Známý český herec a malíř Jan Kanyza v podcastu Boomer Talk s Milošem Pokorným pohovořil o začátku i konci herecké kariéry, oblíbených filmech, malování, milované Francii, kamarádství, i české mentalitě hospodských politiků.

Jane, moc díky, že sis našel čas, protože vím, že většinu léta trávíš na chalupě nebo maluješ.

To je milé, až se skoro červenám. A že jsem si našel čas, tak my starobní důchodci ho máme plno. Můžeme ho prodávat, ale on ho nikdo nechce.

Věděl bys, komu se říká boomer?

Slyšel jsem to od nějaké mladinké dívenky, která už se vyzná ve světě, a pamatuju si, že řekla, že to je pětatřicetiletý páprda, který tráví čas jenom s rodinou. Takže do této kategorie opravdu nespadám, protože my jsme podle ní spíš spolužáci brontosaurů. Těm, co nás takhle označují, bych ukázal logaritmické pravítko a ať si poradí.

Jak to máš třeba s technikou nebo technologiemi?

Mám třeba chytrý telefon, ale je mi k ničemu. Blbce ze mě udělá i mikrovlnka nebo vysavač. Cítím se až trapně, protože nemám internet, nemám počítač. Nepěstuji asociální sítě, kde se každý anonymně vyzvrací ze svých mindráků. Když nastalo nějaké podivení nad tím, že nevlastním tyhle mašinky a že to nepěstuju, bránil jsem se tím, že jinak žijeme moderním způsobem života – máme doma zavedenou elektřinu a tekoucí vodu a pravda je, že třeba na chalupě jsme přestali chodit v kroji.

Poslední léta se věnuješ pouze malování, dá se tedy říct, že jsi hereckou kariéru uzavřel?

Ano, definitivně, stažená roleta, bez inventury, konec, šlus, zavřeno.

Takže pro Jana Kanyzu neexistuje nabídka, která by ho vrátila k herectví?

Ne, a proč? Kolikrát žasnu, jak jsem to mohl takhle dlouho vydržet. Nechci, aby to vypadalo jako rouhání nebo jako nějaké stěžování nebo že se cítím odstaven na slepou kolej nebo do nějakého depositu archeologických vykopávek, ale mně se tím rozhodnutím ohromně ulevilo.

Už tě to nebavilo, nebo sis řekl, že budeš jinak a lépe trávit svůj čas?

Já už toho mám víc za sebou než před sebou a člověk má pocit, že už by s tím časem měl začít nakládat rozumně. Ale přece jenom, on je na to takový hezký vznešený terminus technicus, že už mě to nenaplňovalo. Dnes je spíš taková pásová výroba všeho a mě už to nebere a já to ani nesleduju. Ne, že bych říkal, že to je špatně, že to tak nemá být a že za nás to bylo jinak, to chraň pánbůh, pro ateisty chraň příroda. Takže nemám to, nesleduju to, nezajímá mě to, je mi to jedno.

Kdy jsi dal jednoznačně přednost malování?

Někde jsem se o tom zmínil a on to někdo vyhlásil a rozhlásil do světa. Nechtěl jsem dělat veřejné oznámení. Proč? Co je komu do toho, že? Koho to má zajímat? Ale někde jsem se o tom zmínil, asi před dvěma lety, a oni z toho udělali závěrečnou etapu, konečnou a derniéru. Tak jsem si řekl, že když to tak chtějí, nebudu jim to brát, ale pro mě už to skončilo. Připravoval jsem se na to už delší dobu, to jo, a měl jsem to v hlavě, napadalo mě to, vážil jsem to a přemýšlel o tom, co mi mé závity dovolily. Dva roky tomu je a už je to uzavřeno. A není čeho litovat.

Nedávno z tohoto světa odešel Rudolf Jelínek, se kterým jste společně hráli ve snímku Rukojmí z Bella Vista. A já jsem si říkal, že ty jsi v té době, aspoň pro mě, byl takový český Robert Redford.

To vymyslel Antonín Sládek, můj kamarád, malíř, když mě viděl odbarveného a s knírem, že jsem Redford pro chudé. No a to se také někde profláklo a rozšířilo, takže novináři a jiná sdělovadla měla pocit, že to je něco originálního a začali to používat. Je to nesmysl, já být Redfordem, tak mě žaluji a vyhrál bych to.

Když už se se bavíme o tomto díle z cyklu 30 případů majora Zemana, kde se to tenkrát natáčelo?

Na Kubě. Mělo se to odehrávat v jedné nejmenované jihoamerické zemi, což jaksi nebylo možné, tak se to natáčelo ve spřátelené karibské zemi. Byla to úžasná dovolená, ten nejkrásnější exteriér mého života. Byl jsem tam šest neděl a z toho jsem šest dní filmoval. Bylo levnější mě živit tam, než abych pendloval mezi Prahou a Kubou, takže jsem tam byl šest neděl v krásném období od února do dubna. A dostal jsem honorář odpovídající těm šesti dnům, kdy jenom ta letenka stála asi sto padesát mých honorářů. Takže ten honorář jsem měl takový, jako kdybych točil třeba v Berouně na náměstí.

Když jsi ve Francii trávil delší období, dokázal ses vžít do jejich mentality? Francouzi totiž nepatří mezi nejoblíbenější národy.

Ne nepatří, oni jsou trošku náckové, ale nemyslím to agresivně. Jsou bývalá námořní, vojenská, ekonomická a kulturní velmoc a pořád to v nich je. To jsou prostě ty velké národy, ty to mají dané. Některé oprávněně, jiní si na to hrají, ale to už je věc jiná. Diplomacie tam u nich funguje, ale odtud až potud – až se s vámi seznámí, tak teprve pak vás třeba pozvou domů. Jsou odtažití. A bordeláři jsou to.

My v té české kotlině máme tu kuličku, kterou si koulíme před sebou a na všechno nadáváme, protože to je náš druh folkloru. Pokud možno, tak hlavně, aby bylo pivíčko a zelená k tomu. Protože to nás nabudí ještě víc. To je hospoda, která bohužel už mizí i na venkovech. Tam se řešilo všecko, tam se všechno sehnalo, tam se všechno vyřešilo. Všechno to bylo báječné a lidé byli pospolu. A je to skutečný parlament, protože tam všichni přesně vědí, podle počtu těch zelených a piv, kde je to špatně a co by se mělo dělat a jak by se to mělo dělat. No a potom, až druhý den vystřízlivějí, tak ty státotvorné myšlenky se nějak s tou kocovinou vykouří z hlavy, takže musí jít znovu večer do té hospody a znovu to probrat, aby ty myšlenky došly k plnění. Aspoň tedy u toho stolu.

Uvažoval jsi třeba někdy nad tím, že bys tam mohl žít?

Mohl a jednu dobu i uvažoval o tom, že bych se tam přestěhoval, ale přece jenom to není jednoduchá věc. Nebylo to vynuceno nějakými dramatickými okolnostmi a dnes na to trošičku nahlížím jako na rozmařilost. Nebyla by to emigrace, rozhodnout se k emigraci muselo být nesmírně těžké. Anebo byl k tomu člověk dohnán okolnostmi, že mu vlastně nezbylo téměř nic jiného. Ale to nechci posuzovat ani z politického, ani ze sociologického hlediska, já jsem před takovou volbou postaven nebyl. Takže nejdéle jsem tam byl asi sedm měsíců.

Jak ses vůbec k malování dostal?

Já to chtěl dělat a jako mladý byl nevyvrbený. Mě to bavilo. Zároveň jsme měli na škole studentský kabaret a dělali to i ono. Samozřejmě na úkor studia, takže nás bavilo vždycky něco jiného. A tím, že zkoušky na AMU byly dříve než talentovky na nějakou výtvarnou školu a že se povedlo je udělat napoprvé, tak bylo vyřešeno. Své spolužáky jsem pak opruzoval a otravoval a nutil je, aby se chodili koukat na mé obrazy, poněvadž jsem si z toho pokoje na koleji udělal ateliér.

Všichni se mě neustále ptali, co vlastně studuji, protože jsem tam furt něco kreslil, maloval. A když už to spolužáky nebavilo, tak jsem ty obrazy začal nosit do školy. Čas od času. A můj třídní profesor Miloš Nedbal po skončení studia řekl, že každý den čekal, kdy mu oznámím přestup na jinou školu, nevěřil, že to dodělám. A já mu na to řekl, že mě v životě nenapadlo něco takového udělat. Malovat si člověk může sám, na divadlo potřebuje spoustu elementů – lidi, režiséra hry a sál. Barvičky si koupí člověk v papírnictví a může to mastit třeba v předsíni.

A myslíš si, že umělec, a teď řekněme teda malíř anebo herec, potřebuje nějakou školu?

Pokud jsou tam skutečné osobnosti, které my jsme v těch šedesátých letech zažili, zaplať pánbůh, tak ho mohou nějakým způsobem navigovat nebo usměrnit. Ten studentský život je krásný. Bavil jsem se o tom s Jardou Hanzlíkem, který dělal stejné zkoušky, byl přijatý do ročníku, ale dostal zrovna nabídku jít rovnou do vinohradského divadla. Tím pádem měl před námi předstih a určitou výhodu, ale protože to byl tak obrovský talent a je dodnes, to musím přiznat, tak ho to nezlomilo, nezničilo a nesemlelo. On si to udržel. Nedbal mu to tenkrát vyčítal, že jde rovnou do života, do praxe, že nejde na tu školu, ale Jarda to absolutně a suverénně zvládnul. Na druhou stranu přišel o nádherné čtyři roky studentského života.

Měnil bys něco ve své kariéře?

Scenáristy, režiséry, filmová studia, ale to nebylo možné, že ano.

Když se ohlédneš za tím, co jsi ještě jako herec odehrál, jaký by byl ten poměr, co bylo dobré a co bys vyhodil?

Nechci působit nějak sebekriticky, ale já bych většinu toho vyházel.

Nemám pocit něčeho výjimečného nebo něčeho, co by si člověk dal nějak za rámeček. Dvě, tři věci. Bohužel to tak bylo, my jsme nastoupili do praktického života v roce sedmdesát. Tak jak to asi vypadalo?

Nezáviděl jsi někdy těm americkým, francouzským, italským hercům, že hrají ve věcech, které mají třeba jinou kvalitu? Existují filmy s renomovanými herci, které se úplně nepovedly.

Ale i ten blbý Belmondův nebo Delonův film je furt lepší než drama traktoristy Jardy, který plní meliorační plán. Když už to není výjimečná kvalita, tak je to koukatelné. Člověk, když měl možnost na různých projekcích vidět i věci, které třeba nešly do distribuce, které se tady nehrály, tak samozřejmě měl občas určitý pocit závisti a říkal si, že by si podobnou roli také rád střihnul. Ale nebylo to možné. Ani by vás nepustili na kamerové zkoušky.

Když bys měl říct jeden svůj film, který máš rád?

Ten mě nenapadne. Nemám nějaký deníček, kde bych měl vypsanou svoji filmografii a zaznamenané role. A ohodnocené, to ne. Teď to nedám dohromady. Že bych vypálil něco a za deset minut toho litoval, protože pak si vzpomenu na jiný. Na tom všem byla půvabná nebo radostná ta úžasná setkání s neskutečně báječnými lidmi. Jestli to byl Jaromil Jireš, Dušan Klein, Evald Schorm nebo Honza Kačer, a to jmenuju jenom ty, kteří už tady víceméně skoro nejsou. To byla taková řada, že se to nedá ani vyjmenovat.

Plus herečtí kolegové jako Sovák nebo Horníček. Měl jsem několik nádherných setkání, která vždycky byla náhodná, nikdy nebyla domluvená. Chodil jsem velice rád do kavárny Slávie a ke stolu mě třeba pozvali Raul Schráněl a Zita Kabátová. Říkali mi „pane kolego“ a já byl v rozpacích, protože jsem se tak necítil. Byly to překrásné chvíle, které bohužel vymizely, protože lidé se přestali kamarádit, nejsou divadelní kluby a po představení každý maže domů. Už je to jinak, tenkrát jsme chodili z klubu do klubu a řešily se zásadní věci, stejně jako v tom hostinském parlamentu stolní společnosti. Úplně stejné, akorát jsme zachraňovali zeměkouli skrze umění.

Zdá se mi, když tě poslouchám, že prostředí umělců, kteří se berou vážně, je ti maličko cizí.

No, cizí… Vždycky jsem se snažil udržet si určitý odstup a nadhled. Samozřejmě ta vášeň tam je, u kumštů vždycky nějaká musí být. A tvrdím, že nadhled neznamená povýšenost. A dodám, i když některým zezdola to tak může připadat.

Vzhledem k tomu, že jsi patřil mezi známé herecké tváře, tak jsi musel vědět, že spousta lidí očekává, že to budeš více prožívat.

Ale já tenkrát chtěl točit, chtěl jsem hrát, samozřejmě, a proto jsem kývnul i na věci, které byly pitomé. Člověk potřeboval to řemeslo nějakým způsobem udržovat. A chtěl jsem hrát, nechtěl jsem jít někam podporovat živočišnou výrobu a nechtěl podlehnout tomu, že budu sedět třeba doma u telefonu a čekat, až mi zazvoní a zároveň být nervózní z toho, že nikdo nevolá. Také dlouho nikdo nevolal, protože za film Sokolovo s národním Otakarem jsem dostal tři roky distanc. A pak jsem opět točil úžasný film, jeden z těch, za který se stydím, ale protože jsem byl zaměstnanec Barrandova, tak to prostě jinak nešlo, byla to direktiva. Takže jsem točil opět v Sovětském svazu a měl potom rok distanc a nesměl nic. Tam jsme si dali s panem režisérem do držky a hádej, kdo vyhrál? Já, proto byl ten průser.

A jaký byl problém na Sokolovu?

Tam mě okradla servírka, já už jsem měl upito, jako všichni ostatní, protože to jinak nešlo přežít. Tak jsem jí za to vynadal a řekl, že je zlodějka. A ona mě práskla, že jsem jí nadával do ruských sviní. No prostě nejlepší obrana je útok, jak známo. A už se to nikdy nevysvětlilo. A on to ani nikdo nechtěl. Takže hotovo, dvacet, není o vás zájem, tři roky nic. Mohl jsem hrát v divadle. A v rádiu. Dneska je to humorná historka z natáčení.

Honzo, jaké máš rád filmy?

Já mám rád to, co říkal Jean Gabin, a sice že film potřebuje tři základní věci. První je příběh. Druhý je příběh. A třetí je příběh. Takže já mám rád filmy s příběhem. Samozřejmě obsazení, to je to, co je vidět. Jestli jsou tam známé tváře nebo hvězdy, tak na ty lidi dostanou do kina. Důležitý je také režisér, jestli ten příběh dokáže vyprávět. A jakým způsobem ho dokáže vyprávět.

Máš mezi herci opravdové kamarády?

Nevím, jestli opravdové, ale pár jich je. Známých má člověk fůru. Pak má hodně kamarádů.
No a přátel má jen tak akorát –⁠⁠ a to stačí. Známí jsou fajn, s těmi si pokecáme. Kamarádi jsou tady od toho, že by mi třeba mohli s něčím vypomoci, kdybych něco potřeboval. Oni kamarádsky vypomohou. No a přátelé jsou ti, pro které je člověk sám ochoten a schopen něco udělat. Takhle to vidím.

Kolik trávíš času u plátna?

To je různé. Nemám rozvrh hodin, takže dokud na to vidím a dokud ta hlava funguje. Někdy to trvá déle, někdy krátce, k některým obrazům se vracím ještě po letech. Říká se, že když člověk neví co s tím obrazem, má ho otočit ke zdi, strčit za skříň a on se tam domaluje sám.

Kde je teď aktuálně možné vidět tvoje obrazy?

Připravuju výstavu v Ostravě, která bude trvat od září až do půlky října. V Ostravě je výtvarné centrum Chagall u pana doktora Pavliňáka. Volali mi, že už to nainstalovali a že to vypadá dobře. Tak jsem sám věru zvědav.

Když by někdo chtěl obraz od Jana Kanyzy, může si ho koupit?

Je to možné. Nemám toho ale na kila. Jednak mi to jde pomalu a jednak nerad prodávám. Ale občas se i takové výjimky vyskytnou. Třeba bychom dospěli do stádia, které slyšíme od všech celebrit nebo sportovců, a sice že si to přišli užít. Oni si všichni užívají, nedělají svoji práci, oni si jdou užít. To mě také zlobí na celém kumštu. Nechci žehrat na dobu nebo na svět. Svět není špatný, není zkažený. Doba je taková, vždycky byla nějaká doba a bude. Dobu i svět dělají lidé. A lidé se zbláznili, definitivně.

Co podle Jana Kanyzy dělá ten, co už má nakradeno? Kdo je jeho oblíbený český režisér? Jakou filmovou roli by si Miloš pro Jana Kanyzu představoval? A co by bylo její náplní? Poslechněte si v novém vydání podcastu Boomer Talk!

Známý český herec a malíř Jan Kanyza v podcastu Boomer Talk s Milošem Pokorným pohovořil o začátku i konci herecké kariéry, oblíbených filmech, malování, milované Francii, kamarádství, i české mentalitě hospodských politiků.

Jane, moc díky, že sis našel čas, protože vím, že většinu léta trávíš na chalupě nebo maluješ.

To je milé, až se skoro červenám. A že jsem si našel čas, tak my starobní důchodci ho máme plno. Můžeme ho prodávat, ale on ho nikdo nechce.

Věděl bys, komu se říká boomer?

Slyšel jsem to od nějaké mladinké dívenky, která už se vyzná ve světě, a pamatuju si, že řekla, že to je pětatřicetiletý páprda, který tráví čas jenom s rodinou. Takže do této kategorie opravdu nespadám, protože my jsme podle ní spíš spolužáci brontosaurů. Těm, co nás takhle označují, bych ukázal logaritmické pravítko a ať si poradí.

Jak to máš třeba s technikou nebo technologiemi?

Mám třeba chytrý telefon, ale je mi k ničemu. Blbce ze mě udělá i mikrovlnka nebo vysavač. Cítím se až trapně, protože nemám internet, nemám počítač. Nepěstuji asociální sítě, kde se každý anonymně vyzvrací ze svých mindráků. Když nastalo nějaké podivení nad tím, že nevlastním tyhle mašinky a že to nepěstuju, bránil jsem se tím, že jinak žijeme moderním způsobem života – máme doma zavedenou elektřinu a tekoucí vodu a pravda je, že třeba na chalupě jsme přestali chodit v kroji.

Poslední léta se věnuješ pouze malování, dá se tedy říct, že jsi hereckou kariéru uzavřel?

Ano, definitivně, stažená roleta, bez inventury, konec, šlus, zavřeno.

Takže pro Jana Kanyzu neexistuje nabídka, která by ho vrátila k herectví?

Ne, a proč? Kolikrát žasnu, jak jsem to mohl takhle dlouho vydržet. Nechci, aby to vypadalo jako rouhání nebo jako nějaké stěžování nebo že se cítím odstaven na slepou kolej nebo do nějakého depositu archeologických vykopávek, ale mně se tím rozhodnutím ohromně ulevilo.

Už tě to nebavilo, nebo sis řekl, že budeš jinak a lépe trávit svůj čas?

Já už toho mám víc za sebou než před sebou a člověk má pocit, že už by s tím časem měl začít nakládat rozumně. Ale přece jenom, on je na to takový hezký vznešený terminus technicus, že už mě to nenaplňovalo. Dnes je spíš taková pásová výroba všeho a mě už to nebere a já to ani nesleduju. Ne, že bych říkal, že to je špatně, že to tak nemá být a že za nás to bylo jinak, to chraň pánbůh, pro ateisty chraň příroda. Takže nemám to, nesleduju to, nezajímá mě to, je mi to jedno.

Kdy jsi dal jednoznačně přednost malování?

Někde jsem se o tom zmínil a on to někdo vyhlásil a rozhlásil do světa. Nechtěl jsem dělat veřejné oznámení. Proč? Co je komu do toho, že? Koho to má zajímat? Ale někde jsem se o tom zmínil, asi před dvěma lety, a oni z toho udělali závěrečnou etapu, konečnou a derniéru. Tak jsem si řekl, že když to tak chtějí, nebudu jim to brát, ale pro mě už to skončilo. Připravoval jsem se na to už delší dobu, to jo, a měl jsem to v hlavě, napadalo mě to, vážil jsem to a přemýšlel o tom, co mi mé závity dovolily. Dva roky tomu je a už je to uzavřeno. A není čeho litovat.

Nedávno z tohoto světa odešel Rudolf Jelínek, se kterým jste společně hráli ve snímku Rukojmí z Bella Vista. A já jsem si říkal, že ty jsi v té době, aspoň pro mě, byl takový český Robert Redford.

To vymyslel Antonín Sládek, můj kamarád, malíř, když mě viděl odbarveného a s knírem, že jsem Redford pro chudé. No a to se také někde profláklo a rozšířilo, takže novináři a jiná sdělovadla měla pocit, že to je něco originálního a začali to používat. Je to nesmysl, já být Redfordem, tak mě žaluji a vyhrál bych to.

Když už se se bavíme o tomto díle z cyklu 30 případů majora Zemana, kde se to tenkrát natáčelo?

Na Kubě. Mělo se to odehrávat v jedné nejmenované jihoamerické zemi, což jaksi nebylo možné, tak se to natáčelo ve spřátelené karibské zemi. Byla to úžasná dovolená, ten nejkrásnější exteriér mého života. Byl jsem tam šest neděl a z toho jsem šest dní filmoval. Bylo levnější mě živit tam, než abych pendloval mezi Prahou a Kubou, takže jsem tam byl šest neděl v krásném období od února do dubna. A dostal jsem honorář odpovídající těm šesti dnům, kdy jenom ta letenka stála asi sto padesát mých honorářů. Takže ten honorář jsem měl takový, jako kdybych točil třeba v Berouně na náměstí.

Když jsi ve Francii trávil delší období, dokázal ses vžít do jejich mentality? Francouzi totiž nepatří mezi nejoblíbenější národy.

Ne nepatří, oni jsou trošku náckové, ale nemyslím to agresivně. Jsou bývalá námořní, vojenská, ekonomická a kulturní velmoc a pořád to v nich je. To jsou prostě ty velké národy, ty to mají dané. Některé oprávněně, jiní si na to hrají, ale to už je věc jiná. Diplomacie tam u nich funguje, ale odtud až potud – až se s vámi seznámí, tak teprve pak vás třeba pozvou domů. Jsou odtažití. A bordeláři jsou to.

My v té české kotlině máme tu kuličku, kterou si koulíme před sebou a na všechno nadáváme, protože to je náš druh folkloru. Pokud možno, tak hlavně, aby bylo pivíčko a zelená k tomu. Protože to nás nabudí ještě víc. To je hospoda, která bohužel už mizí i na venkovech. Tam se řešilo všecko, tam se všechno sehnalo, tam se všechno vyřešilo. Všechno to bylo báječné a lidé byli pospolu. A je to skutečný parlament, protože tam všichni přesně vědí, podle počtu těch zelených a piv, kde je to špatně a co by se mělo dělat a jak by se to mělo dělat. No a potom, až druhý den vystřízlivějí, tak ty státotvorné myšlenky se nějak s tou kocovinou vykouří z hlavy, takže musí jít znovu večer do té hospody a znovu to probrat, aby ty myšlenky došly k plnění. Aspoň tedy u toho stolu.

Uvažoval jsi třeba někdy nad tím, že bys tam mohl žít?

Mohl a jednu dobu i uvažoval o tom, že bych se tam přestěhoval, ale přece jenom to není jednoduchá věc. Nebylo to vynuceno nějakými dramatickými okolnostmi a dnes na to trošičku nahlížím jako na rozmařilost. Nebyla by to emigrace, rozhodnout se k emigraci muselo být nesmírně těžké. Anebo byl k tomu člověk dohnán okolnostmi, že mu vlastně nezbylo téměř nic jiného. Ale to nechci posuzovat ani z politického, ani ze sociologického hlediska, já jsem před takovou volbou postaven nebyl. Takže nejdéle jsem tam byl asi sedm měsíců.

Jak ses vůbec k malování dostal?

Já to chtěl dělat a jako mladý byl nevyvrbený. Mě to bavilo. Zároveň jsme měli na škole studentský kabaret a dělali to i ono. Samozřejmě na úkor studia, takže nás bavilo vždycky něco jiného. A tím, že zkoušky na AMU byly dříve než talentovky na nějakou výtvarnou školu a že se povedlo je udělat napoprvé, tak bylo vyřešeno. Své spolužáky jsem pak opruzoval a otravoval a nutil je, aby se chodili koukat na mé obrazy, poněvadž jsem si z toho pokoje na koleji udělal ateliér.

Všichni se mě neustále ptali, co vlastně studuji, protože jsem tam furt něco kreslil, maloval. A když už to spolužáky nebavilo, tak jsem ty obrazy začal nosit do školy. Čas od času. A můj třídní profesor Miloš Nedbal po skončení studia řekl, že každý den čekal, kdy mu oznámím přestup na jinou školu, nevěřil, že to dodělám. A já mu na to řekl, že mě v životě nenapadlo něco takového udělat. Malovat si člověk může sám, na divadlo potřebuje spoustu elementů – lidi, režiséra hry a sál. Barvičky si koupí člověk v papírnictví a může to mastit třeba v předsíni.

A myslíš si, že umělec, a teď řekněme teda malíř anebo herec, potřebuje nějakou školu?

Pokud jsou tam skutečné osobnosti, které my jsme v těch šedesátých letech zažili, zaplať pánbůh, tak ho mohou nějakým způsobem navigovat nebo usměrnit. Ten studentský život je krásný. Bavil jsem se o tom s Jardou Hanzlíkem, který dělal stejné zkoušky, byl přijatý do ročníku, ale dostal zrovna nabídku jít rovnou do vinohradského divadla. Tím pádem měl před námi předstih a určitou výhodu, ale protože to byl tak obrovský talent a je dodnes, to musím přiznat, tak ho to nezlomilo, nezničilo a nesemlelo. On si to udržel. Nedbal mu to tenkrát vyčítal, že jde rovnou do života, do praxe, že nejde na tu školu, ale Jarda to absolutně a suverénně zvládnul. Na druhou stranu přišel o nádherné čtyři roky studentského života.

Měnil bys něco ve své kariéře?

Scenáristy, režiséry, filmová studia, ale to nebylo možné, že ano.

Když se ohlédneš za tím, co jsi ještě jako herec odehrál, jaký by byl ten poměr, co bylo dobré a co bys vyhodil?

Nechci působit nějak sebekriticky, ale já bych většinu toho vyházel.

Nemám pocit něčeho výjimečného nebo něčeho, co by si člověk dal nějak za rámeček. Dvě, tři věci. Bohužel to tak bylo, my jsme nastoupili do praktického života v roce sedmdesát. Tak jak to asi vypadalo?

Nezáviděl jsi někdy těm americkým, francouzským, italským hercům, že hrají ve věcech, které mají třeba jinou kvalitu? Existují filmy s renomovanými herci, které se úplně nepovedly.

Ale i ten blbý Belmondův nebo Delonův film je furt lepší než drama traktoristy Jardy, který plní meliorační plán. Když už to není výjimečná kvalita, tak je to koukatelné. Člověk, když měl možnost na různých projekcích vidět i věci, které třeba nešly do distribuce, které se tady nehrály, tak samozřejmě měl občas určitý pocit závisti a říkal si, že by si podobnou roli také rád střihnul. Ale nebylo to možné. Ani by vás nepustili na kamerové zkoušky.

Když bys měl říct jeden svůj film, který máš rád?

Ten mě nenapadne. Nemám nějaký deníček, kde bych měl vypsanou svoji filmografii a zaznamenané role. A ohodnocené, to ne. Teď to nedám dohromady. Že bych vypálil něco a za deset minut toho litoval, protože pak si vzpomenu na jiný. Na tom všem byla půvabná nebo radostná ta úžasná setkání s neskutečně báječnými lidmi. Jestli to byl Jaromil Jireš, Dušan Klein, Evald Schorm nebo Honza Kačer, a to jmenuju jenom ty, kteří už tady víceméně skoro nejsou. To byla taková řada, že se to nedá ani vyjmenovat.

Plus herečtí kolegové jako Sovák nebo Horníček. Měl jsem několik nádherných setkání, která vždycky byla náhodná, nikdy nebyla domluvená. Chodil jsem velice rád do kavárny Slávie a ke stolu mě třeba pozvali Raul Schráněl a Zita Kabátová. Říkali mi „pane kolego“ a já byl v rozpacích, protože jsem se tak necítil. Byly to překrásné chvíle, které bohužel vymizely, protože lidé se přestali kamarádit, nejsou divadelní kluby a po představení každý maže domů. Už je to jinak, tenkrát jsme chodili z klubu do klubu a řešily se zásadní věci, stejně jako v tom hostinském parlamentu stolní společnosti. Úplně stejné, akorát jsme zachraňovali zeměkouli skrze umění.

Zdá se mi, když tě poslouchám, že prostředí umělců, kteří se berou vážně, je ti maličko cizí.

No, cizí… Vždycky jsem se snažil udržet si určitý odstup a nadhled. Samozřejmě ta vášeň tam je, u kumštů vždycky nějaká musí být. A tvrdím, že nadhled neznamená povýšenost. A dodám, i když některým zezdola to tak může připadat.

Vzhledem k tomu, že jsi patřil mezi známé herecké tváře, tak jsi musel vědět, že spousta lidí očekává, že to budeš více prožívat.

Ale já tenkrát chtěl točit, chtěl jsem hrát, samozřejmě, a proto jsem kývnul i na věci, které byly pitomé. Člověk potřeboval to řemeslo nějakým způsobem udržovat. A chtěl jsem hrát, nechtěl jsem jít někam podporovat živočišnou výrobu a nechtěl podlehnout tomu, že budu sedět třeba doma u telefonu a čekat, až mi zazvoní a zároveň být nervózní z toho, že nikdo nevolá. Také dlouho nikdo nevolal, protože za film Sokolovo s národním Otakarem jsem dostal tři roky distanc. A pak jsem opět točil úžasný film, jeden z těch, za který se stydím, ale protože jsem byl zaměstnanec Barrandova, tak to prostě jinak nešlo, byla to direktiva. Takže jsem točil opět v Sovětském svazu a měl potom rok distanc a nesměl nic. Tam jsme si dali s panem režisérem do držky a hádej, kdo vyhrál? Já, proto byl ten průser.

A jaký byl problém na Sokolovu?

Tam mě okradla servírka, já už jsem měl upito, jako všichni ostatní, protože to jinak nešlo přežít. Tak jsem jí za to vynadal a řekl, že je zlodějka. A ona mě práskla, že jsem jí nadával do ruských sviní. No prostě nejlepší obrana je útok, jak známo. A už se to nikdy nevysvětlilo. A on to ani nikdo nechtěl. Takže hotovo, dvacet, není o vás zájem, tři roky nic. Mohl jsem hrát v divadle. A v rádiu. Dneska je to humorná historka z natáčení.

Honzo, jaké máš rád filmy?

Já mám rád to, co říkal Jean Gabin, a sice že film potřebuje tři základní věci. První je příběh. Druhý je příběh. A třetí je příběh. Takže já mám rád filmy s příběhem. Samozřejmě obsazení, to je to, co je vidět. Jestli jsou tam známé tváře nebo hvězdy, tak na ty lidi dostanou do kina. Důležitý je také režisér, jestli ten příběh dokáže vyprávět. A jakým způsobem ho dokáže vyprávět.

Máš mezi herci opravdové kamarády?

Nevím, jestli opravdové, ale pár jich je. Známých má člověk fůru. Pak má hodně kamarádů.
No a přátel má jen tak akorát –⁠⁠ a to stačí. Známí jsou fajn, s těmi si pokecáme. Kamarádi jsou tady od toho, že by mi třeba mohli s něčím vypomoci, kdybych něco potřeboval. Oni kamarádsky vypomohou. No a přátelé jsou ti, pro které je člověk sám ochoten a schopen něco udělat. Takhle to vidím.

Kolik trávíš času u plátna?

To je různé. Nemám rozvrh hodin, takže dokud na to vidím a dokud ta hlava funguje. Někdy to trvá déle, někdy krátce, k některým obrazům se vracím ještě po letech. Říká se, že když člověk neví co s tím obrazem, má ho otočit ke zdi, strčit za skříň a on se tam domaluje sám.

Kde je teď aktuálně možné vidět tvoje obrazy?

Připravuju výstavu v Ostravě, která bude trvat od září až do půlky října. V Ostravě je výtvarné centrum Chagall u pana doktora Pavliňáka. Volali mi, že už to nainstalovali a že to vypadá dobře. Tak jsem sám věru zvědav.

Když by někdo chtěl obraz od Jana Kanyzy, může si ho koupit?

Je to možné. Nemám toho ale na kila. Jednak mi to jde pomalu a jednak nerad prodávám. Ale občas se i takové výjimky vyskytnou. Třeba bychom dospěli do stádia, které slyšíme od všech celebrit nebo sportovců, a sice že si to přišli užít. Oni si všichni užívají, nedělají svoji práci, oni si jdou užít. To mě také zlobí na celém kumštu. Nechci žehrat na dobu nebo na svět. Svět není špatný, není zkažený. Doba je taková, vždycky byla nějaká doba a bude. Dobu i svět dělají lidé. A lidé se zbláznili, definitivně.

Co podle Jana Kanyzy dělá ten, co už má nakradeno? Kdo je jeho oblíbený český režisér? Jakou filmovou roli by si Miloš pro Jana Kanyzu představoval? A co by bylo její náplní? Poslechněte si v novém vydání podcastu Boomer Talk!