, nebo elektrárny. Netlačit silou.

Přístup, že něco „prostě potřebujeme“ a bez dostatečně zpracované oponentury to prosadíme, nakonec může způsobit kontroverze. Nejen s občany a životním prostředím, ale i se samotnou potřebou, jak ukázal příklad nedomyšlené trasy dálnice D8 v Českém středohoří.

Prezident jinými slovy upozorňuje, že cesta k prosperitě není totéž jako nekonečně rovná silnice, kde není proč zastavovat. Připomíná to něco? Jistě. Václava Havla. Ten sice pochyboval ještě mnohem hlasitěji a také vlivněji, ale v principu jde o totéž: autorita upozorňuje na to, že nehledě na „požadavek doby“ věci nejsou černobílé.

Ještě v roce 2010 Havel kritizoval, jak „někdo trvale dopouští, aby naše města nekontrolovatelně likvidovala okolní krajinu, přírodu, tradiční cesty, aleje, vesničky, mlýny, klikaté potůčky a na místě toho všeho budovala jakousi gigantickou aglomeraci, která anonymizuje život, trhá sítě přirozených lidských společenství a útočí svým internacionálním uniformismem na všechnu jedinečnost, identitu či různorodost“. Načež dodal: „Jak je vůbec možné, že člověk takto nesmyslně zachází nejen s krajinou, která ho obklopuje, ale se samotnou planetou, kterou je mu dáno obývat?“

Někomu mohou „klikaté potůčky“ a Havlova rétorika připadat nostalgicky přeexponované. Budiž, ale snad si rozumíme, o čem byla a je řeč.

Ne že by se to teď dalo celé překopírovat do námitek proti gigafactory. Jde o jiný případ v jiné době. Ale jako připomínka, že otázky nad odvrácenou stranou rozvoje do veřejné diskuse víc než patří, to poslouží i po letech stejně dobře.

Intelektuál Havel šel v citovaném projevu na konferenci Fórum 2000 pochopitelně dál než k postřehu, jak se tvář krajiny mění k horšímu. Ukázku nejhlubších pochyb o tom, kam se ubíráme a proč, shrnul: „Divnost, nesamozřejmost, záhada, nepředstavitelnost byly ze světa seriózního myšlení odsunuty kamsi do podezřelých kabinetů podezřelých lidí. Dokud nebudou osvobozeny a nevrátí se do našich myslí, nebude to dobré.“

Na Hradě už dávno nesedí filozof, to vůbec není potřeba. Stačí citlivý praktik. Je dobře, že si Pavel své pochybnosti nenechal pro sebe a ten dopis do parlamentu poslal.