V pondělí Seznam Zprávy přinesly článek, který – zjednodušeně řečeno – konstatuje, že by měly být v Česku zakázané tělesné tresty dětí.
Nyní platí, že „výchovné prostředky lze použít pouze v podobě a míře, která je přiměřená okolnostem, neohrožuje zdraví dítěte ani jeho rozvoj a nedotýká se lidské důstojnosti dítěte.“
Nově je ovšem za touto poučkou dodáno, že „lidské důstojnosti dítěte se dotýká tělesné trestání, působení duševního strádání nebo jiné ponižující opatření“.
Přičemž znalci dětské duše připomínají toto: „Současná legislativa toleruje přiměřené tresty na dětech, ale výklad toho, co je přiměřené, je naprosto subjektivní. Pro některé je přiměřená jedna facka, pro některé je přiměřené děti bít denně rákoskou.“
Což se změní. Novela má jasně sdělit všem: násilí je násilí. Zatím není jasné, zda a jak by mělo být mlácení dětí zjišťováno, případně trestáno.
Což ale v posledku není to hlavní. Jde spíše o nastavení společenské normy. O edukační sdělení. O veřejně sdílenou informaci, že řezání dětí není OK.
Chystaná norma říká národu, jehož část dodnes opěvuje řemen coby nejlepší výchovný instrument, že se mýlí. Že tlouct děti není normální. Že je to kruté, nelidské, devastující. Ponižující pro obě strany.
V reakci na text Seznam Zpráv se objevilo mnoho očekávatelných reakcí:
- škoda každé rány, která padne vedle;
- nás táta taky řezal a nijak nás to nepoznamenalo;
- na některé děti nic jiného než bití neplatí.
A tak dále. Lidé, kteří pronášejí tyto „argumenty“, si lžou do kapsy.
Pomineme-li extrémní a naprosto výjimečné případy z různých důvodů nezvladatelných dětí, které nakonec zpravidla putují do odborné péče, je násilí na dětech neomluvitelné, neobhajitelné a hlavně zbabělé.
Dítě, jakkoliv měří metr a váží třicet kilo, je úplně stejná – a důstojností oplývající – lidská bytost jako padesátiletý, dvoumetrový a metrák vážící dospělý.
Coby otec dvou dcer sám vím, jak těžké je někdy čelit jejich a především vlastním vztekům, řevům, výbuchům neposlušnosti.
Jaký je ale rozdíl mezi mnou a desetiletou bytostí? Popadne-li nás nutkání udeřit potomka, je fajn vybavit si ověřené psychologické poučky:
- Kdyby proti mně v tuto chvíli a v tomto sporu stál dospělý člověk, ohnul bych ho také přes koleno a seřezal páskem od kalhot?
- Dal bych mu pohlavek?
- V horším případě tradiční – ponižující – facku?
- Mlátil bych ho vztekle rákoskou?
- Řval bych na něj jako smyslů zbavený?
Odpověď je, myslím, zřejmá. A plyne z ní, že kdo bije vlastní děti, je nešťastník, chudák. Což nemyslím jako urážku.
Tvrdím pouze, že ponížení soupeře (ano, vlastního dítěte!) není výchovné. Naopak.
Každý uštědřený políček se uloží do podvědomí a vynoří se v ten nejméně vhodný okamžik. Jako úzkostná nebo depresivní porucha na pozadí absence přirozeného sebevědomí a sebelásky. V horším případě ve chvíli, kdy bude naše dítě stejně hloupě vychovávat svoje dítě. Kruh tyranie se uzavře.
Studie o tělesných trestech
Tělesné tresty nezlepšují chování dětí ani jejich sociální kompetence, naopak zvyšují potíže s chováním. Studie, vedená mezinárodním týmem odborníků, analyzovala 20 let výzkumu.
Překonat touhu vyřešit problém zdánlivě nejjednodušším způsobem, totiž násilím, je obtížné.
Pokud to ale rodič dokáže, pokud si uvědomí, jak příšerně se mohou tělesné tresty promítnout do dalšího života dítěte, pokud zvládne ukočírovat vlastní zlobu, pokud včas zastaví dlaň napřaženou k úderu s vědomím, jak fatální škody by její dopad mohl způsobit, bude za dvě tři generace svět snesitelnějším prostorem k bytí.
Zbaven části nesmyslného násilí.
