Když národní rozpočtová rada před týdnem vydala svou nejnovější Zprávu o dlouhodobé udržitelnosti veřejných financí, mohla se vláda (při trochu selektivním čtení) poplácat po ramenou. První změny v penzijním systému i takzvaný konsolidační balíček se docela pěkně propsaly do dlouhodobých projekcí. Je ovšem dobré si uvědomit, že ještě větší roli ve zlepšení výhledu sehrála výrazně vylepšená demografická projekce z dílny Českého statistického úřadu. Nicméně – vláda přijala opatření a vyhlídky se zlepšily.

A ačkoli zdaleka nelze mluvit o tom, že by české veřejné finance v čele s důchodovým systémem byly odteď udržitelné, jsou rozhodně udržitelnější než dříve.

Dobře je to vidět na jednoduchém ukazateli – vzdálenosti od dluhové brzdy. Ještě loni ukazovala projekce rozpočtové rady, že český dluh narazí na dluhovou brzdu (60 procent HDP) někdy v roce 2028. Po započítání zmíněných změn (a opět – nové demografické projekci) se rok nárazu posunul o deset let ke konci třicátých let.

Co ale poněkud zapadlo, je varování rozpočtové rady před fenoménem, který se v české rozpočtové politice a politice vůbec prosazuje stále silněji. Jde o takzvanou automatickou indexaci, tedy navázání jisté skupiny veřejných výdajů nikoli na momentální politické rozhodnutí, ale na vývoj vybraného ekonomického ukazatele.

Z krátkodobého politického pohledu je to velice lákavé – nebudeme se přece každoročně nedůstojně handrkovat o výši důchodů, pojďme to svěřit automatu – penze vzrostou každý rok o inflaci a polovinu růstu reálných mezd.

Jsme poctiví členové NATO, nebudeme dělat černé pasažéry, pojďme napsat do zákona, že výdaje na obranu budou činit vždy alespoň dvě procenta HDP.

Zdravotnictví potřebuje předvídatelní prostředí, nebudeme se každý rok hádat o výši příspěvku ze státního rozpočtu, zaveďme automatickou valorizaci plateb za státní pojištěnce a počítejme její zvyšování podle stejného vzorečku jako u penzí.

Na učitelích nám přece záleží, pojďme napsat do zákona, že budou brát 130 průměrné mzdy.

Je nutné říci, že každý z těchto bodů nejenže se dobře vyjímá v programových prohlášeních, ale lze jej obhájit i dobrými politickými argumenty od hodnotových (NATO) po ekonomické (státní pojištěnci).

Jenže Národní rozpočtová rada upozorňuje, že do budoucna se tento přístup může vymstít. Píše dokonce o „neblahé tendenci k indexaci výdajů“, která „jako trend působí obecně proti řiditelnosti veřejných financí“.

Už v loňské Zprávě o plnění pravidel rozpočtové odpovědnosti radní upozorňovali, že výdaje, které budou indexované v roce 2024 (důchody, obrana, platy učitelů, státní pojištěnci) budou tvořit vysoké stovky miliard, dohromady skoro polovinu všech rozpočtových výdajů. To znamená, že vláda sobě, ale především svým nástupkyním zásadně omezuje prostor pro vykonávání vlastní fiakální politiky.

Rozpočtová politika by přitom měla být jedním ze zásadních politických nástrojů vládnutí, měla by odrážet vládní priority. Když si polovinu tohoto prostoru zablokujete automatickými indexy, na priority zbude velmi málo místa.

Na příkladu důchodů, které jsou indexované už dlouho, se navíc ukazují úskalí tohoto fenoménu. V době vysoké inflace se valorizační mechanismus ukázal jako zcela neudržitelný, začal tlačit lidi do předčasných důchodů a vytvářet hluboké nespravedlnosti mezi stávajícími a novými důchodci. Když se vláda snažila uhasit aspoň ten nejhorší požár změnami ve valorizacích, což byl čistý makroekonomický pud sebezáchovy, vysloužila si sněmovní peklo a obviňování z krádeže.

Tento příběh je dobré si připomínat i nyní, kdy máme indexovány další velké výdajové položky jako obranu, platy učitelů a platbu za státní pojištěnce a intenzivně se debatuje o tom, že kotvu v ukazateli průměrné mzdy budou mít také platy lékařů. Další debaty o indexaci se vedou například u slevy na poplatníka.

Proti jednotnému odměňování, které – a to je třeba opakovat – ministr Vlastimil Válek lékařům slíbil, se dá najít mnoho argumentů. Nebezpečná posedlost indexací by měla být jedním z nich. Zafixovat obrovskou část výdajů z veřejného zdravotního pojištění na vývoj jednoho ekonomického ukazatele znamená mimo jiné zásadně zúžit prostor pro finanční i ekonomické řízení celého systému – ať už si myslíme, že ho má mít na starost stát, nebo zdravotní pojišťovny.

Mikroekonomicky poskytují indexace adresátům příjemnou jistotu. Makroekonomicky jsou ale riskantní a redukují „vládnutí“ či řízení systému na přepočítávání okének v tabulkách. Proto by se k nim mělo přistupovat jen po velmi zralé úvaze a rozhodně ne jako k nástroji na zdůraznění momentální politické priority.

Když národní rozpočtová rada před týdnem vydala svou nejnovější Zprávu o dlouhodobé udržitelnosti veřejných financí, mohla se vláda (při trochu selektivním čtení) poplácat po ramenou. První změny v penzijním systému i takzvaný konsolidační balíček se docela pěkně propsaly do dlouhodobých projekcí. Je ovšem dobré si uvědomit, že ještě větší roli ve zlepšení výhledu sehrála výrazně vylepšená demografická projekce z dílny Českého statistického úřadu. Nicméně – vláda přijala opatření a vyhlídky se zlepšily.

A ačkoli zdaleka nelze mluvit o tom, že by české veřejné finance v čele s důchodovým systémem byly odteď udržitelné, jsou rozhodně udržitelnější než dříve.

Dobře je to vidět na jednoduchém ukazateli – vzdálenosti od dluhové brzdy. Ještě loni ukazovala projekce rozpočtové rady, že český dluh narazí na dluhovou brzdu (60 procent HDP) někdy v roce 2028. Po započítání zmíněných změn (a opět – nové demografické projekci) se rok nárazu posunul o deset let ke konci třicátých let.

Co ale poněkud zapadlo, je varování rozpočtové rady před fenoménem, který se v české rozpočtové politice a politice vůbec prosazuje stále silněji. Jde o takzvanou automatickou indexaci, tedy navázání jisté skupiny veřejných výdajů nikoli na momentální politické rozhodnutí, ale na vývoj vybraného ekonomického ukazatele.

Z krátkodobého politického pohledu je to velice lákavé – nebudeme se přece každoročně nedůstojně handrkovat o výši důchodů, pojďme to svěřit automatu – penze vzrostou každý rok o inflaci a polovinu růstu reálných mezd.

Jsme poctiví členové NATO, nebudeme dělat černé pasažéry, pojďme napsat do zákona, že výdaje na obranu budou činit vždy alespoň dvě procenta HDP.

Zdravotnictví potřebuje předvídatelní prostředí, nebudeme se každý rok hádat o výši příspěvku ze státního rozpočtu, zaveďme automatickou valorizaci plateb za státní pojištěnce a počítejme její zvyšování podle stejného vzorečku jako u penzí.

Na učitelích nám přece záleží, pojďme napsat do zákona, že budou brát 130 průměrné mzdy.

Je nutné říci, že každý z těchto bodů nejenže se dobře vyjímá v programových prohlášeních, ale lze jej obhájit i dobrými politickými argumenty od hodnotových (NATO) po ekonomické (státní pojištěnci).

Jenže Národní rozpočtová rada upozorňuje, že do budoucna se tento přístup může vymstít. Píše dokonce o „neblahé tendenci k indexaci výdajů“, která „jako trend působí obecně proti řiditelnosti veřejných financí“.

Už v loňské Zprávě o plnění pravidel rozpočtové odpovědnosti radní upozorňovali, že výdaje, které budou indexované v roce 2024 (důchody, obrana, platy učitelů, státní pojištěnci) budou tvořit vysoké stovky miliard, dohromady skoro polovinu všech rozpočtových výdajů. To znamená, že vláda sobě, ale především svým nástupkyním zásadně omezuje prostor pro vykonávání vlastní fiakální politiky.

Rozpočtová politika by přitom měla být jedním ze zásadních politických nástrojů vládnutí, měla by odrážet vládní priority. Když si polovinu tohoto prostoru zablokujete automatickými indexy, na priority zbude velmi málo místa.

Na příkladu důchodů, které jsou indexované už dlouho, se navíc ukazují úskalí tohoto fenoménu. V době vysoké inflace se valorizační mechanismus ukázal jako zcela neudržitelný, začal tlačit lidi do předčasných důchodů a vytvářet hluboké nespravedlnosti mezi stávajícími a novými důchodci. Když se vláda snažila uhasit aspoň ten nejhorší požár změnami ve valorizacích, což byl čistý makroekonomický pud sebezáchovy, vysloužila si sněmovní peklo a obviňování z krádeže.

Tento příběh je dobré si připomínat i nyní, kdy máme indexovány další velké výdajové položky jako obranu, platy učitelů a platbu za státní pojištěnce a intenzivně se debatuje o tom, že kotvu v ukazateli průměrné mzdy budou mít také platy lékařů. Další debaty o indexaci se vedou například u slevy na poplatníka.

Proti jednotnému odměňování, které – a to je třeba opakovat – ministr Vlastimil Válek lékařům slíbil, se dá najít mnoho argumentů. Nebezpečná posedlost indexací by měla být jedním z nich. Zafixovat obrovskou část výdajů z veřejného zdravotního pojištění na vývoj jednoho ekonomického ukazatele znamená mimo jiné zásadně zúžit prostor pro finanční i ekonomické řízení celého systému – ať už si myslíme, že ho má mít na starost stát, nebo zdravotní pojišťovny.

Mikroekonomicky poskytují indexace adresátům příjemnou jistotu. Makroekonomicky jsou ale riskantní a redukují „vládnutí“ či řízení systému na přepočítávání okének v tabulkách. Proto by se k nim mělo přistupovat jen po velmi zralé úvaze a rozhodně ne jako k nástroji na zdůraznění momentální politické priority.