Nadace rodiny Vlčkových, respektive manažera a akcionáře softwarové firmy a primářky domácího hospice, už tři roky buduje ojedinělý projekt – nemocniční a sociální zařízení pro těžce nemocné děti v pražské usedlosti Cibulka.

„Byla jsem v práci, to je pro mě vždycky krásné,“ říká primářka domácího hospice Cesta domů Katarína Vlčková v úvodu rozhovoru, který je součástí projektu Seznam Zpráv Galerie osobností.

Pro péči o staré lidi na konci života se rozhodla hned v prvním ročníku studia medicíny a za celou svou kariéru nikdy nezalitovala. O odcházení člověka, s nímž se jeho rodina loučí, mluví jako o vzácných chvílích a považuje za dar, že jim může být jako lékařka přítomna.

„Je přede mnou člověk a já nemusím pátrat po tom, co, kdy, kde udělal nebo řekl. Vidím lidskou bytost. A v ní vidím spíš to dobré. Čím je člověk křehčí, tím víc to jde na povrch,“ říká Katarína Vlčková. „Na lidech v tramvaji to nevidím, ale když přijdete do té rodiny (která se loučí s odcházejícím členem, pozn. red.), najednou je to všudypřítomné: mezi lidmi je tam láska.“

O své práci, která na rozdíl od jiných lékařských oborů pacienta nemůže vyléčit, dokáže mluvit s nadhledem, chvílemi i se zdánlivým černým humorem: „My v hospici říkáme, že naši péči nikdo nepřežije.“

„I když toho člověka nevyléčíme ve smyslu, že bychom mu prodloužili život, tak se v průběhu posledních dnů zpravidla ‚vyléčí‘ spousta věcí v životě lidí, kterých se to týká. I rodinné vztahy. Není to tak růžové vždycky. Mým cílem ale je být tam k dispozici v jakékoliv situaci.“

Velký vliv na profesní dráhu Kataríny Vlčkové mělo koncem devadesátých let setkání s tehdy těžce nemocnou maminkou jejího přítele, dnes už dávno manžela, donedávna ředitele a akcionáře veleúspěšné softwarové firmy Avast Ondřeje Vlčka.

„Rozhodnutí věnovat se paliativní medicíně přišlo po prváku, kdy jsme měli zkušenost s hospicovou péčí o Ondřejovu maminku, tam mi zapadla spousta věcí.“ Maminkou jejího přítele byla bývalá známá televizní hlasatelka Zdena Vařechová, kterou ale ona – jako mladá žena do té doby žijící s rodiči na Slovensku – z televizního vysílání neznala.

„Začala jsem ji poznávat nejvíc v tom hospici. Pro ni bylo důležité, aby tam nebyla sama, tak jsme se různě střídali. Měla jsem možnost poznat ji jako člověka, jako babičku mých budoucích dětí… Za ten čas jsem velmi vděčná. Byly to asi tři týdny, ale byly pro mě naprosto zásadní. V naší nadaci máme motto, že na každé chvilce záleží. A je to tak. Čím jsme blíž k tomu závěru života, tím je to důležitější, tím víc to platí.“

Když Katarína Vlčková v rozhovoru srovnává péči o staré a nemocné lidi před pětadvaceti lety a dnes, volí jednoznačný komentář: „Ten rozdíl je výrazný. Tehdy nebyla možnost, aby takový člověk byl doma. Teď zažíváme obrovský rozvoj paliativní péče v domácím prostředí. A co je v posledních letech výrazně jiné, že už existují paliativní týmy v nemocnicích. Začíná se to promítat i do jiných oborů: pokud je člověk v závěru života nebo se ten závěr života blíží, tím důležitější je plánování – co byste si přál, jak byste si to přál. Pak tu péči můžeme zvládnout a naplánovat.“

Manželé Vlčkovi se v roce 2021 rozhodli založit nadaci, jejímž cílem je vybudování prvního lůžkového hospice pro těžce nemocné děti. Do nadace investovali miliardu a půl, což v té době bylo zhruba čtyřicet procent rodinného jmění.

„Podařilo se nám vydělat víc peněz, než budeme potřebovat. Někdo hraje golf, my zakládáme nadace,“ komentoval to před časem Ondřej Vlček. Už v roce 2014 manželé založili organizaci Zlatá rybka, která má za cíl plnit přání těžce nemocným dětem.

Katarína Vlčková byla z nového manželova návrhu nadšená: „Manžel si to promyslí, vymyslí, pak to řekne, úplně mě šokuje a já jen říkám: To je skvělý, perfektní. A začneme o tom prakticky přemýšlet.“

Katarína Vlčková sice říká, že jsou s manželem naprosté opaky („Ondra je racionální, kliďas, vizionář, já emocionální cíťa, která jde do všeho po hlavě.“), v zásadní investici jejich života ale byla naprostá shoda.

„Ondřej to vnímal jako naše téma. Tím, že paliativní péče je velkou součástí mého života, tak on to tak vnímá, že je důležité do něčeho takového investovat. Mnoho lidí říká, že když darujeme, tak že se něčeho vzdáváme. My to bereme tak, že investujeme do něčeho, co nám dává smysl a pro co jsme takzvaně zapálení.“

Dětský hospic na Cibulce umožní nemocným dětem i takové pobyty, aby si jejich rodiče mohli například dopřát pár dnů volna. „O děti se postarají sestřičky, lékaři, pečovatelky, a rodina může odjet i se svým dalším zdravým potomkem a nějak nabrat síly na další péči, která bude zase náročná.“

Pro projekt si manželé Vlčkovi vybrali starobylou usedlost Cibulka v pražských Košířích, která v posledních desetiletích chátrala. Hospic by tam nadace měla otevřít přespříští rok.

„Zjistili jsme, že 22. října 2026 to bude dvě stě let od úmrtí biskupa knížete Leopolda Hohensteina, který to tam celé vybudoval. Přišlo nám to jako skvělé datum, které se nám tehdy zdálo ambiciózní, ale zvládnutelné. Teď už to připadá trošku méně zvládnutelné, ale pořád to držíme,“ říká s úsměvem Katarína Vlčková.

Jak její tři synové vnímají, že maminka pečuje o umírající lidi? Jak jim s manželem oznámili, že jsou bohatá rodina, která chce investovat hodně peněz do nadace? Co člověk odcházející z tohoto světa potřebuje nejvíc? Dá se od její práce ve chvílích volna odstřihnout? A na co se teď sama nejvíc těší?

Rozhovor s Katarínou Vlčkovou si můžete pustit už teď v audioverzi v úvodu článku – přepis a videozáznam celého rozhovoru zveřejníme v sobotu.

Nadace rodiny Vlčkových, respektive manažera a akcionáře softwarové firmy a primářky domácího hospice, už tři roky buduje ojedinělý projekt – nemocniční a sociální zařízení pro těžce nemocné děti v pražské usedlosti Cibulka.

„Byla jsem v práci, to je pro mě vždycky krásné,“ říká primářka domácího hospice Cesta domů Katarína Vlčková v úvodu rozhovoru, který je součástí projektu Seznam Zpráv Galerie osobností.

Pro péči o staré lidi na konci života se rozhodla hned v prvním ročníku studia medicíny a za celou svou kariéru nikdy nezalitovala. O odcházení člověka, s nímž se jeho rodina loučí, mluví jako o vzácných chvílích a považuje za dar, že jim může být jako lékařka přítomna.

„Je přede mnou člověk a já nemusím pátrat po tom, co, kdy, kde udělal nebo řekl. Vidím lidskou bytost. A v ní vidím spíš to dobré. Čím je člověk křehčí, tím víc to jde na povrch,“ říká Katarína Vlčková. „Na lidech v tramvaji to nevidím, ale když přijdete do té rodiny (která se loučí s odcházejícím členem, pozn. red.), najednou je to všudypřítomné: mezi lidmi je tam láska.“

O své práci, která na rozdíl od jiných lékařských oborů pacienta nemůže vyléčit, dokáže mluvit s nadhledem, chvílemi i se zdánlivým černým humorem: „My v hospici říkáme, že naši péči nikdo nepřežije.“

„I když toho člověka nevyléčíme ve smyslu, že bychom mu prodloužili život, tak se v průběhu posledních dnů zpravidla ‚vyléčí‘ spousta věcí v životě lidí, kterých se to týká. I rodinné vztahy. Není to tak růžové vždycky. Mým cílem ale je být tam k dispozici v jakékoliv situaci.“

Velký vliv na profesní dráhu Kataríny Vlčkové mělo koncem devadesátých let setkání s tehdy těžce nemocnou maminkou jejího přítele, dnes už dávno manžela, donedávna ředitele a akcionáře veleúspěšné softwarové firmy Avast Ondřeje Vlčka.

„Rozhodnutí věnovat se paliativní medicíně přišlo po prváku, kdy jsme měli zkušenost s hospicovou péčí o Ondřejovu maminku, tam mi zapadla spousta věcí.“ Maminkou jejího přítele byla bývalá známá televizní hlasatelka Zdena Vařechová, kterou ale ona – jako mladá žena do té doby žijící s rodiči na Slovensku – z televizního vysílání neznala.

„Začala jsem ji poznávat nejvíc v tom hospici. Pro ni bylo důležité, aby tam nebyla sama, tak jsme se různě střídali. Měla jsem možnost poznat ji jako člověka, jako babičku mých budoucích dětí… Za ten čas jsem velmi vděčná. Byly to asi tři týdny, ale byly pro mě naprosto zásadní. V naší nadaci máme motto, že na každé chvilce záleží. A je to tak. Čím jsme blíž k tomu závěru života, tím je to důležitější, tím víc to platí.“

Když Katarína Vlčková v rozhovoru srovnává péči o staré a nemocné lidi před pětadvaceti lety a dnes, volí jednoznačný komentář: „Ten rozdíl je výrazný. Tehdy nebyla možnost, aby takový člověk byl doma. Teď zažíváme obrovský rozvoj paliativní péče v domácím prostředí. A co je v posledních letech výrazně jiné, že už existují paliativní týmy v nemocnicích. Začíná se to promítat i do jiných oborů: pokud je člověk v závěru života nebo se ten závěr života blíží, tím důležitější je plánování – co byste si přál, jak byste si to přál. Pak tu péči můžeme zvládnout a naplánovat.“

Manželé Vlčkovi se v roce 2021 rozhodli založit nadaci, jejímž cílem je vybudování prvního lůžkového hospice pro těžce nemocné děti. Do nadace investovali miliardu a půl, což v té době bylo zhruba čtyřicet procent rodinného jmění.

„Podařilo se nám vydělat víc peněz, než budeme potřebovat. Někdo hraje golf, my zakládáme nadace,“ komentoval to před časem Ondřej Vlček. Už v roce 2014 manželé založili organizaci Zlatá rybka, která má za cíl plnit přání těžce nemocným dětem.

Katarína Vlčková byla z nového manželova návrhu nadšená: „Manžel si to promyslí, vymyslí, pak to řekne, úplně mě šokuje a já jen říkám: To je skvělý, perfektní. A začneme o tom prakticky přemýšlet.“

Katarína Vlčková sice říká, že jsou s manželem naprosté opaky („Ondra je racionální, kliďas, vizionář, já emocionální cíťa, která jde do všeho po hlavě.“), v zásadní investici jejich života ale byla naprostá shoda.

„Ondřej to vnímal jako naše téma. Tím, že paliativní péče je velkou součástí mého života, tak on to tak vnímá, že je důležité do něčeho takového investovat. Mnoho lidí říká, že když darujeme, tak že se něčeho vzdáváme. My to bereme tak, že investujeme do něčeho, co nám dává smysl a pro co jsme takzvaně zapálení.“

Dětský hospic na Cibulce umožní nemocným dětem i takové pobyty, aby si jejich rodiče mohli například dopřát pár dnů volna. „O děti se postarají sestřičky, lékaři, pečovatelky, a rodina může odjet i se svým dalším zdravým potomkem a nějak nabrat síly na další péči, která bude zase náročná.“

Pro projekt si manželé Vlčkovi vybrali starobylou usedlost Cibulka v pražských Košířích, která v posledních desetiletích chátrala. Hospic by tam nadace měla otevřít přespříští rok.

„Zjistili jsme, že 22. října 2026 to bude dvě stě let od úmrtí biskupa knížete Leopolda Hohensteina, který to tam celé vybudoval. Přišlo nám to jako skvělé datum, které se nám tehdy zdálo ambiciózní, ale zvládnutelné. Teď už to připadá trošku méně zvládnutelné, ale pořád to držíme,“ říká s úsměvem Katarína Vlčková.

Jak její tři synové vnímají, že maminka pečuje o umírající lidi? Jak jim s manželem oznámili, že jsou bohatá rodina, která chce investovat hodně peněz do nadace? Co člověk odcházející z tohoto světa potřebuje nejvíc? Dá se od její práce ve chvílích volna odstřihnout? A na co se teď sama nejvíc těší?

Rozhovor s Katarínou Vlčkovou si můžete pustit už teď v audioverzi v úvodu článku – přepis a videozáznam celého rozhovoru zveřejníme v sobotu.