Výsledky víkendových krajských voleb rychle probublaly až do nejvyšších pater české politiky. Nejdříve se dobrovolně poroučelo en bloc republikové předsednictvo Pirátů, zdrcené katastrofální porážkou. Debatu, zda Piráti nechtějí také opustit vládu, uklidňoval ve středu dopoledne předseda Ivan Bartoš ujišťováním, že na pirátském vládním angažmá „se nic nemění“ a že „makají dál“. Pak byl těsně po obědě po telefonu vyhozen z funkce ministra i vicepremiéra pro digitalizaci pro nezvládnutou digitalizaci stavebního řízení.
Není snad ani potřeba číst vyjádření premiéra o „jasné představě“, aby bylo zcela jasné, že ve Strakově akademii zavládla panika. Nebo si snad premiér všiml problémů s digitálním stavebním řízením shodou okolností až pár dní po krajských volbách?
Premiér říká, že nechce odevzdat zemi levici a populistům. Jenže nestane-li se bezmála politický zázrak, s největší pravděpodobností se přesně to za rok ve volbách stane. Proč?
Zaprvé, vláda porušila spoustu slibů, jež dala (zejména) svým voličům. Pamatujete, jak nechtěli zvyšovat daně, ač je mnozí upozorňovali, že bez vyšších daní konsolidace nepůjde? Vzpomenete si, jak v březnu 2023, před nějakými 18 měsíci, premiér Fiala tvrdil, že chce snižovat strukturální deficit o jeden procentní bod ročně? To se v roce 2025 s návrhem rozpočtu, který přináší úsporu sotva 22 miliard, nestane ani omylem.
Jak to, že za celé volební období nedokázali ministři vykopat onoho „psa zakopaného na výdajové straně rozpočtu“ a ušetřit slibovaných 100 miliard ročně? Místo toho výdaje rozpočtu jen v příštím roce narostou proti letošku o dalších 124 miliard. Drtivou většinu přitom nadále tvoří výdaje mandatorní a kvazimandatorní povahy, což z deficitu dělá časovanou bombu pro případ další krize.
Pamatujete, jak na otázku, zda plánují zvýšit věk odchodu do důchodu, Petr Fiala odpovídal, že to vláda nemá v programu? A ve Sněmovně se zrovna schyluje k hlasování o tom, že důchodový věk poroste. Sice pomaleji, ale zato bez horního limitu.
Nejde ani tak o to, jestli sliby byly, slovy klasika, zasazeny do reálného ekonomického rámce. Nebyly. Jde hlavně o to, že vláda buď onen ekonomický rámec vůbec neznala, anebo jej znala a voličům lhala. Špatně je oboje.
Zadruhé, vláda zapomněla, že se k moci dostala v podstatě náhodou. Nebýt toho, že propadlo 844 tisíc hlasů pro Přísahu, Trikoloru, komunisty a sociální demokraty, vláda by v posledních třech letech vypadala úplně jinak. V této situaci si měl Petr Fiala i ostatní hýčkat své voliče plněním slibů, přičemž rozumnou formou selektivní podpory mohli zkoušet získat voliče nové. Vláda ale nedělala ani jedno. Své voliče zklamala neplněním slibů a zcela neselektivní podporou pomáhala všem trochu, místo aby potřebným pomáhala hodně.
Zatřetí, jak říkal stratég prezidentské kampaně Billa Clintona James Carville, „jde o ekonomiku“. To je podle mě nejdůležitější. A tady to žádný zázrak není. Pamatujete, jak Petr Fiala sliboval dostat Česko mezi desítku nejlepších zemí světa? Ano, máme sice plnou zaměstnanost a míra nezaměstnanosti je nejnižší v EU, ale kvůli inflaci jsme se v reálné spotřebě domácností propadli natolik, že z postsocialistických zemí jsme se jako jediní nedostali ani na úroveň konce roku 2019.
Za posledních deset let se přitom reálná spotřeba českých domácností v přepočtu na hlavu zvýšila dokonce méně než v Řecku a zhruba stejně jako v Itálii či Španělsku. A rovněž bohužel platí, že za posledních deset let je Česko, pokud jde o růst tohoto ukazatele, nejhorší z postsocialistických zemí. Podobný obrázek – zaostávání za zeměmi jako Polsko, Bulharsko, Rumunsko či Maďarsko – je v posledních deseti letech vidět i v tempu růstu čistých mezd.
Na Slovensku v 90. letech šéfoval (chvíli dokonce vládnímu) Sdružení dělníků Slovenska Ján Ľupták, který se mimo jiné proslavil výrokem, že „z grafů se nenajíme“. Ano, volič nemusí být makroekonom zavrtaný v datech z Eurostatu, ale to, že země nikam nemíří, intuitivně cítí. A vytvořit spojení mezi „země nikam nemíří“ a „může za to tato vláda“ je pak už jednoduché.
